ONI

Říkalo se jim ONI. To ONI přeorali a převrátili vše do té doby generacemi lidí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ceněné, staletími prověřené, chráněné a lidu posvátné tak, že zde nezůstal kámen na kameni. To ONI organizovali naše životy. To ONI přejmenovávali naše města a vesnice, zrušili historické země, a rozdupali tak jejich staleté tradice. A pustili se i do systematické „úpravy“ myšlení lidí. Co nebylo a ani nemohlo být uloženo v srdcích lidí, nahrazovala hesla na všudypřítomných propagandistických poutačích a transparentech. A pěkně na očích! A tak se budovalo, zdravilo, zaštiťovalo, plnily se plány a slibovalo se přátelství a spojenectví na věčné časy… Výsledkem měl být nový, socialistický člověk. To ONI stavěli pomníky svým potentátům a vzorům a ve vnitrozemí Moravy na Dačicku roku 1960 také jiné památníky své neomezené moci v podobě cedulí u silnic s nápisem Jihočeský kraj. To když byl dačický okres zrušen, jeho území roztrháno na kusy a tyto „nadbytečné“ části byly v rámci důsledné centralizace připojeny k nově vzniklým „velkým“ okresům, Jihlava, Třebíč, Znojmo a J. Hradec. „Však on je vezme čert a vše se dá zase do pořádku,“ říkali každým následujícím rokem lidé, ale tak, aby to se to nedoneslo k uším zástupců těch, kterým se říkalo ONI, a čekali až to přijde…

Když v té době někomu z dospělých u nás doma nekontrolovaně „bouchly saze“ a já tak slyšel v barvitém podání o tehdejších funkcionářích vládnoucího režimu, třeba to, že rozhodují o osudech jiných, ačkoli ve škole byli „blbí jako tága“, byl jsem po takovém spontánním projevu rodičovské autority upozorňován, abych o tom nikde nemluvil. Byla to zvláštní doba. V kostele pan farář kázal v jinotajích proti zvůli a lidské nenávisti, v ulicích před kostelem hlas z rozhlasu bouřil proti tmářství, reakci a naznačoval světlé zítřky. A škola samozřejmě tvrdila muziku. Ve snaze odhalit skutečný stav věcí byly noviny čteny i mezi řádky, náhodní diskutéři na nárožích ulic se při svých rozborech domácího či mezinárodního dění ohlíželi kolem sebe, jestli je někdo neslyšel, když právě vyslovili něco proti něčemu. A když dlouhodobě a vydatně pršelo, říkali lidé potměšile, že to ten nahoře splachuje všechno to, co ONI tady dole „nadělali“. Kdo to nezažil, nemůže to nikdy pochopit. A tak v tlaku rozporů doby jsem se jako dvanáctiletý školák toho roku 1960 dopustil své první „revolty“ proti začlenění moravských Dačic do Jihočeského kraje. Při vyplňování úvodní stránky nové žákovské knížky jsem do řádku, kde měl být uveden Jihočeský kraj, úhledným písmem napsal MORAVA. Kupodivu se nic nestalo, možná, že třídní učitelka byla stejného názoru. Žákovská knížka své funkční období odsloužila, a dokonce se dožila i současnosti. Dnes ji uchovávám mezi ostatními osobními cennostmi.

A potom se náhle hnuly ledy! Obyvatelé Dačicka se tentokrát hodně hlasitě ozvali, krajské cedule se zakývaly. Události roku 1968 i pro mne znamenaly nejprve velké naděje, v závěru pak totální ztrátu iluzí a následující dlouhé roky „normalizace“ potom nechutný pocit tuposti prožívané reality. Toho nešťastného srpna osmašedesátého volala moje maminka od vchodu do papírnictví na dačické mladíky, kteří před průjezdy tanků a obrněných transportérů malovali na protější opěrné kamenné zdi vápnem protisovětská hesla: „Dávejte si pozor, kdo se na vás dívá!“ Nevěřila JIM, nevěřila ani v „socialismus s lidskou tváří“. Věděla, jak to dopadne. Počet pomníků potentátů diktatury se rozrostl, zazářila červeň nových poutačů a transparentů, přežily to i cedule s nápisem Jihočeský kraj v samém středu bývalého dačického okresu. A lidé se opět přizpůsobili…

