K pochybnostem z Vysočiny

K pochybnostem Rady Kraje Vysočina a k námitkám mluvčího ministra pro lidská práva pana Mgr. Michala Kačírka

Nejprve k pochybnosti Rady Kraje Vysočina o oprávněnosti žádosti moravských aktivistů: Pochybnost Rady Kraje Vysočina, kterou u ní budí formulace preambule Ústavy, která hovoří o občanech České republiky jako o rovnoprávných občanech Čech, Moravy a Slezska, není ve vztahu k uznání Moravanů jako národnostní menšiny relevantní. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona na ochranu národnostních menšin totiž omezuje státem uznanou příslušnost k národnostní menšině mj. právě občanstvím ČR, viz § 2 odst. 1 část první věty zákona: „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky (…)“; to znamená, že všichni příslušníci národnostních menšin jsou rovnoprávnými občany Čech, Moravy a Slezska, tedy i Slováci, Poláci, Němci, Vietnamci, Romové, atd. Samozřejmě i Moravané jsou podle preambule Ústavy rovnoprávnými občany Čech, Moravy a Slezska a to, že je někdo rovnoprávným občanem Čech, Moravy a Slezska právě jemu a jen jemu (občanovi) dává právo na ochranu, pokud je současně příslušníkem národnostní menšiny. Měla by li být upřena ochrana občanům z národnostní menšiny Moravanů, musela by být upřena i ostatním národnostním menšinám jen proto, že jejich příslušníci jsou „rovnoprávnými občany Čech, Moravy a Slezska“.

Dále cituji dotaz pana Mluvčího Kačírka: „(…) k jakým národnostně menšinovým právům se podobné uskupení (národnostní menšina Moravané, pozn. J. Kol.) může hlásit?“: Ihned, jakmile získají Moravané svoje místo mezi národnostními menšinami ČR, budou se hlásit, v souladu s ustanovením § 2 zákona o právech příslušníků národnostních menšin, přibližně ke stejným menšinovým právům, k jakým se nyní hlásí příslušníci druhé nejpočetnější národnostní menšiny v ČR – Slováci; jejich postavení je srovnatelné, mluví podobným jazykem jako Moravané, na území ČR jich v současné době žije přibližně tři až čtyřikrát méně jako Moravanů, podobají se Moravanům etnickým původem, kulturou, tradicemi, a protože rovněž projevili vůli být národnostní menšinou, jsou již za ni na rozdíl od Moravanů Českou republikou opravdu považováni. Slováci se tak již mohou úspěšně brát za společné úsilí o zachování a rozvoj své vlastní svébytnosti, jazyka, kultury a zároveň za vyjádření a ochranu zájmů svého společenství, které se historicky utvořilo v přibližně stejné době, jako společenství Moravanů – v raném středověku, v období Velké Moravy (regnum Maravorum, r. 822 a násl.). Navíc Slovenská republika menšinový národ Moravanů uznává, není tedy důvod, aby stejný přístup neaplikovala také Česká republika resp. ty její územní celky, kde více jak 5% Moravanů žije.

Poznámka k tzv. „objektivním znakům“ národnostní menšiny, na které se pan mluvčí také odvolává: Podle čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má právo svobodně rozhodovat o své národnosti každý, z citovaného ustanovení je zřejmé, že o národnosti nerozhoduje ani ministerstvo pro lidská práva, ani ministerstvo vnitra. Představa, že § 2 zákona o právech příslušníků národnostních menšin vymezuje definici národnostní menšiny prostřednictvím souboru tzv. „objektivních znaků“ je velmi zjednodušující; právo, o kterém rozhoduje každý (subjekt) by nemělo být příliš omezováno objektivními znaky. Ostatně citované ustanovení zákona o právech národnostních menšin pouze určuje, čím se národnostní menšina vymezuje zpravidla, nikoliv objektivně.

Ke stanovisku Poradního výboru Rady Evropy k Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin ze dne 6. dubna 2001, na které se rovněž odvolává mluvčí ministerstva pro lidská práva:

Toto stanovisko je předmětem dlouholeté kritiky ze strany Moravanů, při formulování stanoviska Poradního výboru byl pouze akceptován názor vlády ČR, ale nebyla dodržena starořímská právní zásada audiatur et altera pars (ať je slyšena i druhá strana), ostatně v nejbližších letech je přislíbeno přezkoumání tohoto stanoviska.

Jiří Kolářský, signatář Deklarace moravského národa