Rodová paměť národů

Každý z nás, ať jsme se narodili kdekoliv a kdykoliv, vzešel z rodových kořenů, z rodové krve rodičů, otce a matky. Kořeny rodů je trvale svázán se svými předky, se zemí jejich i svého původu. Vliv tohoto svázání zanechává v každém,  vedle genetických znaků, také Obrazy DUCHA a KRVE RODU, které ho provázejí celým životem, ať je kdekoliv. Obrazy DUCHA a  KRVE RODU, tzv. „PAMĚŤ RODU“ se nezměněny přenášejí z pokolení na pokolení. Neplatí to jen pro určení moravského národa, platí to obecně a právě na „Paměť rodu“ každého národa pamatuje zákon na „Sebeurčení národů“ Každý národ určuje sám sebe, zde nemá pravomoc žádný stát, ani přání jeho nejvyšších představitelů. Pro naše předky, kteří žili v souladu s přírodními a vesmírnými zákony, byly Obrazy Ducha a Krve Rodu, kromě jiného i zárukou zdravého potomstva. Lid každého národa silně vnímá své sebeurčení, zejména v tragických okamžicích, kdy hledá zakotvení a bezpečí. Za jistotu země, svého rodu, neváhali pokládat své životy synové národa. A toto hluboké citové spojení, (v naší generaci ještě bylo) pomáhalo. Pamatují  dobu, kdy každý občan, měl někde v rodné zemi, vesnici, či městě své domovské právo, tam nacházel pomoc v bezvýchodné životní situaci. Dnes už to neplatí. To proto, že „Rodová paměť“ lidu je potlačována, není živena láskou k rodné zemi, rodným předkům, k slavným dějinám svého národa, které dokonce ani nezná. Není živena láskou v rodinách,  ve školách,  ani  ve společnosti. Stát, který naše země Morava spolu se zemí českou a slezskou spoluvytváří,  jí ústy svých (námi volených) poslanců, ale zejména komentátorů a redaktorů „české“ televize (placené i moravským a slezským lidem) pohrdá, když svévolně a protizákonně maže ze svých reportáží název země našeho původu, maže oslovení nás, Moravanů, snaží se vyrvat z nás  obrazy Ducha Krve našeho rodu naši „Rodovou paměť.“ ¨Bez studu a zábran si přivlastňuje naše nejvýznamnější národní osobnosti, jejich díla, přírodní a umělecké skvosty naší země a dokonce vedle části moravských dějin i moravské písmo, které Čechům v národním obrození pomohlo, aby dodnes nepsali švabachem a nestali se jednou ze spolkových zemí Německa. Usiluje  vymazat  mateřskou zemi Moravu pro moravské národnostní menšiny všude ve světě, které si „Paměť rodu“ uchovávají přes tisíciletí. Jen Muzeum v Suchdole nad Odrou eviduje na 1 200 skupin potomků moravských bratří, kteří ač už neznají jazyk, hlásí se k zemi svých dávných předků.

Já jsem se narodila na Moravě. Jsem  Moravanka. Své sebeurčení mám potvrzeno ve svých základních dokladech, které vydal Československý stát. Země mého původu je Morava. Moji rodiče  mají  Moravu, jako zemi svého původu potvrzenou před vznikem Československa a na osobních dokladech mých prarodičů je uvedena: Korunní  země Morava. Vychodila jsem moravskou základní školu s moravským vyučovacím jazykem. Vím, že mám právo na sebeurčení a každý, kdo by mi ho chtěl vzít, by jednal protizákonně.

Jsem občanka státu (stát není národ) dnes Česká republika, národnosti moravské, tedy Moravanka, protože si celý svůj život nesu v sobě obrazy Ducha a Krve mých předků a mám kořeny v zemi svého i jejich původu -na Moravě. Být Moravanem je mé nezpochybnitelné právo, jak podle Práva národů na sebeurčení, tak i podle Listiny základních lidských práv a svobod. Oba zákony jsou součástí Ústavy státu.  Mé právo je stejné právo, které zaručuje Čechům hlásit se k české národnosti, k zemi svého původu, kterou jsou pro ně Čechy. Také oni si uchovávají obrazy Ducha a Krve svého rodu, „Paměť českého rodu“. To ale neznamená, že byť různých národů, nemůžeme spolu žít v jednom státě ve vzájemné úctě a porozumění.

