Postavení národů ve smlouvách, dohodách a legislativě na území současné České republiky a Slovenské republiky v uplynulých 100 letech
Clevelandská dohoda – 22. října 1915
Clevelandská dohoda byl první společný písemný dokument podepsaný představiteli Čechů a Slováků na počátku první světové války. Jeho účelem, jako i dalších takových prohlášení, bylo také prokázat Spojencům společný boj za národní sebeurčení těchto dvou národů válčícího Rakouska-Uherska. V květnu 1918 ji nahradila Pittsburská dohoda.
Zástupci Slováků byli ochotni zúčastnit se práce na založení společného samostatného česko-slovenského státu jen pod tou podmínkou, že se bude jednat o federaci.
Po několikaměsíčních vyjednáváních dohodu podepsali 22. října 1915 v Clevelandu zástupci Slovenské ligy Ivan Daxner a Albert Pavol Mamatej a Českého národního sdružení Ludvík Fisher a Josef Tvrzický-Kramer. Dohoda se týkala podmínek spolupráce mezi Čechy a Slováky a vyhlásila společný program s pěti body.
Clevelandská dohoda
České národné združenie podržuje si právo prípadnej zmeny a to samé právo má aj Slovenská liga. Cleveland, Ohio, dňa 22. októbra 1915 |
Pittsburská dohoda 30. května 1918
Pittsburská dohoda byla politická dohoda, kterou 30. května 1918 v americkém Pittsburghu podepsali zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků s Tomášem G. Masarykem, který také text dohody při této své návštěvě USA zformuloval.
Dohoda schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. I když ze slovenského pohledu obsahovala ústupky od hlavních požadavků Clevelandské dohody (z 22. října 1915), zaručovala Slovákům samosprávu a slovenštinu jako úřední a vyučovací jazyk. Na rozdíl od Clevelandské dohody ale už nemělo jít o federativní uspořádání státu ale o unitární republiku.
Pittsburská dohoda se po roce 1919 stala předmětem vnitropolitického zápasu o autonomii Slovenska. Někteří čeští politici ji zpochybňovali. Tak např. i sám její spoluautor a signatář Masaryk, který jako prezident samostatného státu tvrdil, že smlouva „není právně závazná“ a že se mělo jednat „pouze o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků“.
Pittsburská dohoda
Česko-Slovenská Dohoda, uzavretá v Pittsburghu. Pa., dňa 30. mája 1918.Predstavitelia slovenských a českých organisácií vo Spoj. Štátoch, Slovenskej Ligy, Českého Národného Sdruženia a Sväzu Českých Katolíkov, porokovali za prítomnosti predsedu Česko-Slovenskej Národnej Rady profesora Masaryka, o česko-slovenskej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a usniesli sa nasledovne:
|
Washingtonská deklarace 18. října 1918
Washingtonská deklarace, plným názvem Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, je prohlášení československé nezávislosti exilovou vládou, podepsané jejím předsedou Tomášem Garrigue Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem. Vznikala ve dnech 13. – 16. října 1918. Ve Washingtonu 17. října ji Tomáš Garrigue Masaryk předal americké vládě a prezidentovi Thomasi Woodrowu Wilsonovi. Vydaná byla v Paříži 18. října 1918. Autorství prohlášení je připisováno Masarykovi.
Filadelfská dohoda 26. října 1918
Filadelfská dohoda z 26. října 1918 byla dojednáním mezi T. G. Masarykem a předsedou Americké národní rady Uhro-Rusínů (ANRUR) Grigoriem Žatkovičem, kterou byla poprvé posouzena otázka připojení Uherské Rusi (Podkarpatské Rusi) k Československu. Masaryk – s ohledem na geopolitický aspekt – přislíbil Žatkovičovi, že v případě připojení by rusínský svrchovaný národ získal v rámci Československa autonomii a že hranice Rusi by byly takové, aby uspokojovaly Rusíny. Ve stejné době Masaryk odmítl návrh Nikolaje Pačuty, jenž navrhoval připojení všech karpatských Rusů – tj. i těch z Haliče – k Československu.
Martinská deklarace 30. října 1918
Martinská deklarace, také Deklarace slovenského národa, byla přijata na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady (SNR) 30. října 1918 v Martině. Deklaraci podepsalo na dvě stě zástupců z celého Slovenska.
Deklarace byla přijata jako samostatný státoprávní akt slovenského národa, aniž by účastníci shromáždění věděli o vyhlášení Československa z 28. října. Za jediného oprávněného zástupce slovenského národa prohlásili Slovenskou národní radu, odmítli pravomoci uherské vlády a přihlásili se k samourčovacímu právu česko-slovenského národa, čím také vyjádřili podporu požadavku vytvoření společného státu.
Původní text deklarace s podpisy i zápis z průběhu shromáždění se ale „ztratil. Tak byl výsledný text mnohými signatáři označen za pustý falzifikát, z něhož byly proti zájmu Slováků odstraněny požadavky na jejich národní sebeurčení.
V Martinské deklarácii se mimo jiné uvádí:
… Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30. oktobra 1918 v Turčianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného československého národa, trvajú na zásade samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom…….
…..Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.
…… Sme presvedčení, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovat a dľa svojich sít prispel ku všeobecnému pokroku človečenstva.
Užhorodské memorandum 8. května 1919
Užhorodské memorandum je označením dokumentu vzešlého z porady Centrální ruské národní rady (CRNR) 8. května 1919, kterou tento společný orgán rusínských národních rad (užhorodské, prešovské a chustské) i zástupců emigrace vyjádřil svou vůli stát se autonomní součástí Československé republiky
Memorandum bylo také zasláno jako projev „přání lidu Podkarpatska“ na mírovou konferenci do Paříže. Slíbenou autonomii však Podkarpatská Rus získala až s účinností od poloviny prosince 1938 v souvislosti s ústavním zákonem č. 328/1938 Sb. z. a n.
Saint-germainská smlouva 10. září 1919
Saint-germainská smlouva byla jednou z mírových smluv podepsaných po skončení první světové války. Jejím cílem bylo formálně ukončit válečný stav a právně zakotvit rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakousko-Uherska a stanovit podmínky vzniku nového rakouského státu. Smlouvu podepsalo 10. září 1919 v zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže Rakousko a 27 spojenců a zástupců přidružených stran.
Smlouva ze St. Germain obsahuje celkem 381 článků a v jednom z nich je uvedeno:Čechy, Morava, Rakouské Slezsko a drobná území v Dolním Rakousku, tzv. České Rakousy (mj. Valticko a Západní Vitorazsko obsahující i část Českých Velenic s nádražím připadají nově vzniklému Československu.
Ústavní listina Československé republiky 29. února 1920
Ústavní listina Československé republiky byla ústavou první československé republiky. Přijalo ji Národní shromáždění československé dne 29. února 1920 a vyhlášena byla pod č. 121/1920 Sb. z. a n. (sbírky zákonů a nařízení) dne 6. března 1920, kdy také nastala její účinnost.
Svým pojetím byla tato Ústava založena na existenci národa československého, který má větve českou a slovenskou. To bylo vyvoláno situací, kdy počet Němců v novém státě převyšoval počet Slováků. Státotvorný národ československý však už tvořil dvoutřetinovou většinu. Byl tím také ospravedlněn malý podíl Slováků v nejvyšších funkcích.
Preambule: My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
Ochrana menšin národnostních, náboženských a rasových: Chráněny byly menšiny národní, náboženské a rasové (dle St. Germainské smlouvy). Byla zaručena rovnost před zákonem, zákaz diskriminace občanů v přístupu k veřejným funkcím nebo ve vykonávání povolání či živnosti. Další podrobnosti stanovil jazykový zákon, přijatý ve stejný den jako ústava) stanovil za státní a oficiální jazyk československý.
Karlovarský program 24. dubna 1938
Karlovarský program byl program požadavků na československou vládu, který vyhlásil Konrad Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech 24. dubna 1938. Tomuto datu předcházelo připojení Rakouska k Říši (13. března), které vyvolalo opojné nadšení naprosté většiny sudetských Němců. Program obsahoval osm bodů mimo jiné:
- nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem
- uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby za účelem zachování tohoto rovnoprávného postavení ve státě.
- stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení – vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkají zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.
Mnichovská dohoda 29. září 1938
Mnichovská dohoda byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově. Podle mezinárodněprávní teze Hermanna Raschhofera, uveřejněné v roce 1953, byla Mnichovská dohoda pouze prováděcí dohodou zásady odstoupení Sudet, kterou československá vláda údajně přijala již 21. srpna 1938, a je tudíž platná.
Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu.
