Salámová metoda

Smysl a záměr některých myšlenek z příspěvku, uveřejněného 9. dubna 2017 v sekci Novinky, kam byl převzat z internetového deníku Britské listy, příspěvku, jehož autorem je vážený pedagog, filosof a politolog z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, pan prof. PhDr. Ing. Miloslav Dokulil, DrSc., jsem osobně ne úplně pochopil.

Například k výroku pana profesora: „A hned to – snad bezbolestně – vysypme: Každý Moravan (ale i Slezan) žijící nebo spíše narozený na východ od Českomoravské vysočiny je zároveň (nebo navíc?) Čechem; a to v souladu s jazykovým dělítkem, které vnímáme jako nadřazené.“

Já jsem se dodnes domníval, že podle tohoto „jazykového dělítka“ by byl (skoro) každý občan USA, Nového Zélandu, Austrálie, Jižní Afriky, Skotska, Irska, Walesu, atp. současně Angličanem. Každý německy mluvící Francouz, Ital, Belgičan, Švýcar, Lucemburčan, Nizozemec, Rakušan atp. by byl současně Němcem. Každý Mexičan Španělem, atp. Ale tak to snad už od pádu tzv. III. říše, hlavně v Evropě, ale i jinde ve světě, přece není. Nebo se mýlím? Podle signatářů naší deklarace, a to i těch z řad akademické obce, podle našeho mluvčího dr. Koudelky, podle předkladatele poslaneckých interpelací pana poslance dr. Blažka, podle našich vědeckých autorit, a hlavně podle Listiny základních práv a svobod a podle mezinárodních smluv, se příslušnost k národu, tj. národnost, řídí výhradně subjektivní vůlí jednotlivců, ne jakoukoliv rádoby objektivní definicí. A už vůbec ne podle jazyka, krve, DNA, výšky čela, šířky nosu, rozestupu zornic, barvy pleti, náboženské víry, místa narození a podobných snad už překonaných, někdy dokonce rasistických, kritérií. Proč tedy pan profesor ve svém článku vnímá svoje „jazykové dělítko“ jako nadřazené? Nadřazené čemu? Ne snad svobodné vůli svobodných občanů?

A propos, v souvislosti s „jazykové dělítkem“ mě napadají další otázky. Někteří z nás můžeme být přesvědčeni, že mluvíme moravštinou a že v Čechách mluví většina obyvatel českou moravštinou, obdobně na Slovensku slovenskou moravštinou (obojí podle vzoru „americká angličtina“), a že označení jazyka „čeština“ pro moravštinu byl uměle naroubováno některými tzv. buditeli v IIXX. a v IXX. století. V bývalé Jugoslávii údajně mluvili jazykem, označovaným jako srbochorvatština, tento jazyk se vyučoval i na Masarykově univerzitě. Dnes se v Srbsku mluví srbsky a v Chorvatsku chorvatsky… Jiní kdysi plánovali, že se v Československu bude mluvit československy… My na Moravě dnes mluvíme podle „národních buditelů“ česky, i když v historicky nedávné době jsme měli svůj obcovací jazyk – moravštinu. Označení našeho jazyka jako „čeština“ je sice možné, a dodnes se z ideologických, politických a zvykových důvodů používá, podle názoru některých z nás však přinejmenším ne naprosto přesně, tak jaképak „jazykové dělítko“?

A další moje otázky – raně středověkou moravštinu oficiální jazykověda tuším označuje pojmem staroslověnština. Proč? Existuje i nějaká „novoslověnština“ nebo „slověnština“? Jsem v daném oboru naprostý laik, ale odhaduji, že existuje staroangličtina, starofrancouzština, aj. Existuje i nějaká staročeština nebo staromoravština? Nebo se v Čechách mluvilo vždy česky a na Moravě vždy moravsky? Kdy se ze staroslověnštiny stala moravština a kdy se ze staroslověnštiny nebo moravštiny stala na Moravě dnešní „čeština“? Biblí kralická je psána na Moravě, a to jak exulanty z Čech, tak domácími překladateli z Moravy, je psána českou moravštinou, moravskou češtinou, česky nebo moravsky? Jaké je v této knize knih „jazykové dělítko“?

…

K dalšímu tvrzení pana prof. Dokulila, cituji doslova: „Po 2. světové válce posléze vzniklo tzv. krajské zřízení (k roku 1960; 7 krajů) a vyšší územně správní celky (z roku 1993; 14 krajů), jimiž byla historicky vzniknuvší a do začátku 2. poloviny 20 století stále respektovaná zemská hranice zcela ignorována a fakticky „zemské zřízení“ tudíž již přes půl století neexistuje!“

Pan profesor možná myslí citovanou větu jako upozornění na nepravosti, ale i tak ji formuluje na můj vkus až nepřiměřeně smířlivě. Proč pan profesor nezdůraznil, že dnešní kraje zřídil soudruh Gottwald se soudruhem Noskem od 1. 1. 1949 nelegitimně a v éře, která se v našem právním řádu označuje jako doba nesvobody? Oba jmenovaní „soudruzi“ a jejich loutkoví poslanci proto dnešní kraje zřídili v rozporu s právem a pan profesor se s tím, alespoň mně se jeho text tak jeví, smiřuje, a konstatuje vše jako „hotovou a nezvratnou věc“. Máme snad textu pana profesora rozumět tak, že krajské zřízení prostě vzniklo a už je? A tečka? Aniž bychom jednoznačně zdůraznili nelegitimní ustavení krajů a současně protiprávní likvidaci (a to doslova, viz oddíl 6 a § 39 a násl. zákona č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení) obou tehdejších zemí komunisty k 31. 12. 1948? Proč pan profesor v článku nezdůraznil, že krajské zřízení nevzniklo jen tak, bez dalšího, jak pan profesor píše – „posléze“, ale teprve po, zejména pro Moravany tragickém, 25. únoru 1948, tedy v době nesvobody, v době nejtužšího stalinismu?

A nakonec ještě k jednomu tvrzení – proč pan prof. dr. Dokulil odsunuje v článku území Moravy až na východ od jakési „Českomoravské vysočiny“?

I kdybych akceptoval novotvar „Českomoravská vysočina“, proč už na ní podle pana profesora neleží žádná část Moravy a pan profesor nám naši zemi odsunul (snad ne od slova „odsun“) od ní dále na východ? To už ani města, jako Jihlava, Telč, Třebíč, Náměšť nad Oslavou, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Moravský Krumlov a další, na Moravě neleží? Takže už ne jen Dačice, Slavonice, Svitavy, Moravská Třebová, atp., ale i v předchozí větě vyjmenovaná dříve moravská sídla, byla přisunuta do dnešních tzv. Čech, které mimochodem také, a to i podle článku pana profesora, de jure, neexistují?

Ani žádná „Českomoravská vysočina“ opravdu neexistuje. Dříve na Moravě existovala Moravská vrchovina, po vzniku Republiky Československé se začal prosazovat název Českomoravská vrchovina. Pořád tedy ještě ne slovo „vysočina“. Toto slovo s velkým počátečním písmenem, Vysočina, se více objevuje snad až v éře tzv. normalizace po roce 1968 a později. Asi proto, aby se postupně odbouralo z názvu této vrchoviny i slovo Českomoravská. Vývoj názvosloví „Vysočiny“ v čase je v obecně používané mluvě zhruba tento – Moravská vrchovina – Českomoravská vrchovina – Vysočina. To, že pojem vysočina je geomorfologicky pro označení území vrchoviny chybný „mlčící většině“, asi v zájmu odbourání slov Moravská a nakonec i Českomoravská, nevadí.

V České republice je tak postupováno při rušení Moravy metodou „Vysočina“, tedy metodou salámovou. A to ve všem co se hodí, dlouhodobě, už nejméně 99 roků, ale spíš ještě mnohem déle.

Přiznávám se, že z příspěvku, převzatého z Britských listů, jsem docela zaskočen. Vy ostatní ne?

Jiří Kolářský, signatář Deklarace moravského národa