600 let od korunovace Zikmuda Lucemburského králem českého království

O císaři „Svaté říše římské národa německého“, králi římském, uherském, českém a lombard­ském, vévodovi slezském, markraběti morav­ském, braniborském a lužickém, Zikmundovi Lucemburském jsme se učili ve škole. Mohlo by se zdát, že vzpomínek na tohoto panovníka bylo už dost, kdyby… Ano, kdyby o něm v našich ro­dičích a prarodičích, v nás samotných, v našich dětech a vnoučatech nezůstávaly nespravedlivé ostny pomluv, polopravd a nepravd. Šířili je češ­tí národní buditelé, stoupenci a pokračovatelé církevního reformátora Mistra Jana Husa, větši­na učitelů první československé republiky jakož i totalitní Československé socialistické republiky. Účel obvinění Zikmunda Lucemburského byl a je stále stejný: pomocí jednoduchých odsudků, po­lopravd a nepravd nasměrovat mínění prostých lidí potřebným, v daném čase žádaným směrem.

Současní historici považují Zikmunda Lucem­burského za jednoho z největších evropských pa­novníků své doby. Tento syn Čechy milovaného císaře a krále Karla IV. (*1316, †1378) Zikmund, měl totiž na dějiny Evropy zásadní vliv. Kombi­nací diplomacie, taktizování a četných, i když ne vždy úspěšných vojenských tažení, udržel pod svojí kontrolou velkou část křesťanské Evropy. Zlikvidoval papežské schizma, prosadil reformu katolické církve a udržel tehdy velmi nebezpeč­nou Osmanskou říši v patřičných mezích. Je tedy hned několik důvodů pro to, abychom mohli tvrdit, že v pořadí 13. český král Zikmund Lu­cemburský byl nejschopnějším králem pozdního středověku v Evropě.

Zikmundovi Lucemburskému je vyčítáno, že se nechal českým králem korunovat už 28. 7. 1420, ale že v Českém království potom fakticky nevládl, a věnoval se svým mocenským zájmům v Uhrách a v Německu. Ostatně Maďaři považují jeho vládu v Uhrách v letech 1387–1437 za jedno z nejvýznamnějších období svých dějin. Doká­zal totiž z nesourodého slepence zemí a národů, patřících pod Svatoštěpánskou korunu, vykřesat fungující a prosperující stát. A navíc udržel Os­many v uctivé vzdálenosti.

Kromě Uher byl Zikmund úspěšný i západ­ním směrem od Českého království. Díky své silné pozici ve „Svaté říši římské národa ně­meckého“ byl zvolen nejprve římským králem (roku 1410), poté římským císařem (roku 1433). Jako král a císař Svaté říše římské uspěl se svým snem vybudovat mohutné podunajské soustátí, které se pak dokázalo postavit mocné, toho času expandující Osmanské říši. Nebyl člověkem la­ciných vítězství, na svůj úspěch si uměl počkat.

Zikmund Lucemburský nebyl jenom diplo­mat, ale také válečník. Sice rád navštěvoval ry­tířské turnaje, ale sám se jich aktivně neúčast­nil. Nezapomněl na vážné, celoživotní následky zranění jeho otce Karla IV. v rytířském turnaji v měsíci říjnu roku 1350. Během svého dlouhé­ho života (v Uhrách vládl cca 50 roků) Zikmund Lucemburský zorganizoval mnoho válečných tažení a vybojoval četné bitvy. A přesto, že řadu z nich prohrál, ze strategického hlediska ze všech válečných bitev vyšel nakonec jako vítěz. Tak tomu bylo i v boji s Osmanskou říší, k ně­muž došlo dne 25. 9. 1396 u pevnosti Malá Niko­pol. Její zbytky leží dnes v severním Bulharsku, na samé hranici s Rumunskem. Hranici mezi oběma státy tvoří řeka Dunaj.

Zikmund Lucemburský tehdy zorganizoval křižácké vojsko, tvořené především Francouzi, Uhry, Chorvaty, Němci, Burgunďany, Bulhary, Benátčany, aj. V Osmanském (Ottomanském) vojsku, kromě Osmanů, bojovali také nedávno podrobení Srbové. Osmanskému vojsku velel sultán Bajezid I. (psáno též Bayezid I.) Neúspěch křižáků u Nikopole roku 1396 je právem přičítán nejednotné taktice velitelů spojeného evropské­ho vojska, zejména jednotkám přišedším z Fran­cie. Vina za katastrofickou prohru je přičítána zbrklosti francouzských rytířů, kteří provedli předčasný, unáhlený výpad proti nepříteli.