Ústavní zákon o autonomii Slovenské země 22. listopadu 1938
Ústavný zákon č. 299/1938 Sb. z. a n. zo dňa 22. novembra 1938, o autonomii Slovenskej krajiny, byl ústavní zákon přijatý Národním shromážděním 22. listopadu 1938.
S účinností tohoto ústavního zákona Slovensko získalo autonomii, zároveň se název státu začal uvádět jako „Česko-Slovensko“. Z faktického hlediska vytvořil ústavní zákon federaci. Fakticky přestal platit po zániku Česko-Slovenska v březnu 1939, právně byl zrušen až přijetím nové ústavy v květnu 1948
V ústavním zákoně je mimojiné uvedeno: Národné shromaždenie vychádzajúc z toho, že Česko-Slovenská republika vznikla shodou suverennej vôle dvoch rovnoprávnych národov, že slovenskému národu v Pittsburskej dohode, ako aj v iných smluvach a prejavoch, domácich i zahraničných, zabezpečená bola úplná autonomia a vedené snahou usmierenia slovenského a českého národa v duchu Žilinskej dohody, usnáša sa na tomto ústavnom zákone. Príslušníci českého národa ako i úrady, súdy, korporácie, verejné orgány a iné sdruženia zo zemi Českej a Moravskosliezskej môžu v styku s úradmi, súdmi a inými verejnými orgánmi používať českú reč.
Ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi 22. listopadu 1938
Ústavní zákon ze dne 22. listopadu 1938 č. 328/1938 Sb. z. a n., o autonomii Podkarpatské Rusi, byl ústavní zákon přijatý Národním shromážděním 22. listopadu 1938. Autonomie poskytnutá Podkarpatské Rusi však – na rozdíl od slovenské autonomie – byla naplněním československých mezinárodněprávních závazků a vycházela dokonce přímo z § 3 ústavní listiny, podle které měla být samosprávnému území Podkarpatské Rusi poskytnuta nejširší autonomie slučitelná s jednotností Československa Zpravodajem v Poslanecké sněmovně byl poslanec Pavel Kossey, který ve svém projevu v ruštině hovořil nejen k samotnému návrhu, ale také k situaci Podkarpatské Rusi po první Vídeňské arbitráži. Kossey také mimo jiné řekl, že se provedením návrhu zvýší oddanost Podkarpatské Rusi ke státu, jehož základ tím bude posílen. Kossey závěrem svého projevu poděkoval všem činitelům – jmenovitě zmínil premiéra Syrového, předsedu Sněmovny Malypetra a ministra Černého – kteří se stavěli za spravedlivé požadavky karpatoruského národa.
Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939
Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava vydal 16. března 1939 Adolf Hitler v Praze. Výnos byl zveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 75/1939 Sb. Tímto výnosem byl vytvořen na okupovaném území Československa Protektorát Čechy a Morava. Ve výnosu se mimo jiné píše:
- po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země….
- naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa ….
- obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.
- ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.
Ústava Slovenské republiky 21. červenec 1939.
Ústava první Slovenské republiky byla ústava vydaná 21.července 1939.
Po Mníchovskej dohode bol prijatý ústavný zákon 299/1938 o autonómii Slovenskej krajiny. 14. marca 1939 prijal Snem Slovenskej krajiny zákon o samostatnom Slovenskom štáte 1/1939 a 21. júla 1939 bola prijatá ústava Slovenskej republiky ako ústavný zákon 185/1939. Obsahovala 13 hláv a 103 paragrafov, bol v nej zakotvený vodcovský princíp, vedúca úloha HSĽS, rozhodujúci vplyv katolíckej cirkvi, štátnymi orgánmi boli prezident, vláda a snem Slovenskej republiky, povinnosti jednotlivca boli na úkor jeho práv a slobôd.Ústava tiež uzákonila použitie oficiálneho názvu krajiny – Slovenská republika namiesto predtým používaného názvu Slovenský štát.
V úvodu ústavy se mimo jiné uvádí – Slovenský národ pod ochranou Boha Všemohúceho od vekov sa udržal na životnom priestore mu určenom, kde s pomocou Jeho, od ktorého pochádza všetka moc a právo, zriadil si svoj slobodný slovenský štát.
Vánoční dohoda prosinec 1946
Vánoční dohoda (slovensky Vianočná dohoda) je dokument podepsaný v Bratislavě před Vánocemi roku 1943, na jehož základě vznikla (v dějinách poslední, v té době ilegální) Slovenská národní rada.
