Mongolové a blahořečení knížete Jindřicha II.

Katolický tisk oznámil zahájení procesu blahořečení (beatifikační proces) knížete Jindřicha II. Pobožného. Stalo se tak v neděli 6. června 2021 v polské Lehnici. Událost se dotýká naší Moravy nejméně ze dvou důvodů: Jindřich II. byl synem svaté Hedviky Slezské, patronky Slezska. Na území moravského Slezska je zřízena římskokatolickou církví ostravsko – opavská diecéze. Druhým důvodem je připomenutí působení mongolských nájezdníků na Moravě v letech 1241 a 1242.

Beatifikační proces byl veřejně vyhlášen při nedělní Mši svaté v bazilice v Legnickém Poli, tedy na místě, kde se 9. dubna roku 1241 odehrála bitva mezi Slezany a Mongoly, která skončila katastrofální porážkou křesťanských vojsk.

Kníže Jindřich II. se narodil v roce 1196 jako syn Jindřicha I. Bradatého z rodu Piastovců a Hedviky Slezské. Po otcově smrti se stal roku 1238 panovníkem ve Vratislavském a Krakovském knížectví, před tímto rokem však už vládl samostatně ve Velkopolském knížectví. Podobně jako jeho otec usiloval o sjednocení rozdrobených území v dnešním Polsku do jednoho celku. Na rozdíl od svého otce však měl více diplomatického nadání a získal respekt i podporu ke svému úsilí u ostatních knížat.

Přízvisko “Pobožný” získal podporou chudiny, podporou tzv. žebravých řádů (minorité, dominikáni), zakládáním klášterů a špitálů. Na tuto činnost měla jistě velký vliv jeho matka, ale rovněž manželka Anna Přemyslovna (dcera Přemysla Otakara I., krále Čech a markrabího Moravy), se kterou byl ženat pravděpodobně od roku 1216.

Na přelomu dvanáctého a třináctého století se z východoasijských stepí dala do pohybu na tehdejší dobu nevídaně početná síla kočovných Mongolů (u nás známých spíše pod názvem Tataři). Z původních sídel v prostoru bajkalského jezera rozšířili Mongolové svoje panství pod vedením vládce Džingischána do Číny a do jižního Ruska. Předpokládá se, že impulsem k tomu bylo dlohotrvající sucho, které kočovníky donutilo hledat nové pastviny. Roku 1224 byla poražena spojená vojska ruských knížat na řece Kalce a na jihovýchodní Rusi vytvořen mongolský státní útvar pod názvem “Zlatá horda”. Roku 1240 obsadili Mongolové Kijev a postupovali dále na západ. Tady už nešlo o hledání pastvin. Jejich postup Evropou se změnil v bezohledné a pustošivé kořistění a ničení.

Mongolové postupovali rychle. Jejich výhodou byla lehká jízda, vysoká morálka bojovníků a velmi dobrý výcvik. Literatura uvádí velmi rozdílné údaje o síle mongolských sil – ty nejextrémnější uvádějí půlmilionovou armádu. Skutečnost byla jiná – velitel Mongolů Batú měl k dispozici pravděpodobně asi 70 tisíc mužů. Záminku k útoku směrem na západ našli Mongolové v události z dob obsazování Ruska. Tehdy rovněž kočovný národ Kumánů požádal o ochranu uherského krále Bélu IV. s příslibem, že celý jejich národ bude konvertovat ke křesťanství. A Béla IV. vyhověl. Batú vyzval uherského krále k vypovězení spojenectví s Kumány. A král to v prosinci roku 1240 odmítl.

Do Uher postupovalo během zimy a jara padesátitisícové vojsko Mongolů. Z Uher mělo postupovat dál na západ na Moravu a na jih do Rakous. Dvacet tisíc bojovníků pak směřovalo do Polska. 3. března 1241 padl Krakov. Před tím porazili Mongolové postupně tři narychlo zformované dílčí armády křesťanů. Vojenská situace v Evropě byla stejná jako za předchozího muslimského vpádu na Iberský poloostrov nebo později na Byzanc a do střední Evropy. Vládcové ve střední a západní Evropě se soustředili na občanskou válku v Německu, na boje mezi přívrženci papeže a císaře Svaté říše římské, na válečné konflikty mezi sebou. Osud východní Evropy jim příliš na srdci neležel.

