Národ

V naší slovanské řeči se vyskytuje ve velkém měřítku slovo rod. Je od něho odvozeno mnoho jiných slov. U nás je to rodina, rodiče i slovo národ. Například v anglosaském prostředí nemají slova rodina, rodiče, národ stejný slovní základ jak je tomu u nás. Slovo národ bylo synonymem slova lid. Národ byl lid v určité zemi. Lid, který v této zemi vytvářel vlastní kulturu, byl nositelem určité mentality. Kulturu v širším smyslu toho slova – jako způsobu života s jeho zvyklostmi i způsobem nazírání na svět.

Od slova národ se odvíjí i slovo národovectví. Cizím slovem nacionalismus. Což byl vztah k vlastnímu národu. Nic jiného, natož špatného. To špatné byl šovinismus a ten nemá s nacionalismem nic společného. Jsou to dva pojmy, každý s jiným významem. Dnes, kdy je v zájmu globalizace snaha potlačit národy, je úmyslně smazáván rozdíl mezi pojmy nacionalismus, tedy národovectví a šovinismus. Snaha o globalizaci stojí i za prezentovanými negativními postoji k národům a národu jako takovému.

Národ nebyl celek uzavřený cizímu světu. Vždy do něj pronikaly podněty zvenčí, které ho ovlivňovaly, ale vždy postupně tak, že si tyto podněty národ přizpůsobil, aby se staly přirozenou součástí jeho kultury. Přicházeli i lidé odjinud, usazovali se u nás a postupně se stávali součástí národa. Přizpůsobili se. Bylo to možné, protože se jednalo o jednotlivce, případně malé skupiny. Tento poklidný způsob by však nebyl možný, pokud by přicházelo velké množství lidí se zcela jinou kulturou. S jiným náboženstvím. Navíc lidí, kteří se přizpůsobit a sžít nechtějí. V minulosti k nám přišlo mnoho lidí z Řecka. S těmi ovšem nebyly žádné problémy. Byli za poskytnuté pohostinství vděční. Přizpůsobili se našemu způsobu života. Někteří z nich uzavřeli manželství s partnerem od nás a zůstali. Někteří se i po letech vrátili do řecké vlasti.

To byl docela jiný případ než je současná migrace většinově nelegálních migrantů ze zemí se zcela jinou kulturou i náboženstvím, kteří se přizpůsobit nechtějí. To je skutečné nebezpečí a ze strany EU nebezpečný hazard na který doplácí – a v budoucnu mohou doplatit původní Evropané – dokonce osudově!

A jak je to s národy u nás? Zcela nepochybně jsou u nás národy dva. I když politický národ, tedy takový, který odpovídá spíš státní příslušnosti, než přirozenému národu, jen jeden. Politický národ je u nás národ český. Ale přirozené národy jsou u nás národ český v Čechách a národ moravský na Moravě. Je to tak, protože oba národy žily po více než tisíc let ve vlastní zemi, kde vytvořily vlastní, specifické kultury. To je stále patrné, i když je snaha z českého centra to popírat a Moravany formou etnocidy asimilovat, což vidíme dnes a denně. Někdo se může zeptat, proč jsem nezmínila slezský národ. Tady je třeba něco vědět z historie. Například to, že velká část našeho území v našem Slezsku, tedy někdejší Opavské vévodství bylo původním moravským územím a v Opavě byla dokonce vedena i druhá řada moravských zemských desk. Toto území přešlo ke Slezsku z politických důvodů i s původním moravským obyvatelstvem. Pokud vznikl a existuje slezský národ, potom to může být pouze na území Polska. Naše Slezsko bylo svým charakterem pohraniční markou, kde docházelo k mnohým pohybům a změnám, jak už to u pohraniční marky bývá. Podmínky, aby tam mohl vzniknout samostatný národ, nebyly. Ale to předkládám jako svůj osobní názor. Samozřejmě netvrdím, že u lidí žijících v našem Slezsku nemohl vzniknout silný citový vztah k zemi, kde žijí. Ale takový vztah mají jistě i lidé ze Slovácka, Hané, Jižních Čech i jinde.

Nenechme se ohlupovat tím, že budeme bez přemýšlení akceptovat vnucovanou globalistickou lež, že nacionalismus, tedy národovectví je něco špatného. Že národy jsou něco špatného. Vždyť právě národy vytvořené kultury jsou našim, evropským bohatstvím. Nenechme se ohlupovat tvrzeními, že právě národy a národovectví snad stály za posledními válkami. Byly to jako vždy především zájmy. Zájmy ukrást území a bohatství, touha po větší a větší moci. A nositeli zájmů napřed vypěstovaný a poté propagandisticky zneužitý šovinismus. Národy samé, tedy lid určité země, války nechtějí. Chtějí žít v míru.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa