Srbochorvatština a českomoravština

Srbochorvatština se užívala jako spisovný jazyk Jugoslávie. Po jejím rozpadu se využívá dále v jednotlivých nově vzniklých státech bývalé Jugoslávie. Užívá se v téměř nezměněné podobě, drobné odchylky jsou, ale jsou nevýznamné. Jen si tuto řeč každý z nově vzniklých států opět pojmenoval jako vlastní. Tedy jako srbštinu, chorvatštinu a tak podobně.

Náš jazyk, nazývaný nyní jako čeština či český jazyk vznikl také jak z moravského jazyka, tak z jazyka českého. Ještě na počátku dvacátého století se mu na Moravě často říkalo moravština a v Čechách čeština. Pojmenování moravština se často vyskytovalo na Moravě ještě i v moravském tisku.

Údajně se název čeština ujal obecně především proto, že u nás byla silná německá menšina, která rozdíly mezi českým a moravským jazykem nedokázala rozlišit a používala proto většinou název čeština a ten se nakonec ujal jako název jediný. Nic to ovšem nemění na tom, že je tento spisovný jazyk stejně český, jako moravský.

Neuznání moravského národa s odůvodněním, že Moravané nemají vlastní jazyk je tedy účelové a liché tvrzení. Další tvrzení, že Morava nemá vlastní specifickou kulturu, které je také používáno v odůvodněních proč „nelze“ uznat Moravany jako národ, je nejen tvrzení účelové a liché, ale dokonce čistá lež. Vždyť moravskou lidovou píseň a hudbu od české pozná i malé dítě. I moravské kroje a lidové výtvarné umění je velmi odlišné od českého. Moravské lidové umění je dokonce mnohem bližší slovenskému, než českému a ukazuje tak na dávné a dlouhodobé společné soužití obyvatel Moravy a Slovenska.

Často je Moravanům vyčítáno, že se nám nelíbí označování celého státu jako Česká republika, či dokonce Česko a Čechie. Že to není důležité a že se zabýváme malichernostmi. Ale není to tak – má to rozumný důvod a reálný základ. Názvy Česko a Čechie vždy v minulosti označovaly pouze Čechy a jsou tedy pro označení státu, který zahrnuje i Moravu, opravdu nesprávné a nevhodné. Název Česká republika je zase relikt Husákem prosazené federace, pro kterou obdržel schválení Sovětského svazu za dobře odváděnou „normalizaci“. Byl použit pouze odvozením z názvu jedné z federativních republik, aniž by se k tomu po osamostatnění obou z nich mohli občané, a to i z Moravy, svobodně vyjádřit. Všechny tyto názvy působí podprahově proti přirozenému moravskému povědomí obyvatel Moravy. Jsou tak součástí silného, ale nepřirozeného tlaku z českého (pražského) mocenského centra na „dokončení“ počeštění Moravy. Jsou zároveň i útokem na snahy Moravy o získání takového postavení ve státě, jaké požívala do roku 1918 a v menší míře ještě do nástupu komunistů k moci v polovině 20. století.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa