Zavedení krajů byla největší chyba po Listopadu 1989

Zavedení krajů byla největší chyba po Listopadu 1989, prohlásil na konci května 2022 na konferenci v Brně Petr Pithart. Její pokřivenost brzdí rozvoj celé republiky, zvláště regionů na periferii.

Letos na podzim proběhnou krajské volby ve všech třinácti krajích mimo Prahu. Poprvé se do současných krajů volilo v roce 2020 a stávající systém mnozí vidí jako neudržitelný. Státní rozpočet stojí stále více peněz, neboť kraje mají spíše přerozdělovací funkci. Ve srovnání s jinými evropskými státy máme příliš mnoho krajů a obcí. Vláda Petra Fialy proto teď vymýšlí, jak veřejnou správu zjednodušit.

Loni v létě z politických řad se ozvaly osamocené hlasy na podporu návrhu Národní konomické rady vlády (NERV) šetřit na provozu státu redukcí počtu krajů a obcí. Pro by byl např. plzeňský hejtman za Piráty Rudolf Špoták nebo předseda ANO Andrej Babiš. Královéhradecký hejtman Martin Červíček (ODS) by k novému územnímu uspořádání zahájil diskuzi. Proti se vyslovili především zástupci hnutí Starostů a nezávislých, ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), ale i liberecký hejtman Martin Půta (SLK) či karlovarský hejtman Petr Kulhánek (STAN). Právě malé kraje jako Liberecký, Karlovarský či Kraj Vysočina by mohly být sloučeny do větších celků. Už v éře Západočeského kraje bylo Karlovarsko spojeno s Plzeňskem, v období Severočeského kraje pak Liberecko s Ústeckem. Vysočina pak rozdělena hned mezi několik krajů.Například poslanec Miloš Nový (TOP 09), už loni navrhl zrušit Karlovarský kraj. Ten má přibližně stejný počet obyvatel jako město Ostrava nebo okres Budyšín (Bautzen) v sousední německé spolkové zemi Sasko, který sousedí se Šluknovským výběžkem.

Názvy krajů podle krajských měst: nesmysl

V Ústeckém kraji, tedy regionu, kterému všichni nadále říkají Severní Čechy, postupně sílí hlasy pro změny názvu kraje. S názvem Ústecký kraj se totiž místní lidé kvůli různorodosti regionu spíše neztotožňují. Opět by mohlo dojít ke sloučení Královéhradeckého a Pardubického kraje do jednoho celku – Východočeský kraj. Vznikl by tak k Jihočeskému kraji a Středočeskému kraji i Západočeský a Severočeský kraj.

Jaká varianta by byla vhodná?

Na Moravě lze ze čtyř současných krajů — Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského a  Vysočiny — vytvořit jeden, přičemž česká část Vysočiny by připadla do českých krajů. To by bylo ve variantě, že by hlavním celkem byly Čechy, Morava a Praha. Nemusí jít nutně o obnovení zemského zřízení.

Ve variantě osmi krajů, což by znamenalo pět krajů v Čechách, dva až tři na Moravě a ve Slezsku plus Praha, nebo v případě reformovaných čtyř „zemských“ krajů — Čechy, Morava, Moravskoslezsko a Praha — by šly jen provozní úspory do jednotek miliard.

Nejde ale jen o velikost a počet krajů či jejich hranice. Jde i o přirozenost a zachování historické česko-moravské hranice, což můžeme vysledovat i v rámci regionálního zpravodajství České televize. Hranice nerespektující tuto historii ve vysílání byly zavedeny za generálního ředitele Petra Dvořáka, změnu a návrat při zvolení ohlásil nový generální ředitel Jan Souček, který do Prahy přišel z Brna.

„Rád bych dosáhl přerozdělení agendy mezi jednotlivými mutacemi regionálního zpravodajství České televize. Týká se to především Svitavska, Žďárska a Třebíčska. Jsou to oblasti, které historicky mají mnohem blíž k moravským krajům, a dnešní zařazení do regionálních mutací odbavovaných z Hradce, Ústí nebo Plzně mi přijde nelogické,“ uvedl v rozhovoru loni v červnu.

Pardubický kraj je složen i z částí historicky patřících Moravě. Vloni se veřejně ozval hejtman tohoto kraje Martin Netolický (SOCDEM). Odmítnutí — především ze strany hlavního města — dva roky zpracovávaného návrhu na mírné narovnání nespravedlnosti finačních prostředků pro některé kraje otevřeně pojmenoval jako „pragocentrismus“ a „sobeckost“ a „bezohlednost“.

Podobné argumenty aktuálně vyjmenoval Filip Ušák z Ústeckého kraje, který se rozchází se STAN Víta Rakušana, ten přitom je ministrem současné Fialovy vlády. „Jsem zklamaný z toho, jakým způsobem hnutí STAN přistupuje k tématům, která by měla definovat jeho DNA: liniový zákon jde přímo proti zájmům obcí, navrhovaná novela financování krajů zase výrazně poškozovala strukturálně postižené kraje.“

Petr Pithart: Svou roli sehrála také lobby některých regionálních politiků z Jihlavy či Karlových Varů

Zavedení krajů byla největší chyba po Listopadu 1989, prohlásil na konci května 2022 na konferenci v Brně Petr Pithart. Někdejší politik, historik a spisovatel jako jeden z mála „na rovinu“ je schopen realisticky popsat historii soužití Čechů a Němců nebo mluvit o rozdílech mezi Čechy a Moravou.

Bývalý předseda senátu a republikové vlády vzpomněl, proč se nepovedlo po roce 1989 zavést zemské zřízení, místo kterého došlo k vytvoření krajů. Petr Pithart sám vždy prosazoval samosprávné země.

Snaze o obnovu samosprávné Moravy podle něj zlomil vaz rozpad Československa. Současných čtrnáct krajů bylo na konci 90. let schváleno takřka náhodou, poté co se našel dostatečný počet poslanců. Svou roli sehrála také lobby některých regionálních politiků z Jihlavy či Karlových Varů.

Petr Pithart celkově vnímá nastavení veřejné správy jako největší chybu v polistopadové éře.

Samospráva je přitom podle něj jedním z největších výdobytků civilizace a její pokřivenost brzdí rozvoj celé republiky, zvláště regionů na periferii. Umělé kraje navíc nemají vlastní identitu, tu nesou tradiční regiony a zvláště Morava, která bude vždycky jiná než Čechy.

České království

Čechy a Morava jsou dva samostatné celky.

České království byl státní útvar v čele s králem na území Čech od 13. století do roku 1918. K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice. Země pod vládou českého krále se souborně označují jako země Koruny české.

Moravské markrabství bylo samostatné. Byla to jedna ze zemí Koruny české. Existence je datována v dlouhém období 1182–1918.

Zatímco hlavním městem Českého království byla Praha, v Moravském markrabství to byla Olomouc společně s Brnem a od roku 1641 jen Brno.

České království bylo součástí Svaté říše římské, což byl prostor zejména německých a rakouských zemí. Kromě krátkého období za vlády Jagellonců (v období 1471 – 1526) – kdy Čechy a Morava patřily do společného celku s Polským královstvím, Uherským královstvím a Litevským velkoknižectvím – bylo České království po čtyři století navázáno na Habsburskou monarchii (později Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko). A je vhodné podotknout, že dobrovolně.

České stavy

České stavy totiž měly právo volby českého krále. V 16. století v Českých zemích existovaly tři základní stavy: panstvo, rytířstvo a města. Stavy měly politickou moc, scházely se na zemských sněmech, kde rozhodovaly o zásadních politických i ekonomických záležitostech v zemi výši daní, či volili krále.

Čeští stavové si za svého krále roku 1471 zvolili polského Jagellonce Vladislava II. V roce 1500 bylo v zemském sněmu schváleno Vladislavské zřízení zemské pojmenované po králi. To zajistilo českým pánům a zemanům rozsáhlý podíl na politickém spolurozhodování a zároveň je považováno za nejstarší písemnou českou ústavu.

Moravské markrabství

Moravské markrabství byl v letech 1182–1918 státní útvar na území Moravy. Šlo o politický útvar vybavený v průběhu historie různou mírou autonomie s vlastním stavovským zemským sněmem (oficiálně ustaveným v polovině 14. století) a (později) zemským výborem.

Od 28. října 1526 bylo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie.

Mezi lety 1782–1850 bylo markrabství spojeno s Vévodstvím Horní a Dolní Slezsko (Rakouské Slezsko) v jeden správní celek – tzv. Zemi moravskoslezskou.

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře vyhlásil roku 1627 pro Čechy, respektive 1628 pro Moravu, Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, v němž bylo monopolní postavení stavů zrušeno ve prospěch zemské vlády. I přes tato omezení zůstal zemský sněm a jeho výbory, podobně jako zemský výbor v Rakousku, účinným prostředkem politického spolurozhodování.

Absolutismus, neboli byrokracie

Revoluce roku 1848 se dotkla také českých zemí. V Čechách se jedním z  hlavních požadavků stalo ustavení zemského sněmu, který by byl reprezentativně sestaven z volených poslanců.

Na revoluční dění v Evropě, císařův příslib konstituce a liberální požadavky doby pružně zareagoval i Moravský zemský sněm. Na rozdíl od Čech, kde se sněm toho roku vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro reformy.

Nástup Františka Josefa na trůn však znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí. Monarchie se na jedno desetiletí vrátila k absolutismu.

Historické kraje na území Čech a Moravy

Na území Čech a Moravy byly vymezeny kraje již v období od středověku (v Čechách od 13. století). Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. V 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno, aby bylo ve 20. století opět zavedeno, přičemž bylo od té doby ještě několikrát reformováno.

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Konkrétní kraje se utvářely ale postupně z označení jen původně neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy roku 1434. Na počátku se jednalo o 12 krajů.

Litoměřický, Žatecký a Boleslavský kraj

Z pohledu severních Čech lze zmínit především Litoměřický kraj (Litoměřice), Žatecký kraj (Žatec) a Boleslavský kraj (Mladá Boleslav).

V revolučním roce 1848 došlo k závažným změnám ve struktuře i činnosti rakouské správy. Předně byla zrušena vrchnostenská správa (panství) a nahrazena byla správou státní (zeměpanskou). Dále byla zavedena samospráva, čímž se veškerá správa zdvojkolejnila. Svobodná obec byla prohlášena za základ svobodného státu. Zcela nově byly zřízeny okresy v čele s okresními hejtmany.

A tak došlo ke zrušení krajů. Litoměřický kraj, Žatecký kraj či Boleslavský kraj byly zrušeny v roce 1862.

České země se od té doby členily již jen na okresy. Krajské úřady, které si ještě podržely některé pravomoci, byly definitivně zrušeny roku 1868.

Německé Čechy na severu a severozápadě Čech

Po deklaraci nezávislosti Československa 28. října 1918 vyhlásili 29. a 30. října němečtí poslanci v pohraničí odbojné autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. V rámci severozápadních a severních Čech se jednalo o Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci.

Neuskutečněné župy

V roce 1920 vznikl návrh nového územního členění na župy.

Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (v Česku země Česká, země Moravská, země Slezská) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán.

Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Župy rušily hranici slezsko-moravskou, ale dodržovaly hranici moravsko-českou i (bývalou) moravsko-uherskou (nyní slovenskou).

Toto členění však v českých zemích pro odpor z mnoha stran nakonec vůbec nevstoupilo v platnost, a tak všechny 3 české historické země nadále existovaly, přestože bez reálné autonomie.

V rámci severních Čech byly navrženy župy Lounská, Českolipská a Mladoboleslavská.

Zemské zřízení Čechy a Morava se Slezskem

Zemské zřízení bylo vráceno roku 1928 (Země Česká – Praha, Země Moravskoslezská – Brno).

Země Česká byl v letech 1918–1948 oficiální název Čech, jakožto jedné ze samosprávných zemí Československé republiky, a v letech 1939–1945 země Protektorátu Čechy a Morava.

Země Česká byla republikánským nástupcem Českého království. Metropolí Čech byla i nadále Praha, v níž sídlily nejen zemské orgány, ale i parlament a vláda nově vzniklého Československa.

Země Česká byla spravována těmito orgány:

– zemské zastupitelstvo, složené z 80 obyvatelstvem volených členů a 40 vládou jmenovaných členů, jež bylo normotvorným orgánem

– zemský výbor, jež byl výkonným orgánem, složeným z 12 členů a 12 náhradníků

– zemský úřad

V čele všech těchto tří orgánů, stejně jako v čele zemských komisí stál československým prezidentem jmenovaný zemský prezident. Čechy se tak dále členily jen na hlavní město Prahu, politické a soudní okresy.

Země Moravskoslezská fungovala takto:

Hlavním městem země Moravskoslezské bylo Brno, v němž byl zřízen Zemský úřad pro Zemi moravskoslezskou. Nejvyšším článkem územní samosprávy pak byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v zemi Moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo.

Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident.

Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Ten také zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem.

Nové krajské uspořádání

Po roce 1949 bylo zemské zřízení zrušeno a za prezidenta Klementa Gottwalda vzniklo nové krajské centralizované uspořádání, které bylo na dlouhá léta až do 90. let 20. století od roku 1960 ještě více centralizováno. A tak třeba z Ústeckého a Libereckého kraje vznikl Severočeský kraj (úředně zrušen k 1.1.2021).