Dějiny Moravy, které nás ve škole neučili.

Poslední, kdo na Moravě vyučoval moravské dějiny, byl modrý abbé Josef Dobrovský. Přednášel je studentům Generálního semináře v Olomouci na Hradisku. Od roku 1790, kdy byl seminář zrušen, se již moravské dějiny neučí. Jistě si ze školy pamatujete kapitoly o Sámově kmenovém svazu a Velkomoravské říši. Dějiny to sice slavné, nicméně velice kusé a končící fakticky rozpadem Velké Moravy někdy v letech 906-907. Ve zbytku času pro náš školský dějepis Morava prakticky neexistuje. Morava ale existovala a má své vlastní dějiny nejen po Sámovi, ale také po pádu Velké Moravy. Linie moravských králů od Sáma až po Mojmíra I. není sice písemně hodnověrně doložena, existuje však v legendách a moravských pověstech a pracují s ní i někteří historikové a kronikáři (Hájek, Pešina, Poprodský, Dobner, Středovský, …).

Moravští králové

Moravod, syn krále Sáma a jeho perské ženy Murawhy (Moravy). Vzdal se dědictví na Wogastisburgu a založil novou sídelní pevnost Morava (snad dnešní Mikulčice?), odkud vládl v 2. polovině 7.století.

Vladuchl, syn Moravoda, vládl Moravě v letech 700-720.

Svatopluk (Svatoš), mladší bratr Vladucha, slabý král za jehož vlády začalo na Moravu pronikat křesťanství a silný vliv franského krále Pipina III. Krátkého. Zakladatel Veligradu, nové sídelní pevnosti moravských králů.

Samoslav, silný a dominantní král, syn Svatopluka, vládl Moravě v letech 760-796. Za jeho vlády vznikla za podpory franků vzdoropevnost Povel, na území dnešní Olomouce. Roku 787 byl drtivě poražen franským králem Karlem Velikým. Původně velký pronásledovatel křesťanů byl touto porážkou donucen otevřít Moravu franským misionářům. Do dějin Moravy se tak paradoxně zapsal jako král, který stavěl kostely a podporoval křesťanskou misii.

Hormidor, syn Samoslavův, silný král, který úspěšně bojoval s Avary i Čechy a vrátil Moravě franský respekt. Vládl v letech 796-811. Zemřel údajně na mor, na Samohradě, dávném sídle markomanského krále Marobuda (dnešní Velké Meziříčí) a je pochován na brněnském Špilberku.

Mormar I., syn Hormidora a otec prvního písemně doloženého moravského krále Mojmíra I., zakladatele Velkomoravské říše.

Po rozpadu Velké Moravy si moravské území v první polovině 10. století dělili Maďaři a Poláci.

V druhé polovině 10. století dobyl většinu Moravy český kníže Boleslav I.

Na počátku 11. století ovládl Moravu na čtvrt století polský kníže Boleslav Chrabrý, aby jej o ni znovu připravil český přemyslovský kníže Oldřich. Jihovýchodní část Moravy nicméně ještě do konce 11. století pratřila Uhrům.

Ve 12. století byla Morava rozdrobena na úděly mladších synů přemyslovských knížat.

První významnou povelkomoravskou postavou na Moravě se stal znojemský údělný kníže Konrád III. Ota, který moravské úděly poprvé sjednotil.

Sjednocení Moravy dokončil markrabě Vladislav Jindřich. Roku 1197 vzniklo Moravské markrabství, které získal bratr Přemysla Otakara I. jako říšské léno..

Morava existovala jako autonomní sjednocená země pod vládou moravských markrabat až do roku 1348, kdy z ní učinil Karel IV. léno českého krále. V čele země stál zemský hejtman a zemský sněm.

V roce 1464 dosáhla Morava na králi Jiřím z Poděbrad česko-moravského vyrovnání. Morava přestala být českým lénem. Bohužel král Jiří o Moravu záhy přišel a ta se dostala pod vládu uherského krále Matyáše Korvína.

V 16 století byla Morava v zahraničí chápána jako samostatná stavovská republika. V jejím čele stál královský hejtman a nejvyšším zemským orgánem byl Moravský zemský sněm.
Morava měla vlastní berní správu a samostatnou právní a zákonodárnou moc.

Počátkem 17. století, z iniciativy dalšího moravského velikána, Karla Staršího ze Žerotína, vznikla konfederace Moravy, Uher a Rakous pod společnou vládou uherského krále Matyáše Habsburského. Král Matyáš přiznal moravským stavům právo zákonodárné, a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval.

V roce 1619 se na Moravě pod vedením českých stavů uskutečnil převrat, který Moravu zavlekl do českých pobělohorských událostí. Znamenalo to konec stavovských svobod a na tehdejší dobu značné náboženské tolerance.

A to byl definitivní konec posledního de facto samostatného moravského státu.

Během českého národního obrození byly v zájmu české emancipace v rámci rakouské monarchie potlačeny poslední zbytky moravského národního vědomí. Přestaly se vyučovat moravské dějiny. Národ, který zapomene své dějiny, ztratí svou identitu a nakonec sám přestane existovat…

Zdroj: https://michalkracik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659975