Moravský sněm proti spojení s Čechami

Začátkem dubna 1848 vyzvala vídeňská vláda Moravský zemský sněm, aby se vyjádřil k pasáži první pražské petice o státoprávním spojení českých zemí. Moravský zemský sněm, jenž od 30.3.1848 zasedal ještě jako stavovský sněm rozšířený o hlasy moravských královských měst, možnost tohoto státoprávního spojení zásadně odmítl. Učinil tak adresou císaři, v níž pomocí historických argumentů dokazoval nezávislé postavení Moravy na Čechách. V tomto duchu se nesla i příprava moravské zemské ústavy, kterou měl zpracovat sněm, který se sešel 31.5.1848 a zahrnoval již i zástupce měst a venkova. Proti státoprávnímu spojen&ia cute; Čech a Moravy se vedle německých Moravanů postavili také slovanští Moravané v čele s dr. Aloisem Pražákem, kteří hájili státoprávní a nacionální svébytnost Moravy a Moravanů. Podobné stanovisko jako Moravský zemský sněm zaujal také Slezský zemský sněm.

Vaše c. k. Milosti,

Nejvyšší ustanovení Vaší c. k. Milosti ddo. 23. března 1848 o článcích 2. a 4. v petici obyvatelů pražských ode dne 11. března 1848, žádajících rozšíření správy zemské a povolení společného sněmu pro Čechy a Moravu byly předloženy nejvěrnějším stavům moravským dopisem c. k. guberniálního presidia ddo. 2. dubna 1848, abychom se o nich vyjádřili.

Co se týká přiměřeného potřebám času rozšíření zřízení zemského se samovolenými zástupci měst a okresů krajinských, uznali shro­máždění stavové moravští ve svých sezeních dne 30. a 31. března 1848 jednohlasně právo měšťanů a selského stavu v roz­šířenějším zastoupení, a odevzdali ty předměty k zvláštní přípravě. Naproti tomu domýšlejí se shromáždění stavové moravští, že vyslovují přesvědčení, s kterým většina obyvatelů moravských souhlasí, když v nynější době zdvihání se všelikých provinciálních snah všeobecnému dobru vlasti za podřízen&eacut e; uznávají, prohlašujíce se rozhodně proti všelikému přání o spojení Čech a Moravy společným sněmem.

Věrní stavové moravští hned napřed nevidí ve přání hlavního města i vyslovení žádosti celého království českého, poněvadž jen stavové zákonní orgán království jsou, jimž prosby, které se na státní postavení Čech a Moravy vztahují, Vaší c. k. Milosti posílati mají. Shromáždění stavové moravští ohražují se ale ve jménu země jimi zastupované slavně proti všem manifestacím provincie české, které proti celosti Moravy čelí, aneb které uznání jakési odvislosti této země od království českého na cíl mají.

V dějepisu zemském nenacházíme nižádné listiny, dle které by nynější Morava po pádu velkomoravské říše dle práva smlouvou království českému svou samostatnost byla zadala. Že tyto země jednoho panovníka mívaly, nespoléhá na zákonní potřebě, nýbrž na volení stavovském, na smlouvách, které při zachování samostatnosti Moravy uzavíraly, aneb na právu dědičném. Historie naší země uvádí případnosti, kde i titul panování v obou zemích rozdílný byl a každá pro sebe měla samostatného knížete. I přivtělovací listiny r. 1348 a 1355 nezakládají jiného právního postavení, než-li spojení obou zemí pod jedním panovníkem.

Za Konráda, prvního markraběte moravského r. 1182, který tu zem od ně­meckého císaře za léno přijal, jest hádka mezi Čechami a Moravou strany samostatnosti této rozhodnuta ku prospěchu Moravy. Od roku 1298 má Morava svého vlastního zemského hejtmana, od 1348 své vlastní desky zemské. Od dávna má své vlastní stavy a zemská práva, od r. 1535 svůj vlastní zemský řád (ústavu), vždy mívala svůj vlastní od českého rozdílný erb, který r. 1462 nabyl nynější podoby. Stavové obou zemí považovali se vždy za stejně oprávněné, neb již r. 1435 poslali čeští stavové na sněm moravský své poslance, aby tu s králem Sigmundem jednali.

Kniha Tovačovská v článku VIII. a XXXI., nejstarší právní kniha, kterouž r. 1567 král Maxmilián (in vim legis) potvrdil, uka­zuje, že i stavové a knížata česká uznávali neodvislost a samostatnost Moravy. Králi Ladislavovi 1453 bylo napřed v Brně a později teprv v Čechách přiznání kvěrnosti složeno, a hádka, která skrze to mezi stavy českými a moravskými pov­stala, teprv tím se ukončila, že stavové čeští pronesli se kmoravským, že v tom, poněvadž krále dřív než oni za pána přijali, nic jiného nevidí, než že slušně a právně učinili, že nepovažují Moravany za many, nýbrž za své milé bratry a pří­buzné a dobré přátely. V článku XXXI. jest svoboda a samostatnost Moravy vyslovena a také ten rozdíl od stavů českých vytknut, že tito skládají králi přísahu poddanosti, kdežtostavové moravští činí pouze slib.

Po smrti krále Ludvíka zvolili Češi Ferdinanda I., manžele po králi Vladislavu pozůstalé kněžny Anny, aniž byli Moravany k tomu pozvali. Tomuto zvolení odporovali Moravané a Ferdinanda I. teprv uznali, když kněžna Anna Moravu svému manželi Ferdinandu I. na celý život postoupila. Moravští stavové odepřeli Ferdinandovi I., v Čechách již vyvolenému, bez průvodního listu od nich příchod do Moravy. Neodvislost a samostatnost Moravy jest i v moravském zemském zřízení (ústavě) od r. 1545 (fol. II.) zákonně vyřčena, a nebyla nikdy potom zrušena.

Matyáš přijal r. 1608 na sněmě brněnském přiznání stavů co markrabě moravský, kdežto v tom samém čase jeho bratr Rudolf nad Čechy zvlášť panoval. V majestátu od 19. února 1613 potvrdil Matyáš svobody a samosprávu této země. Kdykoli poslanci stavů moravských k mimořádnému sněmu do Prahy povoláni byli, stalo se to vždy jen proti ujištění písemnímu, že toto dobrovolné vyslanství není na újmu právům a svobodám země a stavů. Na sněmě 1617 stěžovali si moravští stavové, že Čechové Ferdinanda II. bez jich srozumění za krále českého korunovali; poněvadž byl ale vnuk a nástupce Ferdinanda I. a královny Anny, přijmuli hoza markraběte.

Ačkoliv v Obnoveném zřízení zemském od 10. května1628 (fol. I.) o Moravě co přivtělené zemi zmínka se činí a v tomtéž zřízení (fol. XII.) Čechy, Morava, Slezsko, pak Horní i Dolní Lužice přivtělenýmizeměmi se jmenují, svědčí to jen o oběstranné rovnosti těchto zemí a o spojení pod jedním panovníkem, jakož to i vysvítá z přísahy, kterou králco markrabě moravský zvlášť skládá.
Toto zřízení zemské může tím méně býti na újmu samostatnosti markrabství moravského, poněvadž již i Ferdinand II. dle nejvyššího uzav­ření od 26. června 1628 mnohé svobody moravským stavům potvrdil, v kterých neodvislost Moravy od Čech jest vyslo­vena.  Jeho Milost císař Karel VI. dal pragmatickou sankci o rakouské posloupnosti ode dne 30. září 1720 ve všech samostat­ných zemích mocnářství a tímž způsobem i od stavů moravských potvrditi, což by zbytečné bylo bývalo, kdyby byl Moravu za zem odvislou považoval.

Konečně odvolávají se věrní stavové moravští na reversy, kterých se jim od slavných předků Vaší Milosti i za příčinou slibu věrnosti Vaší c. k. Milosti učiněného dostalo, a jimiž se vždy prohlásilo, že slib věrnosti vPraze vykonaný stal se bez újmy neodvislosti Moravy od Čech.

Na tyto důvody spoléhajíce, vyslovují nejvěrnější stavové moravští přesvědčení své v tento smysl:
1. Morava jest země od Čech neodvislá, náležící k celistvému svazku rakous­kého mocnářství.
2. Mezi oběma zeměmi bylo vždystejnosti národní (slovanské) a panovníků úzké spojení, stavovské spojení ale nemůže býti bez porušení zřízení a samostatnosti Moravy zákonně vyřčeno.

I ohledy na materiální interesy a sympatie moravské země vedou stavy moravské k tomu, aby se prohlásili proti stavovskému i politickému spolku Čech a Moravy, a tím méně mohou vyhověti přání hlavního města Prahy, poněvadž by jednali na újmu práv obyvatelů měst a obcí venkov­ských, v sedění 30. a 31. března 1848 jednohlasně k zastoupení povolaných, posud ale ne samostatně zastoupených.

Nejdůležitějším úkolem nejvěrnějších stavů moravských jest tedy především, aby se provinciální zřízení dle úmyslu Vaší c. k. Milosti, nejvyšším reskriptem ode dne 18. března 1848 vysloveného rozšířilo a upevnilo, aby se opatrovaly práva všech obyvatelů této země samovolenýmizástupci ze všech měst a obcí, a pod ochranou tohoto zřízení národnost veškerého moravského národu mocně se vyvinovala. Jakož nejvěrnější stavové moravští Vaší Milosti císařské vypracované zastou­pení měst a obcí k zákonnímu potvrzení předloží, jsou tito i hotovi, hleděti ku všelikým přáním země směřujícím na výše dotknuté úloze a založení svobodného konstitučního zřízení, a předložiti je k nejvyššímu potvrzení.

Budou také stavové vždy zachování přátelského pevného svazku pro stejnost národnosti a jazyků příbuzného království českého podporovati, pokud to nebude neodvislosti Moravy na újmu. Račiž Vaše Milost v tomto poníženém přednešení spatřiti výraz smýšlení obyvatelů moravských, kteří důvěrně očekávají tu dobu, až Vaše c. k. Milost brzkýmoznámením všeo­becné konstituce vlasti utvoří pevný svazek, který jedině spojí vystupující provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska.

dr. Alois Pražák, v Brně, dne 14. dubna 1848

s požitím textu na www.zamoravu.eu, webu Moravské národní obce