Potomci Velkomoravanů stále žijí
Shodná DNA současných obyvatel ze Slovácka s kosterními pozůstatky lidí žijících v období Velkomoravské říše překvapila archeologa Luďka Galušku. „Aby náš výzkum vykázal pozitivní výsledky, znamená to, že musela být zachována mužská rodová linie od 9. století až dosud,“ připomíná. Kéž by se shoda prokázala alespoň v jednom nebo ve dvou případech, tři – to už by byla velká senzace, mínil před necelými čtyřmi lety archeolog Luděk Galuška. Tehdy se se svými kolegy pustil do výzkumu, v němž srovnávali DNA z kosterních pozůstatků lidí žijících před zhruba tisíci lety na Velké Moravě s 350 vzorky současných dárců ze Slovácka. Odborníci nakonec odhalili podobu až shodu v 18 případech. Jinak řečeno, na území někdejší Velkomoravské říše dodnes žije přinejmenším 18 lidí, kteří zřejmě jsou potomky velkomoravských velmožů i obyčejných lidí. „Když si vezmete, že tito lidé v jedné linii museli po více než tisíc let přestát všechny vpády nájezdníků, války, epidemie, je to téměř neuvěřitelné,“ říká archeolog z Centra slovanské archeologie v Uherském Hradišti, které je součástí brněnského Moravského zemského muzea.
| V čem byl výzkum unikátní? Takto rozsáhlý antropologicko-historický výzkum se na našem území ještě neprováděl. Srovnávali jsme úctyhodný počet 350 vzorků DNA, které jsme získali od současných dárců, a přes 70 vzorků z kosterních pozůstatků lidí, kteří byli pohřbeni od začátku 9. do začátku 13. století na dnešní Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti – Sadech, zvané také Sadská výšina. Už teď však můžeme skoro jistě doložit, že mezi námi žije 18 lidí, jejichž předci byli uloženi na tomto pohřebišti. |
Jak jste získali vzorky od současných dárců?
Zveřejnili jsme výzvu, jaký výzkum chceme udělat, a lidé přišli. V prosinci 2015 pak genetici vzorky od nich odebrali. Následoval rozbor a porovnávání s vzorky z kosterních pozůstatků. Spolupracovali jsme například s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity, Archeologickým ústavem AV ČR, policejní laboratoří, některé vzorky dokonce putovaly přes oceán a pomáhali je určovat odborníci ze Spojených států.
Proč vás ty výsledky překvapily?
Zajímavý je už velký počet respondentů ze současnosti, kteří vykazují vazbu na jedince z hrobů z 9. až 13. století. Osmnáct lidí je opravdu hodně. Toto území bylo totiž vždy pod vlivem válečných událostí. Ve 13. století to byl tatarský vpád, ve 14. tažení Matúše Čáka Trenčanského, v 15. století husitské války, poté útoky Turků, Bočkajovců a dalších nájezdníků. To vše se na stavu zdejší populace muselo podepsat. Aby náš výzkum vykázal pozitivní výsledky, znamená to, že musela být zachována mužská rodová linie od 9. století až dosud. My už dnes například víme, že velkomoravský velmož pohřbený v hrobce č. 11 v kapli na Výšině sv. Metoděje zřejmě musel mít hodně mužských potomků. Ti tady žili, postupně ale ztráceli povědomí o tom, že jsou příbuzní. K zmíněnému hrobu má z „našich“ dárců vazbu osm mužů, kteří o sobě vůbec nevěděli!
Co o těch pohřbených lidech z 9. až počátku 13. století víme?
Byli to významní velmoži, bojovníci a snad i duchovní. Soudíme tak podle jejich hrobů, tedy na jak významných místech byly umístěny, a na základě předmětů, které v nich byly nalezeny. Získáváme ale i další zajímavé poznatky, třeba ty o jejich stravě, jestli v jídle převažovala rostlinná, nebo masitá strava. Vše je ještě ve stadiu výzkumu, ale už teď jsou některé dílčí výsledky velmi pozoruhodné. Naznačily nám například, že někteří velmoži měli v poměrně velké oblibě mořské ryby.
Mořské ryby? Jak se sem dostaly?
Cest mohlo být vícero. Velmi pravděpodobná verze, kterou dokládají také archeologické nálezy, naznačuje, že některé ryby, třeba vyzy velké, vplouvaly z moří do velkých řek, třeba do Dunaje a Odry, jimiž se pak dostaly až do střední Evropy. Tak tomu bylo ještě před cca 150 lety. Možná však je také verze související s obchodem. Víme, že v době knížete Svatopluka, v 90. letech 9. století, prováděli Bavoři a Frankové vůči Velké Moravě vojenskou blokádu. Při ní žádali cara Bulharů, aby, dnešním jazykem řečeno, uvalil embargo na dovoz soli ze svého území na Moravu. Když se se solí obchodovalo, proč by se mořské ryby naložené v soli nemohly prostřednictvím obchodu dostávat k nám?
Je mezi těmito lidmi potomek přímo velkomoravských knížat, Mojmírovců?
Problém je v tom, že my nevíme, které hroby jsou Mojmírovců, jak jsme si tuto vládnoucí rodinu sami nazvali. Zahrnuje Mojmíra I., Rostislava, Svatopluka, Mojmíra II. a jejich příbuzné, kterých asi nebylo málo. Ani mezi vládnoucími knížaty ovšem nemusela existovat přímá mužská rodová linie, neboť Rostislav byl synovec Mojmíra I., Svatopluk synovec Rostislava, až teprve Mojmír II. byl syn Svatopluka. Určitě však víme, že na Moravě nebyl pohřben Rostislav, protože jeho život skončil někde na území dnešního Německa. Co se stalo s Mojmírem I. či kde je pohřben kníže Svatopluk, nevíme. Jen hypoteticky spojujeme některé hroby mužů objevené v interiérech sakrálních staveb Velké Moravy v Mikulčicích, Starém Městě, Uherském Hradišti – Sadech a Pohansku u Břeclavi s osobami knížecí rodiny. Na Sadské výšině sv. Metoděje byl takovým například hrob č. 12, jeden z úplně nejelitnějších, a to nejen v rámci Starého Města a Uherského Hradiště, tedy Veligradu.
Co takový elitní hrob obsahuje?
Je to vlastně hrobka, jejíž komora byla obložena deskami, dno vyskládáno kameny a zalito maltou. Velké kameny, opět zalité maltou, tvořily víko, které bylo pokryto malbou. V ní nalezená kostra asi 50letého muže s pozlacenými gombíky ležela v deskové kované rakvi. Tento hrob byl umístěný ve středu hrobové kaple sakrálního areálu, takže není pochyb o tom, že pohřbený muž byl křesťan, a to velmi vysoce postavený. Možná nějak tak mohl být pohřben kníže Svatopluk, s nímž někdy bývá sadský hrob 12 spojován. Je to ale jen a jen hypotéza, místa pohřbů členů rodiny Mojmírovců neznáme.
Takže nejde ani prokázat případnou vazbu Mojmírovců na Přemyslovce?
Zatím ne. Významný antropolog Emanuel Vlček v 80. letech srovnával lebku objevenou v sadském hrobě č. 12, tedy řekněme hypoteticky Svatoplukovu, s kostrou K1 na Pražském hradě, která bývala přisuzována přemyslovskému knížeti Bořivojovi. Tehdy našel údajně velmi výrazné podobnosti mezi oběma nálezy, dokonce mluvil o členech jedné a téže rodiny. Vzbudilo to velkou pozornost. Po jeho smrti se ale objevily další verze, které zpochybňovaly výsledky Vlčkových výzkumů, stejně jako sounáležitost kostry K1 s českým knížetem Bořivojem. Možná v budoucnu dojde na porovnání našich výsledků výzkumů s těmi, které se aktuálně provádějí na kosterních pozůstatcích nejstarších Přemyslovců. Uvidíme.
