Za vystrčený zadek na kostele vděčí Brno rytíři od Goetheho
Necudná socha na kostele svatého Jakuba v Brně je nejspíš protestanské gesto směrem ke katolíkům inspirované Goethovou hrou o rytíři, kterého proslavil sprostý vzkaz císaři.
Takřka všichni Brňané znají pověst, která se váže k necudné sošce mužíčka, jenž vystrkuje svůj holý zadek z oblouku okna na jižní straně kostela svatého Jakuba v Rašínově ulici.
Protože obnažené pozadí směřuje ke svatopetrské katedrále na Petrově, nejznámější pověsti o mužíčkovi se týkají právě těchto dvou brněnských kostelů (více o nich čtěte v boxu níže).
V německém originále je přitom poslední věta ještě vulgárnější, doslova totiž znamená „vylízat p**el“, což i lépe koresponduje s podobou brněnského mužíčka.
Nyní se však nejspíš objevil skutečný původ oné hanbaté postavičky. A není za ním nikdo menší než slavný básník, dramatik, spisovatel, filosof i politik Johann Wolfgang Goethe.
V právě vydaném třetím díle knižního počinu Brněnské ulice vyprávějí své příběhy, který vydalo Nakladatelství Josef Filip, založené roku1938, a jehož texty napsal v první půlce 20. století brněnský Němec, amatérský historik Leopold Cyril Method Künzel, se o svatojakubském kostele mimo jiné píše:
„Mnoho, opravdu mnoho by se dalo vyprávět o tomto hřbitovu a kostele. V době od 10. dubna 1619 do 8. února 1621 byl v držení protestantů, kteří během reformace, kdy byla dokončena výstavba obou kostelů svatého Petra a svatého Jakuba, na jižní straně jako poslední kámen na spodním okně věže usadili onoho malého mužíčka, připomínajícího slavný výrok Götze von Berlichingena, což byla narážka na neslušný citát o políbení pozadí z Goethovy hry.“
Datace je v tomto případě nesmyslná, protože ve své době velmi populární drama o rytíři Götzi von Berlichingenovi sepsal Goethe o nějakých 150 let později a hrát se začalo až od roku 1784. Přesto na tomto vysvětlení něco bude.
Přední znalec brněnského podzemí a také objevitel svatojakubské kostnice Aleš Svoboda shromáždil o tomto kostele kdekterý dokument. V jeho držení je i kopie kresby jižní strany kostela z roku 1724 z tehdejšího „státního archivu“, na níž žádný necudný mužíček nad patřičným oknem není. Naopak na kolorované kresbě Franze Richtera z roku 1821 už vidět je.
| Jak je to s nejznámějšími pověstmi o hanbatém mužíčkovi na kostele svatého Jakuba? Je třeba říct, že ani u jedné z nich datace neodpovídá realitě. Zdroje se shodují, že šlo o spor mezi Petrovem a svatojakubským kostelem. Podle jedné verze to bylo o rychlost výstavby, kdy Petrov za Jakubem zaostával, a proto Petrovští dosáhli odvolání konkurenčního šikovného stavitele, dokonce snad samotného brněnského rodáka Antonína Pilgrama. A ten se pomstil vysocháním holého zadečku vystrčeného směrem k Petrovu. Ovšem i když Pilgram na svatojakubském kostele prokazatelně pracoval, bylo to v letech 1502 až 1511, tedy příliš brzo. Druhá legenda praví, že stavitelé soutěžili o výšku věží obou božích stánků. Jakub s tou svou, tyčící se do výše 92 metrů, vyhrál, tvůrci tedy posměvačně vystrčili kamennou zadnici k Petrovu, jehož věže jsou o osm metrů nižší. Jenže to je pověst až z minulého století, neboť věže svatopetrské katedrály vznikly roku 1908, kdy už jedna z nejznámějších prdýlek v Brně zaručeně mnohá léta zdravila kolemjdoucí. |
Právě v období mezi uvedením Goethovy hry a rokem 1821, kdy se toto gesto nad oknem objevilo, byl příběh o skutečné postavě švábského loupeživého rytíře ze 16. století Götze von Berlichingena zvláště populární. A nejproslulejším z této tragédie se stal výrok nazývaný Goethovým citátem či také Švábským pozdravem ze třetího jednání.
Rytíř Berlichingen, obléhaný vojskem císaře na svém hradě Jagsthausen, je vyzván, aby se vzdal. Načež odpoví: „Vydat se?! Na milost a nemilost?! S kým si myslíte, že mluvíte?! Copak jsem zloděj?! Vyřiď svému hejtmanovi: Před Jeho císařským Veličenstvem mám, jako vždy, uctivý respekt. Ale on, řekni mu, mi může políbit p**el!“
V německém originále je přitom poslední věta ještě vulgárnější, doslova totiž znamená „vylízat p**el“, což i lépe koresponduje s podobou brněnského mužíčka.
