Před 90 lety zpustošila Žďársko vichřice,
„Lesy za Žďárem neexistují,“ poznamenal si uznávaný profesor brněnské lesnické vysoké školy Josef Opletal ve svých pamětech ke kalamitě, která Žďársko postihla před 90 lety. Tehdy se do lesů s přimrzlým sněhem na větvích opřel silný vichr. Výsledkem byla kalamita nebývalého rozsahu, kterou dělníci likvidovali několik dalších let.
„Rozpoutala se sněhová bouře a vichřice na našem Horácku. Ve dnech 26. až 28. října pustošila naše lesy, dosud největší a jediné bohatství našeho kraje, v takové míře, že není pamětníků podobné pohromy. Nejvíce však byly poškozeny lesy velkostatku zámecko-žďárského. V některém revíru až na 80 procent polomu,“ napsal v roce 1930 kronikář tehdejší samostatné obce Zámek Žďár.
„Vlhký sníh hnaný silným větrem nachytal se na kmeny stromů. Těžká váha množství sněhu přelámala lesní velikány jako třísky,“ zapsal kronikář Velké Losenice.
„Poněvadž bylo nutné zpracovati ohromné množství dříví, sem tam přeházené, co možná nejrychleji a místní dělníci nestačili, muselo lesní družstvo i velkostatek Zámek Žďár zjednati několik set drvařů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kterým byly v lesích postaveny boudy,“ najdeme v losenické kronice.
Nebývale silný nástup zimy, kdy podle některých údajů napadlo během pár dní půl metru sněhu, celou oblast paralyzoval. Na mnoha místech rušili oslavu vzniku republiky, závějemi se nedalo projet, telegrafní a telefonní linky byly strhané, sloupy vyvrácené. Mimo provoz byla i železniční trať mezi Německým Brodem a Brnem.
„Město a okolí bylo od poštovního, telefonního a telegrafního spojení a bez světla též, než se vše opravilo,“ píše žďárský kronikář.
Celkově v lesích podle některých údajů leželo 3,5 milionu kubíků dřeva. Ze Žďárských hor, jak se této oblasti říkávalo, se stala jedna velká paseka. „Z krásných lesů našich zbyly jen veliké lesní pláně, jak žalující hřbitovy, na macešské výkony živlů přírodních,“ rozohnil se žďárský kronikář.
Hajný Tlustý, který trasu ze Žďáru do Kocandy obvykle zvládl za tři hodiny, ji tehdy překonával 12 hodin. I když sloužil jako kanonýr na frontě, nic podobného prý nezažil. Jeho žena, která na něj při vichřici čekala v hájovně, z toho dostala „otřes nervu“.
Archivář Miroslav Kružík ve svém článku o lesních úzkorozchodných železnicích na Ždársku, který vyšel ve vlastivědném sborníku Západní Morava v roce 2002, zmiňuje, že už dva týdny po polomu bylo rozhodnuto o postavení nových pil a také zřízení lesní dráhy, která by zajistila rychlou a efektivní přepravu dřeva z lesa na okolní pily.
Reakce lesního úřadu byla poměrně rychlá, přestože bylo komplikací například i to, že plánované lesní dráhy se klikatily přes tehdy platné zemské hranice Čech a Moravy a musely je tedy schvalovat v různých úsecích různé úřady. Do značné míry přípravy koordinoval právě Josef Opletal coby vrchní inspektor velkostatku.
Už během tuhé zimy začali najatí dělníci zpracovávat dřevo a inženýři v terénu obhlíželi, kudy úzkorozchodnou železnici vést. Hned na jaře 1931 ji v polesí Najdek – Račín vyměřili, začala se stavět a v listopadu už v prořídlých lesích mezi Hamry a Velkým Dářkem houkaly malé lokomotivy na trati s rozchodem 760 mm, které stačily pouze tři metry široké náspy.
Druhou lesní dráhu postavili dělníci v polesí Městec – Cikháj, kde stačilo oprášit plány, které měli lesníci už v roce 1916 a které do té doby zůstaly nevyužity.
Do obou lesních drah investoval velkostatek celkem přes dva miliony korun. Z ekonomických důvodů koupil použité koleje a zařízení. Například benzinová lokomotiva Montania stála 48 tisíc korun, za sedmitunovou parní lokomotivu „Ilonku“, využívanou do té doby v Bělé pod Bezdězem, zaplatil velkostatek 35 tisíc korun, silnější tříosá parní lokomotiva, která utáhla 80 tun, stála dvakrát tolik.
Železniční svršky obou hlavních tratí podle historiků stavělo asi 150 dělníků z Podkarpatské Rusi. Celkově do regionu přišly pomoci tisíce dělníků, mnozí i s koňmi. Objevili se hlavně Rusíni, ale také Rumuni, Poláci či Slováci.
„Tehdejší lesníci konali velmi racionálně. Najali dělníky, vyprojektovali a vybudovali lesní železnici. Na konečné stanici postavili pily, aby se rychle vypořádali s polomem. Ke zpracování kalamitního dřeva se využívaly i stávající pily, které byly například v Milovech, Herálci, Žďáře nebo Novém Městě,“ připomíná emeritní děkan brněnské lesnické a dřevařské fakulty Ladislav Slonek, jehož předci měli pilu v Novém Městě na Moravě.
„Proto mě bolí, že dřevo při dnešní kůrovcové kalamitě v takové míře vyvážíme na pily kousek za hranicemi a ztrácíme tím přidanou hodnotu, kterou bychom získali jeho zpracováním v místě,“ poukazuje.
Mnoha místním lidem kalamita přinesla živobytí. Hamerský kameník Václav Vašek život na lesní dráze popsal v románu Opožděný umíráček. V roce 1938 vycházel jako románová příloha Českého slova a loni jej knižně vydala obec Hamry.
„Bylo nade vší pochybnost jasno, že obnovením práce a jejím soustředění v Habrech (románový název Hamrů) zadrží se umíráček, chystající odzvonit životu i v tomto kraji následkem hospodářské krise a Habry vyvstanou jako oasa v okolním kraji,“ napsal Václav. Podle kronik si hospodář s párem koní vydělal za odvoz dříví 120 korun denně.
Těleso dráhy v račínských lesích dodnes zčásti využívají kromě lesníků cyklisté či běžkaři, aniž by mnozí tušili, že se tam dávno před nimi proháněly vláčky se dřevem.