Moravština

Moravština, též moravský jazyk, je označení podoby češtiny užívané na Moravě. Termín má význam především pro odlišení od podoby jazyka užívané v Čechách, neboť fakticky jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí neexistuje; moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, výrazně rozrůzněnější než území Čech, a to především na středomoravská, východomoravská a lašská nářečí. Moravská podoba češtiny však byla některými rodilými mluvčími považována za natolik odlišnou od spisovné češtiny, že musela být překonána výukou, aby pak její uživatel byl považován za Čecha/Češku.

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.

I poté, co se v roce 1991 dosavadní jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti uváděli jako svůj mateřský jazyk češtinu.

K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého. Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů. Z tohoto počtu byla moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považovalo za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu.

Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.

Při sčítáních lidu v druhé polovině 19. století, kdy se poprvé začala na území dnešního Česka zjišťovat národnost obyvatelstva, se národnost v Předlitavsku určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:

1. němčina
2. čeština (v něm. originále böhmisch, tj. jazyk Čech)-moravština-slovenština
3. polština
4. rusínština
5. slovinština
6. srbochorvatština
7. italština
8. rumunština
9. maďarština

Respondenti, kteří v letech 1880 a 1890 uvedli v Předlitavsku jako svou obcovací řeč češtinu-moravštinu-slovenštinu, jsou v současnosti uváděni z národnostního hlediska zjednodušeně jako „Češi„.

Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.

V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny.

K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.

Obyvatelstvo Hlučínska („Prajzska“, do konce první světové války součásti Pruského Slezska) si po rozdělení Slezska zejména díky katolickému duchovenstvu uchovalo svůj původní jazyk „moravštinu“, jak svou řeč Hlučíňané nazývali, jako běžný hovorový jazyk (silně však promíšený germanismy).

Moravština a varianty spisovné češtiny

Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty. Jednou z nich jsou i moravské varianty, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako oblastní, někdy jako oblastní moravské.

Mezi takové moravizmy patří např. dědina proti českému ves nebo vesnice, zavazet proti čes. překážet. U mor. kačena (proti čes. kachna) je uvedeno pouze „ob.“, tedy obecné. U mor. haluz proti čes. větev není ve Slovníku spisovného jazyka českého žádná specifikace. Slova sodovka, v Čechách ve významu „sodová voda“, na Moravě „šumivá limonáda“ se používá stále méně často a tak se tento rozdíl vytrácí z úzu.

Jako slovotvorné varianty lze uvést např. slunko proti čes. slunce, sluníčko. Mor. okurek (proti čes. okurka), je uvedeno také jako „obl. mor.“

Rozdíly mezi Čechami a Moravou najdeme i ve výslovnosti. Nápadným rozdílem tu je např. asimilace znělých a neznělých hlásek, tedy mor. výslovnost zhledáňí, zháňí, zhoda, zhromážďeňí, zhrbeňí proti čes. schledáňí, scháňí, schoda, schromážďeňí, schrbeňí.

Spisovný jazyk na Moravě je tak totožný jako spisovný jazyk v Čechách, pouze v konkrétních variantách se liší. Situace se tak podobá rozdílům mezi němčinou a rakouštinou, kde jsou varianty jak hláskoslovné, tak slovotvorné či lexikální všeobecně používány na daném území, jinak je spisovný jazyk společný a naprosto srozumitelný.

Proto se zde většinou také nazývá němčina, nanejvýše, pokud potřebujeme odlišit lokální variantu, užijeme název rakouská němčina.

Moravština jako nově tvořený jazyk.

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.

Mluvnice tohoto jazyka se má nazývat „moravopis“. Tento projekt je jazykovědci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vnímán jako kontroverzní a politicky podbarvený. Někteří moravisté totiž tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu, a proto je nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa.