Pověst O králi Ječmínkovi

Z hlediska historických faktů známe jen málo informací, které souvisí se jménem Ječmínek. Nevíme, na kterou osobu, v dějinách potvrzenou, se hodí osoba otce a syna, krále Ječmínka.

Nejpravděpodobněji však tato pověst přišla do Chropyně spolu s rodem Ludaniců z Uher, kteří drželi Chropyni v 15. století, a je spojena s první vládnoucí dynastií v Uhrách – Arpádovci. Maďarské slovo „arpá“ totiž znamená ječmen a zakladatel tohoto rodu se údajně v ječmenném poli narodil.

Ale třeba se pověstí zosobňuje jednak plodnost hanácké půdy a jednak naděje v lepší budoucnost kraje a vlasti.

Chropyně byla v minulosti, i době nedávné, uchráněna mnoha zkáz. Bylo to například v posledních dnech 2. světové války, při ničivé povodni v roce 1997 a také v roce 2011 při rozsáhlém požáru v místní průmyslové zóně. Je dobré věřit v něčí sílu a dobrotu. Kdo ztratí víru v lepší, sám se stává špatným.

Pověst, kterou si můžete přečíst, zpracoval v roce 1890 Antonín Otáhal Plešovský.

„Tři bratři – Přerub, Bochor a Chropin měli sídlo na hradě, kde dnes Přerov stojí. Jejich sestra Hvězda padla do zajetí Maďarů. Bratři ji osvobodili a dohodli se, že na obranu proti dalším nájezdům vystaví hrady Bochoř a Chropin. Po smrti obou bratrů se kníže Chropin stal volbou markrabětem moravským (byla to vysoká funkce zástupce českého krále na Moravě).

Otec Ječmínkův byl potomkem Chropinovým. Byl to rytíř bohatý, udatný a moudrostí proslulý. Pán si vážil svých poddaných a oni celou duší lnuli k němu a milostivé paní. Chropin byla kouskem zemského ráje, a proto pána na Chropini zvolili moravští páni opět za markraběte moravského. Ale naděje všech, že nový markrabě povznese moravskou vlast k nebývalé slávě, se neuskutečnily. Širý svět a návštěvy cizích krajů zapustily mu do duše kořeny nectností. Radovánky a veselí chtěl mít kolem sebe. Plesy střídaly hostiny, hony a kratochvíle mnohé, na které peníze od poddaných vymáhal. Pro citlivou paní to bylo nesnesitelné a přemlouvala vlídně manžela, prosila – ale vše bylo marné. Markrabě zašel příliš daleko na cestě nepravosti, zuřivě se na paní osopoval a dal ji od sluhů vyvléci z hradu.

Paní prchajíc umdlela v lánu dozrávajícího ječmene, kde nadešla její chvíle bolestná – porodila synka. Ráno ji našly ženy ze vsi, ošetřily ji a skryly v blízkém statku. Syn dostal jméno Ječmínek.

Markrabě se o tom dověděl a dal ji zavést daleko do světa i se synkem. Pak hýřil ještě víc. Ale všeho do času. Svědomí se v něm probudilo a on začal paní se synem hledat. Poustevník, kterého vyhledal, k němu promluvil: ‚Hledáš ženu a syna? Vzdej se marné naděje, nejsi jich hoden. Věz, že až bude zemi moravské nejhůře, Ječmínek přijde s mocí velikou a pomůže lidu svému. Ty jdi a kaj se!‘ Markrabě se vrátil do hradu, byl opuštěný ode všech a ze zoufalství se vrhl do zámecké studny.“

Jiná verze pověsti říká, že markrabě upadal do tesknoty a často sám sedával v jídelním sále. Jednou z té samoty utekl do okolních lesů a od té doby po něm není ani vidu, ani slechu. Pouze v jídelní síni je dosud prostřen stůl a čeká na návrat markraběcí rodiny.