Osmané Zikmundovu křížovou výpravu u Nikopole na hlavu porazili. Pouze malá část křižáků, včetně osoby Zikmunda Lucemburské­ho, se zachránila útěkem. Většina křižáků padla na bojišti, část se ocitla v osmanském zajetí. Tam byli všichni křižáčtí zajatci na rozkaz osmanské­ho sultána popraveni. Osmané naštěstí svého vítězství nedokázali využít a se Zikmundem Lu­cemburským uzavřeli mír. Znamenalo to konec nadějím na záchranu skomírající Byzantské říše i dalších balkánských národů a křesťanských stá­tů. Ty už potom nedokázaly vzdorovat vzrůstají­cí osmanské moci…

Také dvě z velkých úvodních bitev husitských válek, totiž bitva na Vítkově (dnes součást Pra­hy-Žižkova), která se udála dne 14. 7. 1420, a bitva pod pražským Vyšehradem, k níž došlo dne 1. 11. 1420, skončily porážkou Zikmundo­vých vojsk. A stejná situace se opakovala i ve dnech 21. až 22. 12. 1421 na bojišti mezi měs­tem Kutná Hora a úpatím vrchu Kaňk. Tento střet husitských vojsk s vojsky krále Zikmunda pokračoval po oslavách svátku Božího naroze­ní a svátku Nového roku. Dne 6. 1. 1422 došlo k válečnému střetu těchže vojsk v okolí vesnice Nebovidy. Zikmundova vojska byla poražena jak u Kutné Hory, tak u Nebovid. Přes tyto vojenské neúspěchy si Zikmund v Českém království udr­žel markrabství Moravské. I nadále měl počet­né příznivce mezi příslušníky moravské i české šlechty. Na druhou stranu byl Zikmund úspěšný v boji s Benátčany, na kterých vybojoval Dalmá­cii a Moldávii.

Byl to Zikmund Lucemburský, kdo se postaral o likvidaci papežského schizmatu, při němž měla katolická církev tři papeže současně. Především kvůli tomuto schizmatu svolal do Kostnice (do města Konstanz na západním břehu Bodam­ského jezera) církevní koncil. Z koncilu vzešel roku 1417 nový a jediný papež Martin V. Touto volbou papeže bylo církevní schizma ukončeno. Papež Martin V. pak katolickou církev vedl až do své smrti roku 1431.

My si Kostnický koncil většinou spojujeme s upálením M. Jana Husa dne 6. 7. 1415. Zik­mundovi Lucemburskému klademe za vinu, že k Husovu upálení došlo i přesto, že M. Jan Hus dostal od císaře a krále Zikmunda průvodní do­pis. Opět Zikmundovi křivdíme. Průvodní dopis od panovníka zaručoval každému jeho držiteli bezúhonný průchod panovníkovým územím na cestě tam a zpět. Ale nic víc! Dnešním při­bližným ekvivalentem středověkého průvodního dopisu, podepsaného panovníkem dané země, je cestovní pas, passport. Ten nám ani dnes neza­ručuje dobrý výsledek a šťastný návrat z jednání, která na nás v cizině čekají.

Podle českého historika Petra Čorneje udělal M. Jan Hus osudovou chybu, když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek koncilu. Zikmund přibližně v tomtéž čase spěchal do města Cá­chy, kde byl dne 8. 11. 1414 korunován na krále „Svaté říše římské národa německého“. Jednání koncilu o Husově herezi proto v Kostnici začalo dříve, než se Zikmund vrátil ze své korunovace v Cáchách. Podle názoru Petra Čorneje čeští protivníci M. Jana Husa dokázali této pro Husa nepříznivé konstelace na kostnickém sněmu do­konale využít.

Samotný Zikmund Lucemburský požadoval od katolické církve značné ústupky. V první řadě chtěl, aby byla podřízena světské, tedy jeho moci. V letech 1403–1404 dokonce zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a osobně obsazo­val některé církevní úřady, včetně biskupských.

V Českém království roku 1421 odmítl Zik­munda Lucemburského přijmout za svého pa­novníka Český zemský sněm. A i kdyby se to nestalo, v tom čase už probíhající husitské války by Zikmundovi bránily ujmout se plně svých vladařských povinností v Praze. Situace se změ­nila teprve po bitvě u Lipan roku 1434. Zikmund se pak královské vlády v Českém království ujal roku 1436. Na český trůn tehdy usedl už nejen teoreticky, ale i fakticky. Bylo to však jenom na (necelé) 2 roky. Na cestě do své milované Pešti (dnes část hlavního města Maďarské republi­ky Budapešti) zemřel dne 9. 12. 1437 ve městě Znojmě. Příčinou jeho smrti byla velmi pravdě­podobně mozková příhoda (mrtvice).

Jiří Kachlík. (Článek byl napsán s využitím práce Miroslava Honsů.)