Se zmíněným rytířem to nakonec nedopadne dobře, neboť je zajat říšským vojskem a umírá ve vězení. Ale jeho výrok, přisouzený mu Goethem, se rozletí do světa. A určitě se dostane i do Brna, které je z větší části obydlené německými protestanty, ale zároveň také katolíky, kteří si na místě kostelíka z počátku 13. století postavili vícekrát přebudovávaný kostel svatého Jakuba.
Při pozorném zadívání se na mužíčka, německy nazývaného Engel der Begierde neboli Anděl žádostivosti, těžko lze najít lepší vypodobnění onoho Švábského pozdravu.
Pak je tu ovšem další záhada, a to tvrzení, že původně měla skulptura pouze tělo a teprve později k němu přibyly dnešní dvě hlavičky, mužská a ženská. V případě, že se k sobě takto tulí dvě nahé postavy opačného pohlaví, by byl význam tohoto vyobrazení pochopitelně zcela jiný.
„Podle zjištění brněnského historika Bohumila Samka byly k sošce tyto hlavy doplněny až v roce 1937, což mohlo podle něj také změnit původní smysl výzdoby,“ podotýká Aleš Svoboda s tím, že při pohledu shora, který je možný z bočního okénka kostela, je patrné, že postavička měla původně nejspíš jen jednu hlavu a dvě ruce. „Myslím si, že pravá hlava i pravá ruka byly přidány později. Je to záhada,“ usmívá se Svoboda.
Za zmínku stojí také Künzelem uváděný brněnský spor mezi převažujícími německými protestanty a místními katolíky, který měl být příčinou osazení posměšné sošky. V tom mohl mít tento zapálený vlastivědec, který zahynul v Joštově ulici při sovětském bombardování Brna 12. dubna 1945, pravdu.
Soška sice nevznikla na počátku 17. století, jak Künzel uvádí, ale právě v této době odstartovalo – zejména po bitvě na Bílé hoře – tvrdé pronásledování zdejších protestantů.
„Přelom 16. a 17. století byl spojen s nápadnou změnou poměrů v moravských zeměpanských městech. Právě tyto obce se totiž měly stát výkladní skříní rekatolizačního programu císaře Rudolfa II. a nového olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna,“ zjistil v roce 2017 publicista Tomáš Sterneck.
„Do čela královských a komorních měst měli být nyní dosazováni pouze katolíci a rekatolizační zásahy směřovaly také k odstranění všech projevů lokální náboženské tolerance. K těm patřilo i využívání katolickou stranou spravovaných hřbitovů lidmi jiných vyznání,“ dodává Sterneck.
Právě to byl i případ hřbitova u kostela svatého Jakuba. Od konce 13. století do roku 1583 se v Brně pohřbívalo ponejvíce právě zde. Poté byl sice založen další hřbitov v místě Zemského domu na Žerotínově náměstí, ale kolem Jakuba i v něm se ukládaly slavné osobnosti až do prosince 1785, kdy oba zmíněné hřbitovy zrušil svým patentem císař Josef II.
Na počátku 17. století zde došlo k velkému skandálu. „Zdejší horlivý katolický farář Jan Chenetius rázně odmítl, aby bylo na farním hřbitově u sv. Jakuba či na pohřebišti před Veselou branou pochováno tělo zesnulého evangelíka Bernarda Strobla,“ zjistil Sterneck.
Následovalo velké pobouření cechovních druhů zesnulého šmelcíře vedených protestantem Hansem Pichlem. Ten pohrozil, že se osobně s pěti či šesti pomocníky vloupá na hřbitov, protože „chtějí krchov, by pak třebas na několiko zámků zamčen byl, mocně odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“.
Do věci se vložil sám císař, který Pichla kázal vyhnat z města. Ostatní šmelcíři se toho zalekli, zatímco vyústění Pichlova případu bylo kuriózní. „Do kauzy se vložili kardinál Ditrichštejn a moravský nejvyšší komorník Ladislav Berka z Dubé a z Lipé, kteří u Rudolfa II. vyprosili pro šmelcíře milost,“ přibližuje Sternec.
Této intervenci ovšem předcházel vynucený Pichlův přestup k římské církvi. „Přerod evangelického buřiče v poslušného syna katolické církve patřil k efektním výsledkům snah o náboženskou ,očistu‘ země, které měly nejenom v Brně přinášet ovoce i v dalších letech,“ podotýká autor.
Ovoce to jistě přineslo, ovšem velmi trpké. Protestanti museli být zneuctěni a uraženi, zvláště když celý „jejich“ kostel padl v roce 1621 do rukou katolíků, přestože měli luteráni v Brně převahu.
Nic z toho jistě nebylo zapomenuto ani v době, kdy se nad oknem svatostánku někdy na přelomu 18. a 19. století objevila necudná soška jako vzkaz katolíkům. Náboženská nevraživost a inspirace Goethovou hrou tak nejspíš daly vzniknout jedné z nejznámějších brněnských legend.