Přece jen nějaké velkomoravské stopy vedou na Pražský hrad?
V Lumbeho zahradě před Pražským hradem archeologové objevili hroby, v nichž některé nalezené předměty, například šperky či sekery „bradatice“, vykazují jasnou vazbu na prostředí Velké Moravy. Objevily se teorie, že by mezi pohřbenými mohli být původem moravští bojovníci (a jejich ženy), kteří pomáhali Bořivojovi udržet stabilitu v zemi poté, co se stal křesťanským knížetem. Ale to je jen jedna z možností, jsou i jiné. Podle nejnovějších výsledků bádání existují náznaky, že jeden pohřbený bojovník mohl být dokonce skandinávského původu. Zde, stejně v případě našich výzkumů, je přinejmenším tolik nezodpovězených otázek, jako je pozoruhodných výsledků. Jsme prostě na začátku.
Odkryl výzkum nějaká genetická překvapení nejen ve smyslu vazeb na Velkou Moravu, ale třeba že by tam byl naopak pohřben člověk, jehož DNA neodpovídá typu lidí, kteří na zkoumaném území běžně žili?
Ve vzorcích se nejčastěji objevila skupina R1a a R1b, tedy takzvaná slovanská a keltsko-germánská, což bylo možné očekávat. Dva vzorky se ale poněkud vymykaly, protože nás směrují do vzdálených východních oblastí. Jeden snad až na území dnešní Číny, druhý pravděpodobně do Kyrgyzie. Je to sice na první pohled překvapující, když si ale uvědomíme souvislosti, nemusíme se tomu zase až tak divit. Tyto oblasti ležely na transkontinentální hedvábné stezce a kupci a obchodníci, kteří se na ní pohybovali, mohli zde nějak zanechat své stopy. Těmi jistě bylo zboží, například tkaniny v podobě hedvábí či mohéru, vzácní ptáci jako bažanti, případně papoušci, cizokrajné koření.
Co se nyní s výsledky výzkumu bude dít dále?
Budeme mít snahu vystopovat co nejhlouběji v historii záznamy o lidech, jejichž vzorky DNA vykázaly pravděpodobnou shodu s Velkomoravany. Výsledky budeme publikovat v rozsáhlé trilogii. A nepracujeme s nimi jen my archeologové, ale mají je k dispozici další spolupracující vědci. Už nyní antropologové v ústavu Anthropos například pracují na rekonstrukcích lebek obličejových částí lidí pochovaných na Sadské výšině, a to těch, kteří patřili k nejvýznamnějším. Pracují také s lebkou z hrobu č. 12, který už jsem zmiňoval.
Takže už zanedlouho pohlédnete do Svatoplukovy tváře?
Tak to by bylo krásné. (směje se) Ale zdůrazňuji, že Svatoplukovy ostatky nemáme s jistotou doloženy.
Často užíváte slova zřejmě, možná, pravděpodobně. Neštve vás, že jako archeolog závěry můžete vyvozovat jen z hmotných pozůstatků, že se nemůžete opřít o písemné záznamy?
A víte, že neštve? Mám rád kus tajemna, člověk si může něco domýšlet, samozřejmě jen na bázi dostupného archeologického pramene, jehož mluva je však často omezená. Takže ony pochyby jsou na místě. Na druhou stranu ani historik se nemůže vždycky spolehnout na pravdivost a nestrannost písemného pramene. Z análů kláštera ve Fuldě se například dozvídáme, že roku 855 král Franků Ludvík se vrátil z Moravy domů „bez vítězství, protože povstalý vévoda Rostislav, jak se vypravuje, ukryl se za velmi pevnou hradbou“. Jenže archeologické prameny dokládají, že tady v polovině 9. století hradisko s „velmi pevnou hradbou“ ještě zřejmě neexistovalo. Takže, nemusel se prostě najít důvod králova neúspěchu, a to třeba i v neexistujícím mohutně opevněném centru? Kdo ví?