Slovo

Slovo, řeč, jsou v lidské společnosti důležité. Možná v kulturním, civilizačním procesu lidstva, tím nejdůležitějším … I díky křesťanské víře, u nás nejsilnější právě na naší Moravě víme, že „Na počátku bylo Slovo …. “  Pojmenujeme-li něco, mělo by toto pojmenování charakterizovat co nejpřesněji to, co jsme pojmenovali. Nejde tady o „slovíčka“ a „slovíčkaření“. Je to vážná věc. My, na Moravě, to víme velmi dobře.

To, že nebylo při pojmenování naší republiky po odchodu Slovenska ze společného státu využito toho, co se přímo nabízelo, totiž názvu Českomoravská republika, má dalekosáhlé důsledky. Název Česká republika neodpovídá tomu, co má název splňovat. Totiž charakteristice naší republiky, která je skutečně, i podle ústavy, tvořena dvěma velkými historickými zeměmi. Čechami a Moravou. A jednou menší historickou zemí, naším Slezskem. Názvy Česko a Čechie jsou z tohoto pohledu už zcela mimo jakoukoli diskusi.

Nevhodné označení Česká republika umožňuje centralistické moci v Praze nazývat všechno českým. A to i v případě, že se jedná o něco, co je a vždy bylo moravské. Je to způsob jak možná i „v souladu se zákonem“ postupně vymazávat u obyvatel Moravy moravské povědomí. Způsob sice zavrženíhodný a někdy až odporný, ale účinný. Ale ten „soulad se zákonem“ není tak zcela jistý. Bylo v naší historii, která k tomuto stavu vedla, mnoho věcí, které „v souladu se zákonem“, především s mezinárodním právem, nebyly.

Silný tlak z oficiálních míst působící proti moravské identitě, který bývá označován i za etnocidu, vedl ve svém důsledku k renesanci moravského národa. Mnozí obyvatelé Moravy si řekli: „Proč se u nás něco takového děje?“ Někteří poté začali studovat naše moravské dějiny. Dějiny, které jsme skoro neznali, protože se na všech školách všech stupňů u nás vyučují jen dějiny Čech. Učivo se moravských dějin jen „nepatrně dotkne“.  A tak mnozí si na základě těchto, do té doby jim neznámých, dalo by se říci téměř utajovaných poznatků z naší moravské historie uvědomili, že my nejsme a nemůžeme být Čechy. Z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že jsme starší národ, se starší kulturou, se starší státoprávní tradicí, vyvíjející se až do doby historicky nedávné zcela samostatně, jako země ve velkém soustátí dalších zemí, na svém, hranicemi vymezeném území.

Také přemýšlíme o tom, zda to, co se u nás v tomto směru děje, je normální a tak srovnáváme s jinými státy a zeměmi. Protože mnohým se to, co vidí a slyší neustále kolem sebe, už jako normální jeví. Zvykli si na to, že už je vše české a nic moravské. Že nás i obchody omračují slogany „Hezky česky“ či „Miluji Česko“, aby se zavděčili pročeské centrální moci u nás.

Mám dva čerstvé zážitky z návštěvy jiných zemí. Z počátku tohoto měsíce z Bukurešti v Rumunsku. Za několikadenní návštěvu této metropole, ač jsem si speciálně na to dávala pozor, jsem nezaznamenala podobné „národní“ slogany a názvy, kterých je u nás jako máku. Druhý zážitek je z Anglie, kde jsem se ptala jednoho tamějšího rodáka na něco z historie Walesu. Nevěděl. Když jsem se ho ptala jak je to možné, řekl, že oni se v Anglii učí především historii Anglie, protože odtud pocházejí. Historii Walesu se učí děti a studenti ve Walesu, historii Skotska zase děti a studenti ve Skotsku. Bylo na něm vidět, že nechápe, proč se na takovou samozřejmou věc vůbec ptám …

Takže to, co se děje u nás, není náhodné a přirozené. Ale chtěné a cílené. A je na nás – co je naše – bránit !

Věra Hejtmánková, signatářka deklarace moravského národa