Moravská čeština, nebo moravština?

Jistě jste už někdy slyšeli, jak mluví bodrý Moravan. Jak se ale liší moravské hlášky v závislosti na regionu? Někdo si Moravany představuje jako pobožný lid obývající úrodné říční nivy, další jako věčně opilé muže a ženy žijící snad trvale ve vinných sklípcích, jiný zase spořádané obyvatele často se oblékající do krojů. To všechno jsou víceméně předsudky. Jedno je ovšem jisté, „Moraváka“ téměř jistě poznáte podle přízvuku a někdy i typických hlášek.

„Tož to já nechcu“ můžete slyšet téměř v každém koutě Moravy. „Tož“ se dá přeložit přibližně jako „tak“ a používá se v běžné mluvě denně. Přesto, slyšet je nejvíce na jihovýchodě této historické země. Naopak věty „já chcu“ nebo „já su“ jsou rozšířeny hojně po celém území. Dalšími typickými znaky moravské češtiny, vyskytující se na celé Moravě je záměna „i“ uvnitř slova na „u“ a též koncovky „e“ na „a“. Jako příklad uveďme košile→košula, kožich→kožuch, čepice→čepica. Ano, „čepicu nechcu“ vyvolává zejména u pražských dětí chichotání až posměch. Typickým znakem moravské češtiny je též zkracování slabik. Napříklat brát→brat, vrána→vrana, bláto→blato, nebo dokonce zkracování se záměnou, jako je mít→mět, chlastá→chlašče.

Kolem Slavkova či Vyškova se můžete setkat s opravdu zajímavými výrazy. Lidé tam „stříhajó pse“ (stříhají psy), jezdí do práce „klóbákem“ (klóbák – kloubový autobus) nebo si na oběd dávají „kašu s rybó“ (kaši s rybou). Centrum Jižní Moravy Brno je kapitolou samou o sobě. Obyvatelé tohoto města doufají, že stejně jako Pražáci budou někdy do práce jezdit metrem. Ovšem někteří z nich to vyslovují jako „brňáci se do hokny pohrnó krtkem“. Když Brňan někdy v Praze v putyce zahlásí „dám si plnotučné škopek“ (pivo dvanáctka), hostinský nejspíš neporozumí a zeptá se, co že to chce zákazník dělat se „škopkem na mytí nádobí“.

Když zabrousíte do krajů kolem Otrokovic, Zlína či Veselí nad Moravou, nebo dokonce na sever ke Vsetínu, opět najdete jiné slovní obraty a výrazy. Například strýc je tu „stréco“, zazpívat je „zabékat“ nebo dokonce „zavřéskat“, kluk je zde „ogar“ a nechodí s holkou, nýbrž s „cerkú“. Kohouti jsou „kohúti“ a děti „děcka“. Spisovné „ou“ na konci slova tak zde přechází v „ú“.

Zajímavé taky je, že na Moravě existují slova, která se používají na Slovensku, ale ne v Čechách, tedy západní části naší republiky. Příkladem můžou být ženské plavky. Toto označení patří mnohde pouze jednodílné variantě ženského koupacího oděvu. Pro dvoudílnou variantu mají Moravané a Slováci označení „opalovačky“.  Nebo když máte „pokrčené“ šaty, znamená to ve slovenštině a moravské češtině zmačkané. To v Čechách nenajdete. A takových výrazů bychom našli víc.

Aby to však nebylo Moravanům líto, že se o nich zde píše jako o nějakých „exotech“, příště se zaměříme na jazykové zvláštnosti obyvatel Čech a Slezska. A hlavně z pohledu Moravanů!

http://magazin.cz/hudba-a-film/11843-toz-to-ja-nechcu-aneb-typicke-moravske-hlasky?utm_source=facebook&utm_medium=share&utm_campaign=onsite&fbclid=IwAR0qUs8JQO4ZJ2S2lAK60zxZSWzRjzs53rpGkl4cVYcOjAS1TORWRO17ZVI