Svobodně i na Moravě

Položme si otázku – jsme si rovni? Nejsme. Svět není spravedlivý, stejně jako i příroda. Ale lidská civilizace se přece jen dopracovala určité úcty k jedinci. Jsme si podle zákona rovni před zákonem. Tedy před státní mocí. Ať už se jedná o moc soudní, či správní. Ale je tomu opravdu tak?

Vždy se najdou cestičky, jak tu „rovnost“ pokřivit. Morava a lidé na Moravě žijící by mohli vyprávět. Mohli. Kdyby si toho byli vůbec vědomi. Z médií se to nedozvědí, v této věci platí tvrdá cenzura. Pardon – autocenzura. Ale vyjde to nastejno.

Jde o to, že Moravané byli přibližně od poloviny 19. století přesvědčováni, že by měli opustit své moravanství, svou tisíciletou zemskou moravskou národnost a přihlásit se k české. Na Moravě ovšem takové hlouposti nikoho nezajímaly a nic se nedělo. Naopak došlo k určitému oživení moravského národního povědomí, jako odraz celosvětového zájmu upřeného k národnostem a národům.

Na druhé straně v Čechách tomu bylo jinak. Tam velmi zesílilo německé národnostní uvědomění podle nově postupně přijímané, ale nebezpečné doktríny – že národ odpovídá jazyku.

Byla to tvrdá rána lidskému soužití jako takovému. Do té doby pokojné zemské evropské národy se začaly dělit do skupin podle jazyka a hledat mezi sebou rozdíly, které začasté ani neexistovaly. V Čechách se ze zemských Čechů německé řeči, kteří za svého patrona uznávali sv. Václava a zasvěcovali mu své kostely, najednou stali „jen“ Němci. A jako v zrcadle se slovanští Češi v Čechách začali ze zemských Čechů svým novým přesvědčením proměňovat na ty „moderní“ (?) Čechy podle nové, do Evropy uměle vnesené ideologie „co jazyk – to národ“. Že to v Čechách probíhalo jinak než na Moravě je jisté. Stačí se podívat na mapu, jak jsou Čechy vklíněny do německy mluvících zemí. Jsou de facto v jejich čelistech. I proto tato nová ideologie zasáhla Čechy oproti Moravě v mnohem silnější a radikálnější podobně.

Ale Morava už nebyla tak uzavřená, jako bývala dříve, kdy se po staletí moravské zemské národní společenství vyvíjelo samostatně bez významnějších vlivů ze sousedních zemí. Ať už se jednalo o Čechy, Polsko, Uhry či Rakousko. Mezi Čechami a Moravou sice dál probíhala státní hranice, jedna z mnoha vnitřních hranic soustátí Rakouska-Uherska, ale už se na ní nevybíralo clo jako ještě v polovině 18. století. Také připoutání lidí k půdě už nebylo tak tvrdé. Takže mezi lidmi na Moravě a v Čechách bylo více kontaktů než v minulých dobách, kdy nebyly téměř žádné až na šlechtu a nepočetné další skupiny obyvatel, např. kupce. Už na studia nechodili nadaní jedinci jen do Vídně, ale nově už i do Prahy. I na práci se už z Moravy nesměřovalo jen do Vídně, ale také i do Prahy. A tito lidé, kteří se poté na Moravu vraceli, přinášeli sebou i novou národní ideologii, která ovšem nabývala stále radikálnějších podob. Následně v Čechách zradikalizovaní Moravané začali tvořit na Moravě novou politickou sílu. Sílu, která působila na Moravě proti tradičnímu většinovému moravskému zemskému nacionalismu a patriotismu. Tuto sílu podporovali a udržovali v ní „revoluční nadšení“ velmi aktivně čeští (pražští) obrozenci. Začal tlak na moravské vůdčí osobnosti, aby se Morava a Moravané připojili k Čechům, prý „kvůli“ záchraně společného slovanského jazyka a proti možnému poněmčení Čechů a Moravanů. Většina vůdčích osobností na Moravě cítila nebezpečí z české strany pro Moravu a její tisíciletá nemalá práva. Ale ujišťování českých obrozenců, tehdy snad upřímné, že jak by si mohli Moravané myslet, že je Češi chtějí připravit o zemská práva na straně jedné, a tlak pročeských zradikalizovaných skupin na straně druhé převážily a Morava se nakonec přihlásila k češství.

Nelze si to ovšem představovat tak, že to bylo nějaké všelidové hnutí. Na venkově žijící většina národa nevěděla téměř nic a žila si dál po svém. O nějaké „přijetí“ češství se nestarala, pokud se o něm vůbec dozvěděla. Moravský zemský národ si žil dál svým obvyklým způsobem života, svou kulturou, svými zvyky, dál mluvil svými mnoha typickými nářečími. Měl svou zemi, kde se mohl svobodně rozvíjet a žít a tak nějaké oficiální nové přihlášení se k českému národu mělo na jeho život mizivý vliv a dopad. Všechny jeho skutečné svobody závisely na tom, že měl svou vlastní zemi a že žil v Rakousku-Uhersku, které garantovalo jeho zemská a tím de facto i národní práva a národní život zemský.

To vše se ale změnilo po I. světové válce, kdy vzniklo Československo. To, aby udrželo státní suverenitu, začalo silně prosazovat český politický národ. Slovensko, mající nedávnou zkušenost s Maďary, se ubránilo. Morava takovou „tvrdou zkušeností“ chráněna nebyla a její obranné systému se v potřebné síle neozvaly.

A tak se v novém státě Morava stávala stále více zemí vykazující sílící prvky kolonie. Je to patrné především v hospodářství. Velmi výmluvně o tom mluví interpelace poslance Pastyříka z roku 1923. Rozborem statistik bychom se dozvěděli více. Nejhůře byla Morava postižena po komunistickém puči v roce 1948 zrušením zemského zřízení, kdy přišli její obyvatelé o poslední možnost celospolečenské obrany. Už se mohli ozývat jen jednotlivci.

A tento umrtvující trend na Moravě trvá. Životní úroveň vzdělaných a pracovitých lidí na Moravě stále upadá oproti Čechám a Praze, díky nefunkčnímu a špatnému krajskému systému.

Jednou z mála možností osvobodit se od této už 100 let trvající nespravedlnosti, která nikomu neprospívá, ani Praze a Čechám ne, je vrátit se k naší přirozené zemské moravské národnosti v blížícím se sčítání lidu. A těm, kteří o této záležitosti málo vědí a myslí si, že snad emancipační moravské snahy mají za cíl rozbití republiky je třeba říct – není tomu tak! Tuto pomluvu použilo právě pražské mocenské centrem po odchodu Slovenska ze společného státu, aby nedemokratický, komunistický státoprávní centristický model ještě udrželo !

Vraťme se k přirozenosti, vraťme se k zemskému zřízení a k právům, se kterými Morava do společného státu vstupovala. Je třeba začít svobodně jednat a dýchat i na Moravě !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa