Špatný šlechtic Jiří Tunkl z Brníčka a Zábřehu

O středověké šlechtě na Moravě panuje mnoho, většinou mylných představ. Jednou z nich je i obraz „feudála vykořisťovatele“. Je sice pravdou, že šlechtici žili z práce poddaných, ale rozhodně nebylo v jejich zájmu, mít na svých panstvích ožebračené sedláky žijící s pocitem křivdy. Většina šlechty naší země si sice dopřávala životní nadstandard, ale současně dbala, aby jejich poddaní měli snesitelnou úroveň bytí, a proto po nich také chtěla jen snesitelné požadavky. Co se stalo, když tomu tak nebylo, se ukázalo v případě Jiřího Tunkla.

   Tunklové vyšli na světlo dějin na přelomu 14. a 15. století. Markrabě Jošt Lucemburský (zvaný také Moravský, vládnul mezi lety 1375 – 1411) po tzv. markraběcích válkách obdarovával své spojence výsadami a statky. Byli mezi nimi i Tunklové, kteří tak získali panství a hrad Brníčko a město Zábřeh, podle čehož si i upravili predikát.  15. století je dobou, kdy se většina středoevropské šlechty začala více než na vojenství, soustřeďovat na hospodaření. Tunklové nebyli výjimkou. Jejich cesta šla přes zakládání velkého množství rybníků, které kdyby zůstaly, bylo by dnes Zábřežsko srovnatelné s jížními Čechami. Většina z nich však dnes již neexistuje.

   Neobyčejně aktivní byl v tomto oboru Jiří Tunkl (1455 – 1494), který tehdy vlastnil i město Šumperk. Jeho požadavky na poddané při stavbě hrází byly bezohledné. Moravský šlechtic si brzy získal řadu nepřátel. Postupně se dostával do mnoha sporů. 1) Se svými poddanými, na které měl neúměrné požadavky v naturáliích i robotě. 2) S ostatními šlechtici kvůli dluhům a častému nerespektování moravského zemského práva. 3) S měšťany, kterým upíral jejich privilegia a práva. Jednoho dne pohár trpělivosti přetekl. Šumperští, posilněni o poddané z okolí, Jiřího Tunkla, dle soudobého letopisce: „… porazili, zranili a skoro zabili, takže jest od toho zbití nevstávaje, umřel“. Vražda šlechtice nemohla zůstat bez odezvy, ale řady jeho nepřátel byly tak velké, že se celá kauza u zemského soudu postupně vytratila. Jediní, kdo měl skutečný zájem na důsledném vyšetření, byli pozůstalí, a to bylo málo. Zbytek země si oddychl a někteří šlechtici dokonce vzali pod ochranu několik podezřelých. Brzy po smrti Jiřího Tunkla vznikla legenda, že tento šlechtic po nocích, zapřáhnut za pluh a poháněn ďáblem, oře hráze svých rybníků.

Jaroslav Svozil