Proč jsou tedy Moravané státem nuceni být Čechy? Jak to pak bude s naší rodovou pamětí? Budou nám amputovány obrazy Ducha a Krve českého národa  a nebo bude paměť Moravanů násilím mazána, aby bez ní se mohli stát tvárným materiálem pro službu komukoliv? Jaké úmysly má stát a jeho politikové, když schizofrenicky usilují o to, aby donutili moravský a slezský lid vzdát se „Paměti svého rodu“ a také země svého původu? (Schizofrenicky proto, že se  stát na jedné straně  hlásí v Ústavě státu k Právu národů na sebeurčení i k Listině základních lidských práv a svobod a na druhé straně podniká praktické kroky k tomu, aby v praktickém životě lidu mařil jejich dodržování a plnění. Dokazuje to silná čechizace, jejíž dnešní míra nebyla po tisíciletí proti Moravě uplatněna.

Začalo to rokem 1949, kdy komunistická vláda zrušila samosprávu, tehdy čtyř zemí ve státě.  Vymazala jejich hranice na mapě Československa a zavedla krajská zřízení. V rodných listech československých občanů se přestala psát národnost a uváděla se jen státní příslušnost. Státní příslušnost je jen jakousi státní evidencí obyvatelstva, ale nemá nic společného s národností, s „Pamětí rodu“, která je trvale navázána na obrazy Ducha a krve předků i země.  Pádu komunistické vlády okamžitě využilo Slovensko a vystoupilo ze svazku národů, aby už neposkytlo žádnou  příležitost k čechizaci.

Nová vláda tvrdě odsoudila komunistický počin a slíbila nápravu, t.j. vrátit všem zemím ve státě samosprávu, stav, který byl před rokem 1949. To se dosud nestalo, zato čechizace mnohonásobně zesílila. Důkazem je už první sčítání lidu.  Na sčítacích arších svobodného, demokratického státu chyběly vedle desítky vyjmenovaných národností, národnost moravská a slezská. Ani odpor Moravanů, který se proti tomu zvedl, nepřiměl státní vládu k opravě, nebo vydání nových sčítacích archů. Ta bez omluvy pouze dovolila, že ten, kdo se necítí být Čechem, má českou národnost přeškrtnout a napsat moravskou, nebo slezskou. Už tento hrubý zásad vlády, neuvedení  národností dvou zemí, které spoluvytváří stát,  nelze nazvat jinak než cíleným úmyslem poškodit oba národy a vnucovat jim národnost českou.  Přesto se k moravské národnosti přihlásilo více než 1 a půl milionů občanů státu.

Další čechizace zamířila do škol. Ze školních učebnic zmizelo učivo o dějinách Moravy a pod hladičkou Dějiny země české se moravské děti  desítky let dovídají, že ve státě Česká republika  je všechno české a také i oni jsou Čechové. Je to další schizofrenické působení, zaměřené bohužel na děti, protože  jejich rodiče, pokud si svou „rodovou paměť“ zachovali,  jim toto učivo vyvrací a v dětské duši se tak vytváří zmatek. S cílenou čechizací se lze setkat i na úřadech. Úředníci mají instrukce, nedovolit přihlásit se k moravské národnosti. Jako důkaz mohu uvést případ občanky státu, která  si na úřadě vymohla napsání moravské národnosti do dokladu,  až když ukázala dopis presidenta republiky, který jí  na její žádost potvrdil,  že má právo hlásit se k moravské národnosti. Za cílenou čechizaci lze považovat i soustředění ředitelství výrobních podniků zemí z místa výroby do Prahy, stejně jako  administrativu obyvatelstva a tím vytvářet  nedostatek pracovních příležitostí v zemích státu. Tím jsou mladí Moravané nuceni za prací a odlákáváni  především do Prahy.

Je ještě mnoho dalších zásahů, kterými se prosazuje čechizace, jako kupř. nepatřičně měněné  označování moravských památkových míst, stromů i budov českým národním symbolem,  dvouocasým lvem, kde náleží moravský, nebo slezský národní  symbol a tou jsou orlice.  Velmi vstřícně, komicky, až hloupě se do čechizace zapojili  televizní  komentátoři a nejrůznější redaktoři,  kteří kromě českého neznají už asi  vůbec nic. Nakupují hezky česky, soutěží hezky česky, jí , spí, milují, podvádí, kradou, vraždí a všechno hezky česky. Jen  Čechové churaví,  jen Čechové sportují, Čechové jezdí do světa, Čechové zpívají  a hlavně hrají. Čechové mají osobnosti, mají superhvězdy, jsou prostě geniální. Já, protože nejsem Češka, ale obyčejná Moravanka, dělám všechno normálně,  tak jako ostatní lidé všude ve světě. Mnohdy mne to popouzí něco si z  tolika české výjimečnosti  vychutnat. Ale jsem jen prostý občan  a  proto se  raději  přidržím staré lidové moudrosti:: „ševče, drž se svého kopyta“ a také přesvědčivého  povzbuzení  kamaráda z jižní Moravy: „Byli jsme před Českem a budeme i po něm.“

PhDr.Jaroslava Grobcová, Štramberk, signatářka Deklarace moravského národa