Neuznané a neexistující státy
Geopolitická perspektiva neuznaných a neexistujících států
Martin Riegl 31.7.2017
Od roku 1945 se ukazuje, že rozhodování o mezinárodním uznání státu se vždy odehrává ad hoc, a hlavní roli hrají klíčové geopolitické země. Právo na vyhlášení nezávislosti ať už z pozice mezinárodního práva či teorie secese je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou, jíž je geopolitická podpora klíčových hráčů. Píše Martin Riegl.
V poslední době se díky zájmu médií o království Severního Súdánu, a především o Liberland zvýšilo povědomí o mezinárodně neuznaných státech a jejich konceptech. Na jedné straně jde o okrajovou problematiku z hlediska veřejného povědomí i politické geografie či geopolitiky, na druhé však od roku 1945 o zásadní oblast – často označovanou za patologickou – binární geopolitiky.
K vymezení mezinárodně neuznaných států mě inspiroval článek Raniho Tolimata Stát v Evropě, o kterém jste nikdy neslyšeli, vznikl chybou. Není sám o knize britského geografa, spisovatele a cestovatele Nicka Middletona Atlas zemí, které neexistují: Padesát oficiálně neuznaných států, o kterých se málo ví, jež problematiku popularizovala. Middleton však směšuje silně heterogenní skupinu entit, které spojuje jen absence mezinárodního uznání.
Somaliland
Podle Middletona do první skupiny patří Ruskem podporované Podněstří, které od začátku devadesátých let představuje reziduum komunismu v Evropě a je vážnou překážkou integrace Moldavska do evropských struktur. A také Somaliland, který měl v šedesátých letech 20. století právo vyhlásit jako bývalá britská kolonie nezávislost, a to v květnu 1960. Po pěti dnech se však dobrovolně sloučil s bývalým Italským Somálskem.
Somaliland je sice partnerem mezinárodního společenství v boji proti ilegálním činnostem (zejména terorismu), ale žádný stát jej neuznal
Bez ohledu na diskuse, zda bylo tehdejší sloučení platné, Somaliland své právo na nezávislost na základě rezoluce Valného shromáždění OSN 1514 uplatnil v roce 1960 a nemůže své tehdejší rozhodnutí revokovat. Somaliland je sice partnerem mezinárodního společenství v boji proti ilegálním činnostem (zejména terorismu), ale žádný stát jej neuznal.
Evropská unie čeká na rozhodnutí Africké unie, jež je v pasti vlastního zesíleného principu teritoriální integrity i geopolitických zájmů států v regionu, které uznání blokuji, například Džibutsko, jež nechce ztratit výhody své strategické polohy. V paradoxní situaci je Etiopie, která jediná umožňuje přímé letecké spojení, ale zároveň v ní sídlí Africká unie, a proto musí zohledňovat její postoj.
Promarnění vzácných příležitostí
Druhou skupinu uváděnou Middletonem představuje Murrawarri reprezentující takzvané stateless nations (národy bez vlastního státu). Do ní patří i Skotové, Katalánci, Vlámové či Afrikánci, přičemž tyto národy vykazují slabší či silnější separatistické sklony, které jsou v demokratických státech oprávněné jen po dohodě s centrální vládou – Skotsko či Quebec –, v nedemokratických jen v případě trvalého násilného útlaku, například Biafra, východní Pákistán či Kosovo.
V případě násilného konfliktu záleží vždy na konkrétní situaci, protože ani vyhlášení nezávislosti Bangladéše a Kosova nevedla ke sjednocení praxe pro uznání, čímž OSN promarnila vzácné příležitosti
Toto úsilí však není kodifikováno mezinárodním právem, které neřeší rozpor mezi právem na sebeurčení a územní celistvostí. V případě násilného konfliktu záleží vždy na konkrétní situaci, protože ani vyhlášení nezávislosti Bangladéše a Kosova nevedla ke sjednocení praxe pro uznání, čímž OSN promarnila vzácné příležitosti.
Do třetí skupiny patří Minerva, efemérní pokus o vyhlášení nezávislého státu bez fungujících institucí. Ve skutečnosti šlo o privátní projekt iniciovaný a sponzorovaný milionářem Michaelem Oliverem, přičemž „prezident“ tohoto území Morris C. Davis úřadoval z Kalifornie. Nikdo situaci, kterou řešila především organizace South Pacific Forum, nebral vážně a území snadno zabralo se souhlasem (nikoli však formálním) regionálních hráčů království Tonga.
Rusko versus Západ
Poslední, čtvrtou skupinou jsou takzvané mikrostáty, které formálně vyhlašují nezávislost, ale neohrožují územní celistvost mateřského státu, jenž je zpravidla ignoruje. Patří do ní Seborga či u nás známý Liberland. Zpravidla jde o projekty jednotlivců, které mohou být recesí, uskutečněním snů, obchodním modelem, například prodávání suvenýrů, či záminkou k cestování po světě na konference o těchto geografických kuriozitách.
Ruská federace se sice snaží legitimizovat vznik, podporu a existenci mezinárodně neuznaných entit na základě ochrany před útlakem či genocidou, ale Západ svou politikou dokáže zabránit uznání entit, které vznikly v rozporu s mezinárodním právem
Pokud by některá tato entita usilovala o uznání coby státu, musí splnit kritéria státnosti (z tohoto důvodu nebyl například Vatikán přijat za člena OSN) a zaslat žádost s jasnými požadavky generálnímu tajemníkovi OSN. Ve skutečnosti však musí získat souhlas všech členů Rady bezpečnosti OSN, pokud se chce stát členem OSN, USA či Evropské unie, protože jen ty garantují uznání a spolupráci s mezinárodním společenstvím. Západní Sahara pak ukazuje, že ani opodstatněné právo na nezávislost a podpora nezápadních států nestačí.
Ruská federace se sice snaží legitimizovat vznik, podporu a existenci mezinárodně neuznaných entit na základě ochrany před útlakem či genocidou, ale Západ svou politikou dokáže zabránit uznání entit, které vznikly v rozporu s mezinárodním právem, jež vychází ze Stimsonovy doktríny z třicátých let 20. století. Tehdy Japonsko na základě stejné argumentace vytvořilo de facto nezávislé Mandžukuo, jež následně uznali jen spojenci nacistického Německa (Salvador uznání označil za diplomatické nedorozumění).
Čína
Mezinárodně-politicky jsou však relevantní takzvaná nesamosprávná území, mezi něž patří již zmíněná Západní Sahara, Gibraltar či Falklandské ostrovy. Jde o geopoliticky významná území, která však s výjimkou Západní Sahary neusilují o nezávislost.
Číně nejde o právo na sebeurčení národů, ale o oslabení Západu v geostrategických oblastech, jako je Guam či Britské indickooceánské území, kde se nachází ostrov Diego Garcia se strategickou britsko-americkou vojenskou základnou
Naopak voliči například v Gibraltaru, Falklandských ostrovech či v Tokelau, v referendech tuto možnost či jinou změnu statusu, jež jim vnucuje OSN, která považuje za svou morální povinnost dovést k nezávislosti údajná rezidua kolonialismu i proti jejich vůli, odmítli. Pitcairnovy ostrovy by se v případě nezávislosti staly státem se 60 obyvateli (podle OSN z roku 2015 dokonce jen 39), a tedy územím s nejnižším počtem obyvatel na světě.
Za změnou statusu těchto území jsou spíše geopolitické zájmy států, jako je Argentina (Falklandské ostrovy), Španělsko (Gibraltar) či Indonésie a další země z Hnutí nezúčastněných. Specifická je Čína, které nejde o právo na sebeurčení národů, ale o oslabení Západu v geostrategických oblastech, jako je Guam či Britské indickooceánské území (se statusem britského zámořského území), kde se nachází ostrov Diego Garcia se strategickou britsko-americkou vojenskou základnou.
Od roku 1945 se ukazuje, že rozhodování o uznání státu se vždy odehrává ad hoc a hlavní roli hrají klíčoví hráči (s výjimkou dekolonizace, v níž panoval vzácný konsensus). Právo na vyhlášení nezávislosti ať už z pozice mezinárodního práva či teorie secese je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou, jíž je geopolitická podpora klíčových hráčů.