Mezi nebem a zemí

Mohlo mně být tak osm let. Rodiče mně poslali na pár dnů k příbuzným do Rozstání na Drahanské vrchovině. Byl to někdejší statek, kde žila moje teta s manželem a třemi dětmi. V té době už u nás byly všude JZD. Strýc dělal řidiče a teta se starala v jejich někdejším chlévě o družstevní telata. Její děti, tři chlapci, byli mladší než já. Dodnes nechápu, proč mě teda slovem nenapomenula. Ve slámě uložené na „hůře“ jsme si dělali tunely a to ne jeden den. Ale každý den. Byl to můj hloupý nápad. Co jsme se nadýchali prachu a jak jsme byli špinaví!

Když si pro mě přijeli rodiče, byla sobota, nebo neděle. Všichni, domácí i my, jsme se vypravili na delší procházku. Ta krajina kolem obce mě hluboce zasáhla. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla. Bylo mně tehdy jen osm let! Ale dodnes si pamatuji na ten zvláštní pocit, jakoby ta krajina nebyla jen krásná, ale i podivně poklidná, sladká. Nedovedu to popsat. Nikdy jsem na to, co jsem tehdy viděla a jak mě to zasáhlo, nezapomněla.

Mockrát jsem o tom později přemýšlela. Už jsem v té době viděla, Krkonoše, Tatry, pěknou krajinu kolem Brna, horskou krajinu kolem jesenické obce Ostružné, včetně výletu na Šerák. Tam jsem byla s rodiči na dovolené. Krajina kolem Rozstání byla krajinou, odkud pocházela jedna větev mé rodiny. Babička, kterou jsem nikdy nepoznala. Zemřela na konci II. světové války na zápal plic. Byla to maminka mého otce.

Že by se mohla krajina našich předků, kteří tam žili po staletí, tak zapsat do našeho nitra? Že i když žijeme jinde, když tu krajinu i třeba náhodou navštívíme, najednou se to ozve? A to tak, že nás to překvapí a že na to už nikdy nezapomeneme? Nevím. Je to věc mezi nebem a zemí, kterou si nedovedu rozumem vysvětlit.

Někdy se mí blízcí a přátelé podivují nad tím, jak velmi mně záleží na Moravě. Ale já si říkám. Jak bych mohla nemilovat Moravu, zem, ve které jsem se narodila, vyrostla, strávila mládí, prošla zajímavými zaměstnáními s lidmi, na které dosud vzpomínám s láskou i úctou, vychovala děti, pohřbila rodiče i manžela. Zažila dobré i zlé. Potkala skvělé lidi i podivíny. Jak bych mohla nemilovat svůj domov. Jak bych mohla neusilovat o navrácení práv tomuto mému domovu, mé Moravě – tak dlouho tak těžce zkoušené.

Někteří říkají, že žádná Morava už není …!  Ale je, byť byste tu zem dnes marně hledali na mapě. Je.

Je to můj domov, má rodná zem, má vlast !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa