Čechy, Morava a… Slezsko!

Většina území Koruny české zůstala součástí České republiky dodnes. Čechy, Morava… Jenže když Karel IV. počítal mezi korunní země Slezsko, bylo výrazně větší…

První slovanské osídlení dnešního Slezska se datuje do 7. století. V Dolním Slezsku se usídlily převážně kmeny Slezanů, dnešní Horní Slezsko bylo ještě zváno dle kmene Opolanů Opolsko. Velkou část Slezska ovládal již Boleslav II. Pobožný – alespoň do té doby, než ji od něj získal polský kníže Měšek I. Naděje, že po Měškově smrti se Polsko rozpadne mezi řadu uchazečů o trůn a české království znovu zabere ztracené země se ukázaly liché. Moci se chopil Boleslav Chrabrý, který nejenže ubránil Slezsko a uvítal na svém dvoře poslední přeživší Slavníkovce (tedy Soběslava a svatého Vojtěcha), ale obsadil i Krakov a Moravu. Mimochodem, k Čechům jako takovým měl Boleslav nejspíš blízko. Tělo svatého Vojtěcha zabitého pohanskými Prusy vykoupil zlatem o stejné váze. Na jedny z prvních mincí, které nechal razit, dal i jméno knížete Václava, který byl strýcem jeho matky. Možná se tak Boleslav považoval za skutečného pokračovatele tradice velkých českých světců!

Slezsko nemělo zůstat v polských rukách věčně. Jeho podoba se začala měnit, rozpadalo se na různá menší knížectví. Došlo sice také k dělení na Horní a Dolní Slezsko, ale jakmile se polská moc v polovině 12. století roztříštila, další části se oddělovaly a postupně vyhlašovaly nezávislost. A velmi postupně a pomalu vznikala příležitost pro silné sousedy. Ta česká přišla na konci 13. století. Václavu II. se na konci 13. století v rámci expanze do Polska povedlo připojit jak Malopolsko, tak části Slezska. Navíc roku 1300 získal i polskou korunu. O mnoho později toho Jan Lucemburský využil. Při jednání se svým polským protějškem Kazimírem III. Velikým vyměnil české nároky na polskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. A úplně celé Slezsko včetně samostatných území, které nepodléhaly Polsku, se povedlo získat Karlu IV. sňatkem se svou třetí ženou Annou Svídnickou.

Samozřejmě, ve Slezsku stále vytrvale vznikala další drobná knížectví, která se později budou snažit vyvíjet samostatnější politiku. Změnila se také postupně skladba obyvatel. Obzvláště ve městech začali převládat Němci.

Konec lucemburské vlády také znamenal silný zásah do vztahů mezi českou korunou a Slezskem. Slezané zcela odmítli Husovu myšlenku a přidrželi se katolictví, za což se jim husité odměnili válečnými nájezdy. Za vlády Jiříka z Poděbrad ovládal území Slezska, stejně jako další vedlejší korunní země, Matyáš Korvín. Slabost českého státu využil i braniborský rod Hohenzollernů. Tentokrát si vystačili s několika málo kousky, hladovější budou až výrazně později. Mezitím se v Olomouci povedlo „samozvanému“ českému králi Matyáši Korvínovi vyjednat na „vládnoucím“ českém králi Vladislavu Jagellonském mnoho pro něj výhodných podmínek. Korvín získal mimojiné i všechny vedlejší země Koruny České a dal jasně najevo svou převahu. Nakonec tomu ale osud chtěl jinak: slabý a flegmatický „král dobře“ Vladislav Jagellonský triumfoval nad ambiciozním a mimořádně schopným Matyášem Korvínem jediným způsobem, kterým mohl. Přežil ho. Po Korvínově smrti roku 1490 byl Vladislav zvolen uherským králem a získal zpět i vládu nad vedlejšími zeměmi.

Mezi českou korunu a Slezsko pak ale opět vrazilo klín náboženství. Německy mluvící Slezané se zhlédli v Lutherových myšlenkách a nerozuměli si tak ani s katolíky, ani s kališníky. Jednota nastane snad jen se začátkem třicetileté války, kdy se Slezané spojili s velkou částí povstalců a vystoupili proti habsburské vládě. Po konci třicetileté války zůstane Slezsko jako součást českých korunních zemí Habsburkům, ale protestantismus je zde tak rozšířen, že je nutné vyhlásit náboženskou toleranci. Slezsko, bohaté díky svým textilním manufakturám, je tak z ryze pragmatických důvodů ušetřeno rekatolizace.

Přesto se Slezané spíš než k Praze a Vídni otočí jiným směrem. Hohenzollernské protestantské Prusko se dere k moci. Útok na Slezsko roku 1740 odstartuje první válku o rakouské dědictví, ve které se pruský král Fridrich II. rozhodne využít toho, že habsburské soustátí je oslabené válkou s Osmany. A neuzná nárok Marie Terezie na všechna dědičná území Habsburků. Začíná se tím dlouhé soupeření mezi Fridrichem II. a Marií Terezií, které porážkou Habsburků skončí až po třech ničivých válkách.

Roku 1763 je po skončení Sedmileté války podepsán mír v Hubertusburgu, kterým Prusko navždy potvrdí držení Slezska. Jen malá část Slezska, takzvané rakouské Slezsko, tak zůstane součástí českých zemí. Na tomto území spolu žili Němci, Poláci a Češi. V podstatě nekomplikované soužití narušil v 19. století vzestup národních vášní. Dvacáté století pak dopadlo na Slezsko nesmírně těžce. Česko-polské spory vyvrcholily Sedmidenní válkou. Spor o Těšínsko byl příčinou napjatých vztahů mezi Prahou a Varšavou a definitivně byl vyřešen až roku 1958. Tohoto napětí využili i nacisté. Po připojení československé části Slezska k Říši rukovali zdejší Němci do Wehrmachtu, místní Poláci naopak na vlastní kůži pocítili německou nenávist. Což se zase změnilo po válce.

Karel Vrchovec