Čára zvaná hranice kraje.

Jsou málo slyšet, ale právě jich se fungování krajů dotýká citelně. Koho? Obyvatel žijících na hranicích krajů. Když kraje vznikaly, neměli lidé šanci si vybrat, do kterého připadnou. Je to dvacet let, co se obyvatelé mnoha obcí definitivně dozvěděli, že je zákon umístí do jiného kraje, než velela logika, tradice, dopravní dostupnost nebo třeba směr toku řek. A je to šestnáct let, co ti nejvytrvalejší dosáhli změny.

Vezměme si to na konkrétním příkladu. Obec Dolní Loučky leží pět kilometrů od Tišnova a zhruba třicet kilometrů od Brna. Přesto před dvaceti lety při prvních krajských volbách neměla v těchto dvou městech mít v podstatě žádný úřad. Naopak své úředníky dostaly Dolní Loučky v mnohem vzdálenějších místech na Vysočině a v některých případech dokonce v jižních Čechách. Dolní Loučky se při ustavení krajů staly součástí Jihlavského, dnešní Vysočiny. Na jejich hranici začínal kraj Jihomoravský – tehdy Brněnský. Kam měli lidé logicky blíž, mířili tam za nákupy i za prací. Spolu s Loučkami se konkrétně na Tišnovsku po těch prvních čtyřech letech existence krajů změnily hranice pro 24 obcí. Mělo jich původně být víc, ale do konce to dotáhl jen zlomek. U mnoha převážil argument: ať už budeme v kterémkoli kraji, budeme na hranicích.

Po těch letech ovšem je možné přesně tu hranici vnímat. Kraje se drží povinnosti zajistit třeba dopravu na svých územích, přesahy za jejich hranice jsou složitější na vyjednávání. Musí tam být mezikrajská souhra. A tak dopravní dostupnost na druhou stranu hranic bývá omezená. Je to paradox. Obyvatelé měst v krajských vnitrozemích berou jako samozřejmost, že ten kraj je od nich na všechny strany, kam se podívají. Pro ty na pomezí to pravda není. Jedním směrem mají na mnoha místech omezenější dopravu, případně už musejí myslet třeba na dva tarifní systémy veřejné dopravy.

Moje známá má chalupu v údolí říčky Křetínky a ta má kůlnu v Jihomoravském kraji a zbytek v Pardubickém. A měla by tak v případě nutnosti jednat se dvěma katastrálními, stavebními i finančními úřady. I takový je život na hranicích ne s cizím státem, ale s jiným krajem.

On je to paradox, spousta těch problémů souvisí se zánikem okresních úřadů. Ty obstarávaly o něco menší území než současné kraje. Měly tak na starost větší to „své pohraničí“ a třeba při plánování dopravní obsluhy musely více koukat na situaci za hranicemi a spolupracovat se sousedy. Pak se ale jejich území spojila do jednoho celku zvaného kraj. Kraje se soustředí – a logicky – na to své území. A celostátní instituce mají jen omezený zásah, i když třeba nedávno ministerstvo dopravy naznačilo, že by do mezikrajské dopravy chtělo víc mluvit.

Ano, není to na všech hranicích, nejsvětlejší situace bude logicky asi mezi středními Čechami a Prahou. Pro politiky proto jedna myšlenka k zamyšlení. Kolik nových zastupitelů budou mít už za pár dnů kraje právě ze svého pohraničí? Protože tam ani politicky uspět nebývá jednoduché.

Zdro: Miloš Šenkýř, editor a moderátor Českého rozhlasu Brno