Co „Praha“ jednou schvátí nikdy nenavrátí?

Na současný bezprávný stav země Moravy lze nahlížet analogickým pohledem na obdobné procesy jindy a jinde. Už jsme psali o srovnání s Katalánskem, které k sobě a k centristické politice Španělska přitahuje v posledních letech světovou pozornost.

Právě ze srovnání historie Katalánska s historií Moravy vyplyne, jak svévolně a bezprecedentně nespravedlivě bylo jednak po roce 1918, ale především po roce 1989 s Moravou jednáno. Katalánsko bylo stejně jako Morava v době totalitní vlády ve Španělsku zbaveno svých zemských práv, rozdíl byl v tom, že ve Španělsku šlo o totalitu nastolenou fašistickou mocí a u nás komunistickou. To ovšem není základní rozdíl. Ten rozdíl, do očí bijící vyvstane, když se zaměříme na období po pádu totality ve Španělsku a v Československu, kde Španělsko bezodkladně vrátilo Katalánsku zemská práva, zatímco v Československu to bylo sice slíbeno, ale poté neustále odsouváno s poukazem, že nyní „máme jiné, naléhavější a důležitější starosti“. Poté byly nepřehlédnutelné snahy a vůle občanů z Moravy o navrácení zemských práv, projevující se velkými demonstracemi a uspěním Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska ve volbách, uklidňovány „napomínáním“ Moravy, aby počkala, protože se prý „vlamuje do otevřených dveří“. Řešení bylo dál více a více odsouváno a nakonec i bagatelizováno. Poté se ukázalo, že žádné „otevřené dveře“ pro Moravu neexistují. Naopak po odchodu Slovenska ze společného státu toho bylo využito k dalšímu propagandistickému tažení proti snahám Moravy, kdy byly lidé strašeni lživým tvrzením, že Morava se chce také odtrhnout. Následně byly snahy Moravy nadlouho odsunuty opětovným nastolením „komunistických“ krajů.

Dnes máme před očima další srovnání, další analogii. Ta nás vrací do doby vzniku Československa, do roku 1918. Je to analogie s Evropskou unií a s tzv. brexitem.

Ekonom, guvernér maďarské centrální banky György Matolcsy v nedělním vydání listu Financial Times 3.11.2019 upozorňuje, že v eurozóně neexistuje žádný vypracovaný a schválený proces exitu, tedy odchodu členského státu z EU. Ekonomka Ilona Švihlíková k tomu dodává: „Představa, že co eurozóna jednou schvátí, už nikdy nenavrátí, je upřímně řečeno dost děsivá. Když někam vlezu, mělo by být jasné, jak v případě nutnosti odejít.“

Tehdy v Československu, stejně jako v nedávné době v Evropské unii došlo k zásadní chybě. Chyběl a dodnes chybí základní dokument. V EU je to nevypracovaný dokument o postupu jak a za jakých podmínek lze vystoupit z EU. V Československu to byla dodnes chybějící smlouva mezi Moravou a Československem. Ta měla být podle mezinárodního práva bezodkladně vypracována, když Morava v roce 1918 jako svéprávná korunní země vstupovala do nově vznikajícího státu. Moravě by zaručovala zachování jejích zemských práv včetně zákazu majorizace s ohledem na početnější obyvatelstvo Čech a to ve věcech týkajících se Moravy samé. Zachování zemských práv bylo sice opakovaně ústně slíbeno a zaručeno, ovšem jako už vícekrát v historii vztahů Čech a Moravy – opět nedodrženo.

Kromě analogie najdeme i zásadní rozdíl. Morava nechce nikam „odcházet“. Čím menší stát, tím se stává více „hračkou“ v rukách mocnějších států s početnějším obyvatelstvem. Bez ohledu na to, že může mít značný hospodářský i kulturní potenciál, jako v případě Moravy. Morava usiluje o navrácení zemských a národnostních práv v rámci společného státu. Když bylo možné mít taková práva v Rakousku Uhersku, které „Praha“ dodnes označuje za „žalář národů“, proč Moravě a Moravanům tato práva dlouhodobě upírá, když zároveň tvrdí, že dnes je Česká republika demokratická?

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa