Československo si nadělilo do vínku několik časovaných bomb
Způsob „počeštění“ tuzemských firem a pozemková reforma zadělaly Československu na mnohé problémy, které si později až do hořkých konců prožilo.
Cesta ke vzniku Československa trvala desítky let a byla vydlážděna prací mnoha národních obrozenců, učenců, ale i drobných řemeslníků a rolníků. Těch, pro které český národ představoval hodnotu spojenou s kulturním a společenským vývojem komunity, s níž cítili sounáležitost.
Málo kladená otázka však zní, jaké byly ekonomické náklady mohutných politických a institucionálních změn, které následovaly po vzniku Československa. Kdo náklady nesl a kdo naopak profitoval? A jaké dlouhodobé nezamýšlené důsledky těchto změn můžeme identifikovat?
Prvním významným nákladem byla ztráta dynamiky hospodářství českých zemí. Jako malá otevřená ekonomika potřebovalo Československo vyvézt více než 30 procent své produkce v situaci prohlubujícího se protekcionismu u sousedů. Československo také, tak jako jiné nové evropské státy, provedlo takzvanou nostrifikaci. Během ní Čechoslováci nahradili zahraniční managementy a členy správních rad ve firmách, které měly sídlo mimo hranice nového státu (nejčastěji ve Vídni) a továrny v Československu. Nostrifikace se dotkla 234 firem, které byly také nuceny přenést svá sídla do Prahy, změnit jednací jazyk na češtinu a propustit ty zaměstnance, kteří se „slovem či skutkem“ postavili proti republice a jejímu zřízení. Vyhazov čekal i zaměstnance, kteří neovládali český jazyk. A akcionářské struktury se musely změnit ve prospěch Čechoslováků.
Jako emancipační akt by to bylo snad ještě pochopitelné, kdyby se to provedlo rozumně. Jenže převažující formou nostrifikace byl odkup firem českými bankami v čele se Živnobankou. A to mělo dva zásadní důsledky. Jednak se banky zbavily téměř veškeré své hotovosti, takže jim potom chyběly prostředky na investice do odkoupených firem, ale i na jiné aktivity. A jednak kvůli nedostatku řídících pracovníků i kapitálu velká část nostrifikovaných firem brzy ukončila činnost. „Počeštěné“ fabriky tudíž generovaly minimální, nebo dokonce nulový příspěvek do státního rozpočtu. Daňové výnosy a jejich zdomácnění byly přitom hlavním argumentem těch, kteří nostrifikaci prosadili.
Velký náklad zrodu nového státu souvisel s nutností jej zaplatit. Rychle rostl státní dluh a také daně, které ho měly pokrýt. Daňové zatížení se přitom dotýkalo celé společnosti. Zatímco cenová hladina stoupla v prvních letech po válce devětkrát a koruna se znehodnotila sedmkrát, daňová zátěž stoupla desetkrát.
Ve srovnání s okolními zeměmi byla daňová zátěž československého poplatníka vysoká. Samozřejmě že lid řešil situaci zhusta tím, že daně neplatil. Z roku na rok hbitě narůstaly daňové nedoplatky. Stát totiž nebyl schopný vysoké daně vybírat a zároveň soustavně překračoval naplánované výdaje na svůj provoz. Při započtení municipálních výdajů stát po celé meziválečné dvacetiletí přerozděloval 35 až 50 procent HDP.
Hlavním zdrojem mohutných výdajů a následných potíží s rozpočtovými deficity přitom nebyly ani tak sociální nebo obranné výdaje, jak bychom možná očekávali na základě školských znalostí dějepisu. Byly to státní podniky a jejich přebujelý byrokratický aparát. Československo mělo nejvíce státních podniků v Evropě. Patřila k nim nejen tisková agentura, zbrojovky či státní mincovna, ale také státní lesy a statky, několik státních monopolů včetně tabákového, státní báňské a hutní závody, státní lázně – a samozřejmě pošta a železnice. Podstatnou položku mezi výdaji podniků přitom nepředstavovaly investiční výdaje, nýbrž výdaje čistě provozní, administrativní.
Cenou za vytouženou nezávislost byla také ztráta soběstačnosti v zásobování potravinami. Už v roce 1924 se Československo dostalo na špici evropských zemí v objemech dovozu základních zemědělských komodit. Po válce se totiž výrazně propadly ceny zemědělských produktů na světových trzích v důsledku zvětšení osevních ploch, nástupu mechanizace a intenzifikace zemědělské výroby. Ale rychle a zásadně se proměnily také stravovací návyky, což vedlo ke změně ve struktuře poptávky.
Na to všechno československé zemědělství nedokázalo reagovat, protože mu scházel kapitál v důsledku zmíněné nostrifikace a také provedené pozemkové reformy. Ne že by pozemková reforma proběhla jenom v Československu. Proběhla v dalších 22 státech Evropy. Ale v Československu bylo zabráno a rozdrobeno bezkonkurenčně nejvíce zemědělské půdy – čtyři miliony hektarů, tedy celá třetina veškeré půdy.
Problémem československé reformy bylo, že proces přerozdělování zabrané půdy trval dvacet let a část půdy kvůli tomu zůstávala dlouhodobě neobdělávaná. Půda se také novým nabyvatelům přidělovala za úhradu a drobní či střední zemědělci už potom neměli dost peněz na investice. Na malých výměrách nedokázali konkurenceschopně produkovat pro trh, brzy upadali do platební neschopnosti a stávali se závislými na státní sociální síti. Ta byla sice z dobového pohledu velmi moderní, ale přece jen příliš slabá a na rolníky a zemědělce prakticky nepamatovala.
A kdo na vzniku státu naopak profitoval? Především noví čeští vlastníci a managementy i členové správních a dozorčích rad nostrifikovaných firem. Ředitelé a náměstci velkých bank, kteří nostrifikaci jednotlivých firem řídili a vstoupili prakticky do každé z nich.
A zle se nevedlo ani novým velkým vlastníkům půdy získané v pozemkové reformě. Mezi vítězi se jasně rýsují hlavně ti, kteří získali až dva tisíce hektarů, ač zákonná hranice pro zábor půdy byla 150 hektarů. Šlo především o poslance, senátory a členy jejich klientelistických sítí. Ti jsou identifikovatelní jméno po jménu: členové parlamentních politických stran a vysocí státní úředníci, moderní mnohoobročníci, kteří kromě toho, že se stali velkostatkáři, zasedli ještě ve správních radách desítek státních, polostátních nebo soukromých firem, bank a pojišťoven. Mimo toto velké dělení zůstali komunističtí poslanci, kteří žádné takové pozice nedostali. Jejich chvíle přišla o třicet let později a všem svým dřívějším rivalům (i celému státu) to pěkně spočítali.
Přijmeme-li myšlenku, že každá institucionální změna má dlouhodobé následky, musíme se ptát:
Co když slabá kondice zemědělství vyvolaná pozemkovou reformou byla důvodem, proč hospodářská krize začala v Československu jako krize agrární a proč měla velmi hluboký a dlouhý průběh s nejdramatičtějšími důsledky v českém pohraničí osídleném německou menšinou?
Co když „národnostně“ české banky, tak úspěšné v nostrifikaci, byly jen bílými koňmi rakouských a německých akcionářů, a proto germanizace po březnu 1939, jejíž součástí bylo i převzetí kapitálových podílů ve firmách, proběhla tak hladce?
Co když široký sektor státních podniků byl jedním z důvodů, proč bylo tak snadné nejen zapojení československé ekonomiky do hospodářství třetí říše, ale také přebírání moci komunisty po roce 1945?
Co když bezprecedentní majetkové zásahy v průběhu pozemkové reformy a nostrifikace otřásly povědomím o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví natolik, že připravily prostor pro jeho úplnou likvidaci?
U prvních tří otázek zní odpověď jednoznačně ano. U poslední se stejná odpověď intuitivně vnucuje, ale zatím chybějí důkazy. Nový stát prostě nestačí pouze namalovat na mapu v jeho nových hranicích. Je nutné jej také promyslet a spočítat.