Rok 1989 přinesl konec podivného experimentu. ONI konečně dovládli! Byl jsem již ve zralém věku, snažil jsem se proto hned tak nepodléhat idealistickým vizím. Svoboda vtrhla do ulic způsobem, jaký jsme do té doby nepoznali. A pod různými hesly, které s odstupem času zní směšně. Třeba to o penězích, které se válejí po zemi všude kolem, stačí je jenom posbírat. Ale Zlín, přejmenovaný na Gottwaldov, se stal zase Zlínem, zrušení Země moravskoslezské bylo prohlášeno za protiprávní akt, 85% obyvatel moravského Dačicka si přálo rozchod s Jihočeským krajem, po otevření hranic s Rakouskem byl Slavonicím a jejich okolí předvídán nebývalý rozvoj, diskutéři na nárožích ulic hlasitě probírali politiku bez ohlížení se kolem sebe a politici na televizních obrazovkách měli plná ústa masarykovské republiky. Zdálo se, že náš společný „dům“ bude důkladně zrekonstruován. A pěkně od základů! Vypadalo to tak nadějně, že já definitivně uvěřil. A úplně stejně jako roku 1968. Oni přece nejsou ONI!

Dnes se nacházím již ve věku přezrálém a mám se za čím ohlédnout. Byl jsem trapný a nenapravitelný idealista? Opět jsem naletěl? V tom případě mě může utěšovat pouze ta skutečnost, že už s největší pravděpodobností nebudu mít možnost si to zopakovat potřetí. Jak je jenom možné, že současná vládnoucí garnitura se zhlédla v praktikách, které používali ONI? Morava opět nemá své místo ve společném domě, v domě s opravenou střechou a fasádou, ale se starými, prohnilými základy. Ne, nejsem škarohlíd, který nedokáže vidět kolem sebe nic pozitivního. Tak tomu skutečně není. Nemůžu však neodsoudit současné karierní politiky, kteří od ostatních lidí dostali moc, ale místo toho, aby jim sloužili, mají je za stádo ovcí. Jenom ovcím je jedno, do jaké ohrady je zavřou. A lidé? Ti se opět přizpůsobí! Ale je třeba je nechat vykřičet, řešení jejich požadavků pak oddalovat, přidáváním pochybných argumentů, polopravd a lží je průběžně zpochybňovat, a to tak dlouho, až se dostaví lhostejnost. A lhostejnost s apatií je věru mocný spojenec. Když se k nim pak přidá i pečlivě vypiplaná nevědomost, vzorná to dcera neinformovanosti, je vyhráno. Funguje to dokonale! Jak snadné je potom obejít Ústavu České republiky a do autu odkopnout protiprávní akt zrušení Země moravskoslezské. Ale jít ještě dál! Tvrdit, že Morava a Moravané neexistují, a takovou tvrdou notu potvrdit vytvořením 14 krajů. Co na tom, že je to proti vší logice, co na tom, že nic nemůže pořádně fungovat, co na tom, že tato nejhloupější varianta ze všech ostatních hloupých centralisty řešených „krajských variant“ je nejdražší. A aby toho nebylo málo, celé to hrůzné dílo bylo ještě nutné korunovat sloučením samosprávy a státní správy! K ochraně a zabezpečení tohoto výplodu je pak třeba jeho kritiky, zejména předkladatele požadavku na nové a spravedlivé územně správní členění státu, různými způsoby očerňovat a podsouvat jim zlé postranní úmysly. Jó, přátelé, demokraticky vládnout se musí umět!

Kdyby mi kdokoliv do očí řekl, že já, zemsky cítící Moravan, jsem nacionalista a separatista, bez okolků bych mu ve vší slušnosti sdělil, že je pitomec. A vůbec bych přitom neviděl vzor v prezidentovi této republiky, který v Martínkově u Moravských Budějovic přímo před shromážděním lidí označil svého odpůrce s červenou kartou za vola.

Pomníky totalitních potentátů zmizely, jejich cedule uprostřed území bývalého moravského okresu Dačice to opět přežily. A dokonce zde přibyly jiné s nápisem Vysočina. Další slepenec územních celků, které k sobě nepatří ani náhodou. Vzorem mu byl jistě podobný, ale menší slátanec českého a moravského území z roku 1960 – okres J. Hradec – přeživší krkolomné události doby, který Václav Havel při své návštěvě roku 1997 trefně přirovnal k jakési předpotopní příšeře. Jihozápadní Morava tak byla vymazána… Jak jsem to psal na začátku o přejmenovávání, kterého se dopouštěli ONI? A Slavonice? Předvídaná renesance se nedostavila. Pouze vylidňování oblasti… Zdá se, že i ten výše zmíněný čert odvedl špatnou práci.

Jak to tedy vlastně je? Těm, co vládli a za všechno mohli, jsme říkali ONI. Ale jak označovat jejich demokraticky zvolené následníky? V mnohém se chovají jako ONI, jsou tedy také oni ONI?

Jiří Albrecht, Dačice, moravský spisovatel a výtvarník