Jak moravská orlice k povýšení přišla

Je nevlídné sychravé ráno 4. prosince roku 1462. Občas je slyšet zaržání koní, kterým stoupá z nozder pára. Na jednom z nich sedí syn císařského správce Andreas Baumkircher, svobodný pán von Schlaining, loyální stoupenec císaře Fridricha III, kterému již nejednou pomohl v nesnázích. Nyní tento žoldnéřský vůdce vzhlíží k hradbám Vídně, na jejímž hradě se v obležení vzbouřených stavů v čele se starostou Wolfgangem Holzerem nachází samotný římský císař Fridrich III. O kus dál je připraveno zaútočit české vojsko ze zemské hotovosti pod vedením krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. V jeho řadách nechybí ani jeho syn Viktorin nebo bratři Zdeněk a Albrecht z Postupic, na západní straně jsou před hradbami připravené oddíly moravské zemské hotovosti hejtmana Jindřicha z Lipé. A po jeho boku třeba Ctibor Tovačovský nebo Jan Černohorský z Boskovic.

Proč to všechno ? Po smrti uhersko-českého krále Ladislava Pohrobka, který vládl i Rakousím, si císař Fridrich III. nárokoval dědictví sám. Nakonec se dohodl s mladším bratrem Albrechtem VI., že mu přenechá Horní Rakousy. Ten chtěl ale daleko víc, chtěl celé Rakousko. Využil nespokojenosti rakouské šlechty s císařem, sebral vojsko a postoupil proti Vídni. Fridrich zůstal uvězněn na hradě a situace pro něho byla kritická.

Ale díky vojskům, která přispěchala císaři na pomoc a město oblehla, bylo mezi bratry Albrechtem a Fridrichem uzavřeno příměří s tím, že byl císaři umožněn odchod z Vídně. Fridrich tedy 4. prosince odjel do asi deset kilometrů vzdáleného Klosterneuburgu. Tam za účasti svých přívrženců dal na vyžádání Jindřicha z Lipé o tři dny později, 7. prosince, sepsat erbovní privilegium pro Markrabství moravské, jakožto odměnu za vojenskou akci na jeho obranu.

A jak dopad život v úvodu zmíněného Andrease Baumkirchera ? Nakonec se roku 1470 postavil proti Fridrichovi. O necelý rok později se on a jeho společník Andreas von Greisenegg zúčastnili jednání v Grazu poté, co jim byl slíben volný průchod až do Vesperglocke. Zde byli oba zatčeni a večer bez soudu veřejně sťati.

Na závěr se můžeme začíst do listiny římského císaře Fridricha III….aquile scacate rubei et albi colirus, qua ipse marchionatus Moravie hactenus pro armis et insignibus usus est, colorem album in glaucum aut aureum transmutamus ….z bezpečné naší vědomosti císařskou autoritou z plnosti naší císařské moci řečené šachované orlice barev červené a bílé, které ono Markrabství moravské dosud za znak a erb užívalo, měníme barvu bílou na žlutou čili zlatou. Tak, aby to Markrabství moravské od teď napříště provždy nosilo a mělo šachovanou orlici barev červené a žluté neboli zlaté, střídavě nanesené na způsob šachovnice, jak jsou vprostřed této listiny péčí umělce v barvách a figurách znázorněny. Takto uspořádaný erb řečené Markrabství moravské, jak dříve užívalo a jím se pyšnilo, ve všech konáních vůbec podobně má užívat a těšit se z něho v budoucích časech navždy. Žádnému vůbec člověku tedy nebudiž dovoleno tuto listinu našeho svolení, přeměny a vůle porušit nebo jí jakkoli pošetilou opovážlivostí vzdorovat. Kdyby se však někdo odvážil se o to pokusit, ať zví, že bude postižen nejtěžším rozhořčením Svaté říše, jakož i nevyhnutelným trestem zaplacení sta hřiven ryzího zlata, jednak naší pokladně, jednak potom zpola markrabství neboli výše řečeným obyvatelům.

FB Radovan Vrtěl