Petr Bezruč a dnešek

Lze si vzít z Bezručových Slezských písní nějaké poučení?

Byl jsem si téměř jist, že Petra Bezruče, v literatuře i v obecném povědomí známého jako slezský bard, ve smyslu obecného vyznění mnoha jeho básní sbírky Slezské písně pak spíše Moravan, nelze označit jako básníka českého. Jeho básně jsou svým zaměřením příliš jednoznačně, eufemicky řečeno, nečeské. Stačí však sáhnout po české Wikipedii, a zjistíte, že nemožné se v této vyhraněně české (když už nechci říci přímo antimoravské) internetové encyklopedii ze známých důvodů stává možným. Bez ohledu na tuto zavrženíhodnou skutečnost jsem si však položil otázku: mohou být Bezručovy verše i pro pro dnešní Moravany a Slezany něčím prospěšné? Mohou nám něco připomenout z minulosti? Mohou posloužit třeba nějakým srovnáním?
Posuďte sami:

Já
Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
– – –
Dědovy husle jsem z hřebíku strhl,
na ně jsem zahrál.
– – –
Kolem jdou bohatci, cizí mi víry,
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní a mocní,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž …
– – –
Pod smycem zoufalá chvěje se struna,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám

Už z této vlastní sebecharakteristiky, a hlavně z kritikého pohledu na poživačnou, sobeckou a sebestřednou politickou elitu si lze vzít ponaučení, že ne se vším, co nám současná společnost podsouvá, musíme souhlasit, že ne vše musíme trpně akceptovat. Můžeme stejně jako Bezruč zpívat kamenům a hrát balvanům, ale stejně jako on zůstat sami sebou.

Bernar Žár
Z Frýdku je Bernard Žár. Proto svůj
zapírá národ.
Bernard Žór.

Ano, i dnes se najde na Moravě dost lidí, kteří zapírají svůj moravský  národ, aby neohrozili svoji kariéru, svůj hmotný blahobyt, své stávající společenské postavení.

A báseň pokračuje:
Má rád svoji ženu, má rád svoje děti,
do kostela chodí a neděle světí,
k dobrému vede svůj kmen …
Bernad Žór!

Mezi politiky z Moravy se i dnes najde dosti takových žórů. Tváří se, že jsou spravedliví, soucitní, zbožní, chodí do kostela, zištně však zapírají svůj národ a svou rodnou zem. Věří, že Bůh jim to odpusti nebo raději si svůj hřích vůbec nepřipouštějí.

70.000
70 tisíc je nás před Těšínem, před Těšínem.
Stotisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili,
v duši padl svatý klid.

Co má tato báseň, mimochodem skvěle zhudebněná Leošem Janáčkem, s námi, dnešními Moravany, společného? To, že se dnes nacházíme v obdobné situaci, jako svého času těch sedmdesát tisíc na Těšínsku. Ti pod vytrvalým tlakem markýze Géra začali zapomínat na svůj národ, na svoje dějiny, na svou vlastní kulturu, na tradice a morální postoje svých předků. Začali se „poly“ poněmčovat, „poly“ popolšťovat. Moravané se dnes nacházejí pod stejným tlakem. Ne nějakého markýze, ale pod tlakem Prahy a pod tlakem zištných českých a nezídka bohužel i počeštěných moravských politiků. Dnešní Moravané mají podle nich zapomenout na svou někdejší svébytnost, jež jim byla bezohledně uzurpována, mají zapomenout na svou slavnou moravskou historii, na to, že Morava byla prvním slovanským státním útvarem v Evropě, na to, že i dnes mezi námi žijí přímí potomci někdejších Velkomoravanů, mají zapomenout na svoji kulturní jedinečnost, odlišnou od té české, ovšem hlavně mají zapomenout na svoji moravskou národnost. Mají se stát tím, na koho je chce přetransformovat dnešní hamižná a lstivá Praha. Mají se stát Čechy, žijícími na východní periferii státu.

Mají zapomenout, že Olomouc je svébytným moravským duchovním metropolitním městem, Brno, že bylo až do nástupu komunistů metropolí Moravy a následně pak země Moravskoslezské, mají přistoupit na to, že např. Moravská Třebová, náležející  Moravě už samotným svým názvem, dnes podléhá východním Čechám. Mají se smířit s tím, že řeka Morava, která dala posvátný název mateřské zemi Moravanů, už nepramení tam, kde se zrodila, na Moravě. Dnes dle rozhodnutí českých politiků pramení ve východních Čechách.

Podle Prahy dnes žádní Moravané neexistují. Už nám prý dočista odzvonilo a podle cynického písemného sdělení jistého arogantního pracovníka České televize nám zbývá akorát tak svolávat tryzny. Dnes prý existují pouze Češi. A Moravané, ať chtějí nebo nechtějí, bez ohledu na Listinu základních práv a svobod (Hlava první, článek 3) jsou proti své vůli započítáváni ve statistikách mezi Čechy. Malebné  Jeseníky a Beskydy podle mainstreamových politiků a pod trvalým vlivem veřejných sdělovacích prostředků už prý nejsou hory moravské, ale české! Tu a tam lze dokonce zaslechnout i komické tvrzení, že celá Morava dnes patří rovnou do České kotliny. Českomoravská vysočina už není ani dílem moravská, celá je česká! Nejhlubší zatopenou jeskyni světa, tzv Hranickou propast, dnes nenajdete na Moravě, ale v Česku, a někdy také přímo v Čechách.

Olomouckou univerzitu, založenou za Habsburků roku 1573 na Moravě, najdete podle ČT také v Čechách. Zapomeňte, že Janáček založil Klub moravských hudebníćh skladatelů a několik roků byl pak jeho předsedou, nezmiňujte se, že Gregor Mendel o sobě výslovně prohlašovat, že není ani Němec ani Čech, že je Moravan. Aby z názvu velkomoravského hradiště Mikulčice, vypadlo slovo moravské, je jeho název zakamuflován názvem Slovanské hradiště. Putování na nejvýznamnější moravské poutní místo Velehrad je ze stejného důvodu označováno jako „setkání lidí dobré vůle“. Zřejmě těch, kdo mlčky souhlasí s příkořím, které se Moravě děje, počínaje komunistickým převratem v 1948 a trvajícím dodnes.

Z básně Michalkovice
Žluč na všechny  strany  mně  vaři a kypí,
vztek  jak žhavý  ještěr mi vyskočí z chřípí, …

A bude-li tento politický tlak nadále pokračovat:
Kdo na moje místo?
Tak málo mám krve
a ještě mi teče z úst. Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zvedne můj štít?

Dr. Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa