Spolkový stát nebo federace?

Podívejme se na to z pohledu Moravy a jejích obyvatel.

Morava už dlouho usiluje o zemské státoprávní uspořádání a to s co nejvyšší možnou mírou samosprávy. Tak, jak to bylo téměř v celé její dlouhodobé historii. Tedy od vzniku Moravského markrabství v roce 1182 Až do roku 1918. Tedy do vzniku Československa. Československo už od svého vzniku započalo s politikou centralizace, tedy s postupným umenšováním práv Moravy. Současný stav je toho výsledkem. Dnes už Morava neexistuje ani jako správní jednotka. Dokonce nebyly v krajském zřízení respektovány ani její hranice.

Důsledky jsou pro Moravu tristní téměř ve všem. Nejvíce je to ovšem vidět v životní úrovni obyvatel. Morava se rozhodně nerozvíjí tak, jak to umožňuje její potenciál a jak tomu bylo v dobách, kdy měla vlastní správu, byť v rámci větších celků, jako bylo uskupení zemí Koruny české, které přestalo funkčně existovat v 17. století, nebo později v Rakouské (později Rakouskouherské) monarchii.

Nejde o nepřátelství Čechů vůči Moravanům či Moravanů vůči Čechům. Jde o vážnou systémovou chybu, které se dopouštělo Československo. To zřejmě kopírovalo v tomto ohledu Francii, která jako někdejší velký vzor Československa nastoupila tuto „módní“ technokratickou cestu předtím.

Že nerovnoměrné rozvíjení hospodářství státu je handicapem pro celý stát a je zdrojem nestability a nespokojenosti je nabíledni. Že je to více vnímáno na území, které je více postiženo, tedy na Moravě, případně v našem Slezsku, je pochopitelné.

Co by tedy pomohlo? O jaké uspořádání státu bychom měli všichni usilovat? A především o co by měli usilovat samotní občané žijící na Moravě?

Padla otázka, zda máme prosazovat federaci či spolkové uspořádání. Osobně si myslím, že tato otázka nebyla položena zcela správně. Mohu se samozřejmě mýlit, protože nejsem politolog.

Z následujícího, co jsem si vyhledala a co nemusí být úplné, cituji:

Spolkový stát – má státní svrchovanost a mezinárodně právní subjektivitu. Členský stát (jednotka) – je nositelem státní svrchovanosti a mezinárodní právní subjektivity– jejich rozsah je stanoven federální ústavou.

Z toho mně vyplývá, že federace, nebo spolkový stát je jedno a totéž. Vycházím i z toho, že například o Německu se jednou mluví jako o spolkovém státu, jindy jako o federaci. Že by to byl něčí omyl, či nepřesnost? Snad se k tomu vysloví i jiní. Ráda bych třeba znala názor politologa Masarykovy univerzity Marka Pavky.

Přiznejme si, že u nás slovo „federace“ nemá dobrý zvuk. Připomíná Českou a Slovenskou federativní republiku, která se rozpadla. U nás ovšem podobný vývoj dle mého soudu nehrozí. Čechy a Morava i naše, s Moravou historicky spojené Slezsko, mají se sousední českou zemí historicky pevný vztah. Vždyť český král býval zpravidla i moravským markrabětem a Moravě vládl sice nikoli přímo jako Českému království, ale přesto byla Morava, až na výjimky, pod jeho (lenní) správou a i poté, co uskupení zemí Koruny české pozbylo praktického významu, byly tyto dvě země spojeny kulturně jazykem, když kodifikovaly společný spisovný jazyk utvořený jak z moravského, tak českého úzu. Na Moravě nazývaného moravština a v Čechách čeština. Osobně považuji skutečné rozdělení Moravy a Čech, jak je nám to často z „Prahy“ podsouváno jako úmysl, za nemožné. Až na pár jednotlivců, které lze dle mého soudu spočítat na prstech, to lidé na Moravě skutečně nechtějí. Je třeba brát v potaz i to, že čím menší stát, tím je snadnější hříčkou v rukou větších států a velmocí. Navíc naše území leží v exponovaném místě mezi tzv. východem a tzv. západem. Co to v praxi obnáší, o tom věděli své už naši moravští Mojmírovci.

A tak se znovu vracím o otázce. O co máme usilovat? O federaci, nebo o spolkové zřízení? Je to vlastně jedno. Ale osobně bych raději vždy mluvila o spolkovém zřízení, které si spojujeme s prosperitou, než o federaci, kterou si většina lidí spojuje s neslavným i když pochopitelným rozpadem Československa.

Slovensko po dlouhá staletí bylo součástí Uherska a přes veškerou kulturní, jazykovou a jak se později ukázalo i genetickou blízkost (s Moravany), mělo přece jen jiné dějiny a jak se opakovaně ukázalo – i tužby.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa