Dědictví otců – aneb neklidná cesta odkazu soluňských bratrů

   Je nezpochybnitelné, že nebylo v zájmu Říma uchovávat památku na Cyrila a Metoděje. Nebylo v zájmu latiníků živit úctu k osobnostem, které monopol latiny zpochybňovaly. Strach ze znesvěcení Metodějova hrobu byl zřejmě zcela oprávněný. V průběhu následujících věků měli papežové k soluňským bratrům střídavé postoje, ale vesměs se jednalo buď o apatii, nebo  nepřátelství. V pramenech nalezneme několik snah jižních Slovanů odvolávat se na práva darované svatým Metodějem, které Řím odmítal tezí: „Žádný svatý Metoděj nám není znám!“. Po Metodějově smrti nebyla možnost ani vůle udržet staroslověnskou liturgii v legitimitě a Římu se postupně podařilo zařadit ji jako nežádoucí a zakázanou. Tento trend zesílil zejména po roce 1054, kdy se oficiálně rozešly katolická a pravoslavná církev. Jeden aspekt přesto zapříčinil, že i katolická církev musela byzantské bratry respektovat. Byla to obdivuhodná vůle lidí, kteří si úctu k nim nenechali vzít a předávali si ji z generace na generaci. Na Moravě, v Čechách, některých polských zemích a zejména u jižních Slovanů zůstala myšlenka na Cyrila s Metodějem dlouho v povědomí. Na pořad dne pak přišla v 19. století s prostupujícími nacionálními vlnami. Katolická církev odtušila, že by bratry ze Soluně mohla využít k přiblížení Slovanů a snížení nových odstředivých sil, které společnost oddalovaly od církve.  Hlavně z toho důvodu vydal papež Lev XIII. encykliku s názvem Grande Munus, kde sice jen věcně a nevědecky, ale přece jen vyzdvihl význam Cyrila a Metoděje. Současně byl tehdy učiněn 5. červenec svátkem Cyrila a Metoděje. Sepjetí tohoto data se životem patronů Moravy bychom hledali marně. Hlavní důvod byl, zastínit úctu k Janu Husovi, který se připomíná o den později. Jeho kult se ruku v ruce s národovectvím těšil vzrůstající oblibě.

   Ve 20. století se odkaz Cyrila a Metoděje stal také nástrojem čechoslovakismu jako prvek spojující Čechy se Slováky a historicky i kulturně legitimizující jejich tzv. národnostní stát.  Papež Jan Pavel II. s podobnou logikou rozšířil jejich odkaz na celou Evropu a jmenoval je spolupatrony našeho světadílu. Podle něj svým životem i učením představují sjednocující element mezi východní a západní Evropou.

  Jaké další konstrukty odkaz Cyrila a Metoděje ještě čekají, samozřejmě nevíme, ale se sílícím ateismem a novými trendy ve společnosti se dá očekávat, že poptávka po jejich odkazu bude utichat.

Jaroslav Svozil