Jindřich II. však považoval obranu svých zemí za obranu celého křesťanství. Na zajištění obrany neměl příliš času. Po pádu Krakova měl k dispozici maximálně 8 000 mužů, převážně bojovníků z Malopolska, Horního a Dolního Slezska, rytířských řádů johanitů, templářů a řádu křížových německých rytířů, posil z Bavorska. Zmiňovaní jsou také vojenské oddíly z Moravy a horníci ze Zlatých Hor. Zhruba dva tisíce bojovníků patřily ke kvalitní těžké rytířské jízdě, zbytek tvořila pěchota. Proti těmto osmi tisícům křesťanů stálo 9. dubna 1241 u města Lehnice mongolské vojsko o síle jednoho tumenu, což představovalo deset tisíc mužů. Jejich složení bylo: těžká i lehká jízda a lučišníci. Zhruba dva dny rychlého pochodu k Lehnici zbývalo armádě Jindřichova švagra – krále Čech Václava I., aby posílila Jindřichovy síly.

Mongolové měli velmi vyvinutou výzvědnou službu – velitel Batú byl o blížících se posilách protivníka dobře informován a napadl křesťany dříve, než mohlo dojít k jejich spojení. Úvahy, že se Jindřich II. dopustil taktické chyby a sám Tatary napadl nejsou na místě. Mongolové použili při střetu osvědčenou taktiku: jejich těžká jízda předstírala v začátku bitvy ústup a vylákala těžkou jízdu křesťanů od pěchoty. Svou lehkou jízdou pak na těžkooděnce zaútočili Tataři do nechráněného boku. Současně se do té doby na oko prchající vlastní těžká jízda obrátila čelem k rytířům. Šípy Mongolů nemířily na rytíře samotné, ale na jejich koně. Opěšalé rytíře pak bylo snadné bez většího odporu dobíjet. Bitva skončila pro křesťany naprostou katastrofou. Na bojišti bojovali do posledního muže pouze templáři. Ostatní bojovníci se dali na zmatený útěk. Padl nejen Jindřich Pobožný ale výkvět celé slezské aristokracie. Knížeti Jindřichovi byla uříznuta hlava a putovala následně jako válečná trofej do Uher.

Po vítězné lehnické bitvě se obrátila mongolská armáda na Moravu. Čechy byly totiž poměrně dobře chráněny na cestách přes Kladsko horskými záseky. Slezsko a Morava však zůstaly nechráněné. Mongolská armáda po bitvě s Uhry krále Bély potřebovala posily k dalšímu postupu. Průchod Tatarů Moravou trval zhruba čtrnáct dnů. Zpustošeny byly oblasti v nížinách – opevněná města, hrady a horské oblasti Mongolové ve spěchu minuli. Popis jejich průchodu Moravou máme zaznamenán analistou z Kolína nad Rýnem.

11. dubna 1241 porazili Mongolové na řece Slané uherskou armádu a soustředili se na další postup směrem k Jaderskému moři (kam se skutečně probili a zpustošili řadu přístavních měst). Z východu postupovaly na západ jejich další posily. Situace začala být pro Evropu kritická. Západní Evropu zachvátil strach. Kočovný národ, nevytvářející žádné trvalejší hodnoty, zaměřený čistě na kořistnictví, by srazil Evropu s její kulturou, hospodářstvím a civilizací o stovku let zpět. To si konečně začali uvědomovat i představitelé západoevropských mocností. Společnou obranu křesťanství začal organizovat francouzský král Ludvík IX., německá knížata začala shromažďovat prostředky na podporu křížové výpravy proti Mongolům.

11. prosince 1241 umírá velký chán Ogodaj, Džingischánův syn. Do Karakorumu v Mongolsku je svoláno velké shromáždění princů z Džingischánovy krve, kteří měli zvolit nového velkého chána. Batú, jako jeden z princů, nemohl na shromáždění chybět (za velkého chána byl ostatně zvolen jeho syn). Vojenské akce ve východní a střední Evropě se zastavily. Po čase se Mongolové sami začali stahovat na východ.

Český král Václav I. byl částí historiků obviněn z podílu na zpustošení Moravy nájezdníky, protože se nepokusil po bitvě u Lehnice Moravu bránit. Jinými historiky byl však označen za zachránce křesťanské Evropy, protože ubránil Čechy a postavil se Mongolům útočícím z Uher na Vídeň.

Milan Trnka