Největší hřbitov je přímo uprostřed Olomouce

Historie olomouckých městských hřbitovů je bohatá a mimořádně barvitá. K dějinám olomouckých hřbitovů patří jak kapitoly o jejich založení a vzestupu, tak i dost pochmurné části, týkající se pozdějšího chátrání hřbitovů, odporu, který budily v měšťanech a jejich postupné rušení. To vše v sobě zahrnují i dějiny nejvýznamnějšího městského hřbitova a kostnice u kostela svatého Mořice, o němž bude dnešní povídání.

Nejprve ale musíme vyrazit na krátký exkurz do dějin pohřbívání, protože bez znalosti základních faktů se na této historické výpravě neobejdeme. 

Důstojné nakládání s ostatky zemřelých sahá do samého úsvitu lidského rodu. Nejstarší doklad o pochování člověka v českých a moravských zemích spadá do starší doby kamenné – paleolitu. Tehdy začali lidé ukládat ostatky členů svého kmene do hrobů. Od mladší doby kamenné – neolitu bylo pohřbívání již rozšířeným zvykem, kterým se projevovala úcta k zemřelému, spojená s patřičným obřadem. Slované, kteří přišli do českých zemí v polovině 6. století, pohřbívali své zemřelé žárovým způsobem. Žárové hroby přetrvaly jako nejčastější způsob pohřbívání v Čechách až do 9. století.

Na Moravě se vedle žárového způsobu objevuje výjimečně v druhé polovině 8. století kostrový ritus, tedy pohřbívání těla ve skrčené poloze, který začíná v průběhu 9. století převládat. V nejstarší fázi hřbitovů se vyskytovalo řadové uspořádání hrobů. Zřejmě v souvislosti s křesťanstvím dochází od konce 9. století ke změně uspořádání hrobů do pravidelných řad orientovaných většinou ve směru sever – jih. Vzhled hrobů v nejstarší fázi pohřbívání lze jen předpokládat, protože se mimo mohylových násypů jiná podoba nezachovala. Označení hrobu mohlo být ve tvaru dřevěné nebo kamenné stély (ploché desky), přibližně od 11. a 12. století se začínají objevovat náhrobní kameny.

Termín pohřebiště bývá často označením pro jakékoliv místo sloužící k pohřbívání, tedy i pro hřbitovy, rozlišujeme ale dvě pohřební místa – pohřebiště a hřbitov. Pohřebištěm je chápáno místo pohřbu uvnitř kostela, v kaplích a v hrobkách pod podlahou kostela – kryptách. Této pocty se dostávalo většinou společensky a politicky významným osobám z církevního i světského prostředí. Hřbitovem se rozumí místo sloužící k pohřbívání „běžného“ lidu, většinou kolem kostela spadajícího do jeho farnosti. Hřbitov většinou tvoří uzavřený areál, který je obehnán zdí.

Pohřbívání zemřelých na území města Olomouce můžeme směle datovat do samých počátků osídlení této lokality. Ještě před osídlením samotného olomouckého návrší se v dobách Velké Moravy v místech dnešních Nových Sadů a Povelu nacházelo velké opevněné hradiště. Původní mocenské centrum, kde se dá předpokládat, že se zde nacházela i pohřebiště, protože ta byla téměř vždy spojená s místy, kde stávaly svatyně, modlitebny, rotundy, kaple a kostely. Hroby byly nalezeny i v místech dnešního Slavonína, kde byly odkryty mimo jiné i pohřbené ostatky koní, ale i na mnoha dalších místech, pohanské pohřebiště bylo například v místech dnešního Klášterního Hradiska.

Archeologické průzkumy samotného města Olomouce odkryly hroby na místech dnes už pro pohřbíváni zcela nemyslitelných. V raném středověku se důležitá nekropole nacházela v místech dnešní ulice Wurmova, na dvoře blízkého domu se při archeologickém průzkumu našly i základy zatím neznámého kostela. Raně středověké hroby se našly v ulici Pekařské, na Horním i Dolním náměstí, kde se pohřbívalo několik století.

V pozdějších dobách se místa městských hřbitovů ustálila, nacházela se především v těsném sousedství největších kostelů. Pohřbívalo se na Václavském návrší, kde se nacházel původní olomoucký hrad, dnes zde stojí katedrála sv. Václava. Hřbitov byl také kolem kostela sv. Petra nedaleko Biskupského náměstí. Dále také v blízkosti dnešního náměstí Republiky, kde stával kostel Panny Marie na Předhradí. Hřbitov byl i u kostela sv. Michala a kolem kostela sv. Blažeje na Blažejském náměstí. Další malý hřbitov i s románským kostelíkem ze 12. století objevili archeologové v roce 2008 na nádvoří Národního domu (viz foto vlevo). V Olomouci je mimo to doložen i židovský hřbitov, který se nacházel poblíž dnešní Univerzitní ulice, jako součást olomouckého židovského ghetta v těchto místech. Stávala zde i židovská modlitebna, dnes se v těchto místech nachází kaple Božího Těla.

V půdorysu městského organismu a rovněž v písemných pramenech se zachovala stopa po staré předměstské osadě v okolí románského velmožského dvorce, který se nacházel v místech dnešního obchodního domu Moritz (dříve Prior). Dnešní ulice 8. května se od středověku až do roku 1945 původně nazývala ulice Česká. I toto pojmenování dokazuje existenci české osady právě v těchto místech z dob dlouho před založením samotného města, které tuto osadu v průběhu časů zcela pohltilo. Tato osada musela mít přirozeně i své zvláštní jméno, které se však dosud nepodařilo vypátrat. Historie české osady ale velmi pravděpodobně souvisí s nejstaršími dějinami hlavního městského kostela, později vysvěceného a pojmenovaného podle svatého Mořice. Kostel zde totiž patrně existoval ještě před vznikem samotného města a byl svatyní vzpomínané české osady, leží totiž na konci původní České ulice.

Nejrozsáhlejší ze všech městských hřbitovů v Olomouci byl hřbitov městského farního kostela sv. Mořice. Potvrdil se i předpoklad, že v jeho blízkosti stál starší románský kostelík, archeologické nálezy zde potvrdily hroby už z doby velkomoravské a po-velkomoravské, tedy z 9. až 11. století. Pod správu svatomořické farnosti spadala podstatná část města, patřila k ní až do třetí čtvrtiny 18. století nejen největší část města, nýbrž i celá řada předměstských vsí, Holice, Lazce, Neředín, Nové Sady, Povel, Řepčín, Nový Svět, Střední ulice a Zelená ulice. Kolem kostela sv. Mořice se rozkládal hřbitov, který zaujímal prakticky celou volnou plochu v blízkosti kostela. Na území hřbitova ještě stávaly tři kaple, první byla kaple sv. Mikuláše, která zde stála už před rokem 1331, zbořena byla roku 1535. Další byla kaple sv. Felixe a Adaukta, která ale byla po požáru roku 1492 přenesena na předměstskou obec Gošikl, která se nacházela v místech dnešní ulice Štítného. Později byl u této kaple také zřízen hřbitov.

Nejmladší kaplí na území mořického hřbitova byla kaple sv. Cyrila a Metoděje, zvaná také Česká nebo Moravská, poprvé je v listinách připomínána roku 1453. Nacházela se poblíž jižní věže kostela sv. Mořice, od roku 1516, v jako jediném svatostánku na území města Olomouce, konaly mše a další obřady pouze v českém jazyce. Součástí této kaple byla i kostnice, která ale spolu s kaplí shořela při velkém požáru města v roce 1709. V roce 1727 byla kaple přestavěná na kostel pro tři sta lidí, ten byl ale v rámci josefinských reforem v roce 1784 zrušen. V roce 1812 byl objekt bývalého kostela přestavěn na budovu pevnostních kasáren a v roce 1840 byl zbořen. K cyrilometodějské kapli vedla krátká ulička, které se po dlouhý čas říkalo Kostelní, známá byla ale také jako Hrobnická. Za cyrilometodějskou kaplí totiž stával malý domek čp. 464, ve kterém po staletí žili hrobníci z mořického hřbitova. Kostelní ulička si svůj název zachovala až do roku 1961, kdy byla přejmenována na Úzkou.

Jako součást výzdoby hřbitova se u jižní stěny kostela od první poloviny 15. století nacházelo sousoší Olivetské hory, v jejíž blízkosti si olomoučtí měšťané často přáli být pochováni, jsou doloženy dva případy z let 1670 a 1703, kdy v poslední vůli měšťané projevili toto přání. K opačné, severní straně kostela byla v roce 1572 přistavěna hrobka olomoucké rodiny Edelmanů z Brosdorfu, uvnitř chrámu lze nalézt různé náhrobky významných osob, jako např. šlechtické rodiny Adamů z poloviny 17. století či generála – polního zbrojmistra svob. pána Brettona, velitele olomoucké pevnosti, z roku 1779. Pod chrámem je celkem sedm krypt, k nimž přístup je z předsíně severního vchodu; dvě mladší boční krypty byly vystavěny teprve v polovině 18. století a jejich používání skončilo zároveň se zrušením hřbitova roku 1784.

Dochoval se doklad – regest, vydaný 18. května 1528, ve kterém Tomáš, kardinál ostřihomský a legát papežský, „povoluje Olomoučanům pohřbívat vně městských hradeb v kostele a na větším hřbitově u sv. Felixe a Adaukta, poněvadž hřbitov u sv. Mořice je malý, v dobách epidemie nestačí a výpary z něj vycházející šíří nákazu“. Problémy s nedostatečnou kapacitou hřbitovů byly časté a v pozdějších dobách jen narůstaly. V 18. století bylo město Olomouc, sevřené krunýřem hradeb, přeplněné městskými obyvateli a vojáky.

Přítomnost hřbitovů byla pro život i zdraví lidí pomalu, ale jistě neúnosná. Kupodivu však nebyly nalezeny žádné další záznamy nebo dokumenty o tom, že by ze strany města mělo dojít k nějakému řešení nebo opatření. Existovaly sice jisté zdravotně policejní předpisy, například za jak dlouho smí být hrob znovu použit, ne vždy však byly dodržovány. Proto v dubnu roku 1772 bylo gubernium (správní úřad) nuceno nařídit, aby ze zdravotních důvodů byli mrtví včas pochováni do hloubky šesti stop (tj. asi 2 metry). Avšak vzhledem k tomu, že již několik let před rokem 1772 byl mořický hřbitov zaplavován povodněmi, uvedené nařízení nebylo dodržováno. Na počátku roku 1773 začalo jednat o zřízení nového hřbitova pro svatomořickou farnost, a to nedaleko dosavadního hřbitova po pravé straně císařské silnice u hněvotínské cesty poblíž hostince U Dřevěného zvonu.

Rovněž pevnostní velitelství olomoucké nebylo spokojeno s dosavadním stavem a koncem roku 1777 důrazně žádalo, aby svatomořický hřbitov, nacházející se v těsné blízkosti Mořických kasáren (ty se nacházely na místě dnešní základní školy Komenium na ul. 8. května), byl přemístěn před město, neboť je pro vojáky zdraví škodlivý.

Na tuto stížnost odpověděla konsistoř (biskupský poradní sbor) svoláním komise na den 22. prosince 1777, avšak zároveň upozorňovala, že budoucí hřbitov musí být po ruce a musí být zaručeno, že zvěř nebude vyhrabávat mrtvé. Pro umístění hřbitova navrhla konsistoř místo před Terezskou bránou v blízkosti tam již umístěného hřbitova.

Jednání však nedosáhlo žádného výsledku, jak vyplývá z okolnosti, kdy v září 1783 podal pevnostní velitel nótu, v níž opakoval již dříve vyslovené důvody a přinášel další argumenty pro nutnost přemístění hřbitova mimo město. Upozorňoval především na to, že hřbitov je již značně přeplněn a při kopání hrobů se často narazí na neporušená těla, přičemž situace je o to horší, že hřbitov je uprostřed města a ze všech stran obklopen domy, takže škodlivé výpary šířící se do přilehlých ulic ohrožují jak v blízkosti hřbitova stojící Mořické kasárny, tak i ostatní sousedy v okolních domech. Velitel se odvolával i na to, že císařským nařízením bylo již před delší dobou zakázáno pohřbívat mrtvé uvnitř měst, přesto se zde pohřbívají až tři těla denně. Z uvedených důvodů proto požadoval, aby pohřbívání bylo okamžitě ukončeno, zvláště když se očekává 20. září 1783 průjezd císaře městem.

Na tuto stížnost odpovědělo město krajskému úřadu dne 17. září 1783. Přiznalo, že důvody velitelem pevnosti uváděné jsou pravdivé a že na základě došlého nařízení o zastavení pohřbů na městském hřbitově bude svolána komise, která posoudí vhodnost pozemků v blízkosti dosavadního hřbitova před Terezskou bránou, jež se jeví jako nejlepší. A skutečně, již 1. listopadu 1783 byly oceněny některé pozemky v blízkosti vojenského hřbitova před Terezskou bránou naproti domu U Dřevěného zvonu pro zřízení dvou hřbitovů. Na základě těchto jednání bylo dekretem gubernia z 22. ledna 1784 nakázáno zřídit dva nové hřbitovy před hradbami města, avšak ani tentokrát se tento příkaz nerealizoval.

Všechna dosavadní bezvýsledná jednání, táhnoucí se již od roku 1772, byla ukončena vydáním císařského nařízení z 23. srpna 1784, sděleného magistrátu cirkulářem moravského gubernia 30. srpna 1784, jímž se přikazovalo okamžité uzavření všech krypt a hřbitovů nacházejících se uvnitř městských hradeb. Ze zrušeného hřbitova u sv. Mořice byly pak na základě císařského nařízení z března 1788 odstraněny náhrobky, márnice i ohradní zeď, pozůstatky nebožtíků byly vykopány a uloženy na novém hřbitově U Dřevěného zvonu. Celá plocha někdejšího hřbitova vyrovnána, takže již v druhé polovině roku 1788 „sám panovník Josef II. nařídil toto zkrášlení města a brzy nato živí odstranili mrtvé. Hřbitov sv. Mořice, šířící smrdutý vzduch, je nyní náměstím, lidnatým trhem na dříví“. Zadláždění takto nově vzniklého náměstí, od té doby nazývaného Mořické, smělo být provedeno až šest let po úředním zrušení hřbitova, tedy nejdříve v roce 1790.

Důsledkem josefínských reforem byla v letech 1782-1785 zrušená celá řada olomouckých klášterů a kostelů. Zavřen byl klášterní kostel klarisek, kostel sv. Blažeje, kaple sv. Cyrila a Metoděje a též farní kostely sv. Petra a P. Marie na Předhradí, což si v roce 1784 vyžádalo i reorganizaci městských far. S touto velmi podstatnou změnou souviselo i založení dvou nových hřbitovů, jelikož byly uzavřeny hřbitovy u sv. Mořice, sv. Petra, u P. Marie na Předhradí a u sv. Blažeje. Pro farnost svatomořickou a svatomichalskou bylo pro první hřbitov určeno opět místo před Terezskou bránou, v sousedství dosavadního hřbitova na opačné straně císařské silnice, který byl ale v roce 1784 zrušen a jeho pozemek prodán na pole.

Nový hřbitov byl založen v roce 1785, již od roku 1783 se jednalo s majiteli pozemků o jejich vykoupení. Byl zřízen naproti hostince U Dřevěného zvonu, který stával v místech dnešní Okresní hygienické stanice, hřbitov se nacházel v místech dnešního areálu výstaviště Flora, v blízkosti a na místě pavilonu A. Podle hostince se mu také začalo říkat – hřbitov U Dřevěného zvonu. Tento hřbitov, později rozdělený na římskokatolický, protestantský a židovský, sloužil svému účelu až do roku 1901, kdy byl zřízen ústřední hřbitov v Neředíně. Ale až v letech 1926-1927 byl tento hřbitov definitivně zrušen a o tuto lokalitu byly rozšířeny městské parky, založené v r. 1820.

Pro farnost sv. Václava a farnosti sv. Petra a Panny Marie na Předhradí byl v roce 1785 zřízen hřbitov Na Špici. Ten se nacházel v blízkosti starého zájezdního hostince U Spitze (později Na Špici, dnes restaurace a hotel Senimo), podle kterého dostal nový hřbitov i název. Po čase se ale tento hřbitov ukázal jako nedostatečný, nakonec bylo v roce 1853 rozhodnuto, že i farnosti z Předhradí budou pohřbívat své zesnulé na hřbitově u Dřevěného zvonu. Hřbitov Na Špici byl úředně zrušený v roce 1855 a ostatky z něj byly převezeny také na hřbitov U Dřevěného zvonu. Pozemek byl ve stejný rok odprodán privilegované rakouské státní železniční společnosti, která zde už v letech 1841-1845 vybudovala železniční trať Vídeň-Olomouc-Praha. V blízkosti hostince i hřbitova Na Špici byla postavena i první budova výpravního nádraží, která v těchto místech sloužila svému účelu až do roku 1876.