Druhá část dokumentu se vztahuje na vznik budoucí Československé republiky na principu rovnosti českého a slovenského národa. Příští stát má být v úzkém kontaktu s ostatními slovanskými národy a hlavně se Sovětským svazem. Dokument končí kapitolou s názvem Ústavně záležitostí ve vztahu českého a slovenského národa.
Benešovy dekrety 5. března 1946
Benešovy dekrety, či též dekrety presidenta republiky, je označení dekretů vydaných v exilu prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po jejím skončení na osvobozeném území Československa po dobu, kdy nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc skrze Národní shromáždění.
Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických.
Ústava Československé republiky 9. května 1948
Ústava Československé republiky (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) byla přijata po tzv. Vítězném únoru na 114. schůzi Ústavodárného národního shromáždění dne 9. května 1948.. Rušila Ústavní listinu z roku 1920 a nahrazena byla v roce 1960 Ústavou Československé socialistické republiky.
Ústava již nepoužívala pojem „československý národ“, ale „československý lid“, a hovořila o dvou bratrských národech, Češích a Slovácích. Tento československý lid byl pak „pevně rozhodnut“ vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která zajistí „pokojnou cestu k socialismu“, a to proti „veškerým snahám domácí i zahraniční reakce“.
Ústava Československé socialistické republiky 11. července 1960
Národní shromáždění přijalo Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky 11. července 1960, přičemž od tohoto dne byl zákon platný a účinný. Ústava změnila název státu na „Československá socialistická republika“ V ústavě je mimo jiné uvedeno:
- oba národy, které vytvořily Československou republiku, Češi a Slováci, žijí v bratrské shodě. Společné budování socialismu umožnilo, aby Slovensko záhy překonalo svou někdejší zaostalost a povzneslo se na vysokou úroveň v průmyslu i v zemědělství.
Ústavní zákon o československé federaci 27. října 1968
Ústavní zákon o československé federaci byl přijat Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 27. října 1968 a vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 143/1968 Sb. Tímto ústavním zákonem byl dosud jednotná Československá socialistická republika transformována na federaci. Byla zásadně změněna struktura vlády. 1. ledna 1969 vznikly Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, které byly součástí federace.
V preambule ústavního zákona se mimo jiné uvádí:
- My, národ český a slovenský, vycházejíce z poznání, že naše novodobé dějiny jsou prodchnuty oboustrannou vůlí žít ve společném státě,
- uznávajíce nezadatelnost práva na sebeurčení až do oddělení a respektujíce suverenitu každého národa a jeho právo utvářet si svobodně způsob a formu svého národního a státního života,
- přesvědčeni, že dobrovolné federativní státní spojení je odpovídajícím výrazem práva na sebeurčení a rovnoprávnost, avšak též nejlepší zárukou pro náš plný vnitřní národní rozvoj i pro ochranu naší národní svébytnosti a svrchovanosti,
Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky 17.července 1992
Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky je usnesení Slovenské národní rady které přijala dne 17.července 1992.
My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo. V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie. Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta. Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.
Ústava Slovenské republiky 1. září 1992
Ústava Slovenské republiky (č. 460/1992 Zb.), slovensky Ústava Slovenskej republiky, je hierarchicky nejvýše postavený právní předpis platný ve Slovenské republice. Přijata byla 1. září 1992
My národ slovenský, pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov a na stáročné skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnosť, v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy, vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie, spoločne s príslušníkmi národnostných menšín a etnických skupín žijúcich na území Slovenskej republiky, v záujme trvalej mierovej spolupráce s ostatnými demokratickými štátmi, usilujúc sa o uplatňovanie demokratickej formy vlády, záruk slobodného života, rozvoja duchovnej kultúry a hospodárskej prosperity, teda my občania Slovenskej republiky uznášame sa prostredníctvom svojich zástupcov na tejto ústave:
Ústava České republiky 16. prosince 1992
Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa.
Ústava navazuje na Českou republiku existující v rámci zanikající federace a stanoví přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů. Výslovně zrušila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Naopak vyjmenovává, které dosavadní československé i české ústavní zákony platí v České republice jako ústavní zákony i nadále (ty, které upravují státní hranice, a ty, které Česká národní rada přijala po 6. červnu 1992, ty jsou spolu s Listinou základních práv a svobod součástí tzv. ústavního pořádku. Ostatním ústavním zákonům dosud platným na území České republiky pak přiznala sílu (obyčejného) zákona.
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky