Moravské? Ne, české! Naše? Ne, české!

Tímto příspěvkem navazuji na článek Věry Hejtmánkové ze dne 10. 6.  t. r. zveřejněným pod názvem  České není naše. Nelze přehlédnout a přeslechnout, s jakou důsledností se naše veřejné sdělovací prostředky vyhýbají užívání přívlastku „moravský“ a s jakou systematičností a důsledností užívají namísto toho přídavné jméno český, a to i všude tam, kde by jinak patřilo neutrální přivlastňovací zájmeno náš. Konkrétně tedy např. naše ženy, naše hospodářství, naše filmová tvorba atd., jak autorka v článku uvádí. Sleduji to a pění se mi krev. Podle tohoto mustru nebojovali v britském královském letectvu naši vojáci, ale vojáci z jakéhosi nám vzdáleného Česka – čeští vojáci, atentát na Heydricha nespáchali na domácí půdě naši odbojáři, ale čeští odbojáři, zase odkudsi z Česka (mimochodem téměř všichni byli Moravané), v Číně nejednali naši podnikatelé, ale čeští podnikatelé, v Novém Městě na Moravě nezávodily naše sportovkyně, ale české ženy (skutečně!).  Atd…atd… atd … Můžeme protestovat, co je ale nesporně české, je právě ten český nacionalizmus.

Když jsem v recenzi na provedení Janáčkovy Glagolské mše, zveřejněné v Brněnském deníku, přisoudil Janáčkovi a tomuto jeho ryze moravskému dílu přívlastek moravský, všechny tyto přívlastky byly při korektuře (přesněji cenzuře) odstraněny nebo nahrazeny jinými. A když jsem následně žádal v redakci vysvětlení těchto neautorizovaných zásahů do textu, bylo mi mladou redaktorkou „důvěrně“ sděleno, že k tomu mají pokyny z Prahy. Všechno moravské musí zkrátka zmizet, moravské vlastenectví je třeba zadupat do země. Všechno musí být české. Jen a jen české!

Přemýšlel jsem, proč k takovému vyhrocenému nacionalistickému počínání došlo právě v posledních letech. A vysvětlení se mi nabízí. Čeští nacionalisté zřejmě předpokládali, že moravské cítěni nějak přirozeně v dohledné době vyhasne. Vždyť např. při sčítání lidu v roce 2001 poklesl počet občanů našeho státu národnosti moravské z předchozího milionu a tří set šedesáti dvou tisíc v roce 1991 na nesrovnatelných 380 tisíc. Ale náhle, což málokdo očekával, tento počet, tedy počet Moravanů hlásících se k moravské národnosti, o deset let později, v roce 2011, vzrůstá o více než čtvrt milionu, na 631 tisíc (630.897). To znamená nárůst o 66%. Naproti tomu počet občanů ČR hlásících se k národnosti české o neskutečných dva a půl milionu (2.517.673)  poklesl. To je pokles o více než 27%! Zdá se mi, že právě tyto údaje se staly důvodem k panice a k nové prudké mobilizaci českého nacionalizmu.

Tady zřejmě koření ten zlovolný nešvar, důsledně nahrazovat přivlastňovací zájmena a osobnější pojmenování skutečností přívlastkem český. Ne však vždy vyjde záměr tak, jak si jeho strůjci představují. Není jisté, zda v důsledku této aktivity a aktivit jí podobných dojde k poklesu osob národnostně se cítících Moravany. Naopak je však téměř jisté, že dojde k dalšímu poklesu počtu občanů hlásících se k národnosti české.

Zajímavou studii českého nacionalizmu zpracovala a ve své knize Czechoslovakia, the state that failed zveřejnila  americko/britská historička Mary Heimannová. V ní se lze dočíst, že všechny nesnáze, které Čechy v průběhu historie potkaly, si Češi způsobili sami svým vypjatým, netolerantním nacionalizmem. Cituji:

„V Československu vládl nacionalismus, který se přizpůsobil každé ideologii, demokratické, autoritářské, komunistické, socialistické i fašistické. I po pádu komunismu zůstává nacionalismus ve střední Evropě nezreformovanou a zatvrzelou silou. Dvakrát nacionalismus Československo zničil. Milionům lidí způsobil zbytečné utrpení. Je načase, aby byl opuštěn.“

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa