Dvojí srdce v jednom těle

František Sušil, jeden z nejvzdělanějších obrozenců 19. století, patřil k mužům, kteří všechen svůj um a znalosti dávali do služeb národní věci. Přesto o něm dnes ví jen málokdo. Je to velká chyba, protože mnohé se opakuje a jeho příklad je více než inspirující.

Zhruba dvacet kilometrů po dálnici z Brna na Olomouc leží pětitisícové město Rousínov. České a moravské veřejnosti není tak zcela neznámé, a to nejen pro svůj kdysi pověstný stolařský a nábytkářský průmysl. Za komunistické éry bylo zvěčněno ve všech čítankách základních škol prvního stupně, neboť zde pracoval jako stolař první prezident poúnorového Československa Klement Gottwald. Proto nepřekvapí, že po něm tehdy pojmenovali hlavní rousínovské náměstí.

Tím se dnes ale toto město nechlubí, neboť je dostatečně známo, co Gottwald národu přinesl: násilí, vykonstruované procesy s rozsudky smrti a potoky slz rodinám jeho obětí. Socialistické učebnice přitom diskrétně pomlčely o jiné významné osobnosti spjaté s Rousínovem, která se zde dokonce narodila a na niž mohou být jeho obyvatelé právem hrdí: český vlastenec a národní buditel František Sušil. Také proto se od roku 1990 zmíněné náměstí nejmenuje Gottwaldovo, ale Sušilovo.

Přitom František Sušil nebyl ani státník nebo politik, ani generál či ekonom. Byl to katolický kněz a národní buditel, profesor, vychovatel mládeže a přední moravský vzdělanec 19. století, od jehož smrti letos v květnu uplyne 153 let.

Socialistická a poté i liberální publicistika zredukovala zásluhy této mimořádné osobnosti na pouhou folkloristicko-muzikantskou vášeň, s níž se věnoval sbírání moravských národních písní. O Sušilově významu pro české národní obrození není jistě pochyb, nicméně šlo pouze o okrajovou aktivitu tohoto výjimečného muže. Dlouhá desetiletí se mlčelo o tom hlavním – o jeho pedagogické a publicistické činnosti. Ta probouzela u moravského lidu vědomí autentické národní identity v tom nejušlechtilejším slova smyslu, navíc s odkazem na cyrilometodějskou úctu a ideové dědictví Velké Moravy. V brněnském kněžském semináři, kde působil jako profesor, dokázal vychovat národnostně i církevně uvědomělé a obětavé duchovní, kteří vedli Moravany jak k náboženské horlivosti, tak k nefalšovanému vlastenectví.

Narodil se 14. června r. 1804 v rodině rousínovského hospodského Fabiana Sušila, majitele zájezdního hostince „U Černého medvěda“. Nacházel se přímo u hlavní silnice z Brna na Olomouc, čehož využívali cestující, především obchodníci, k přenocování a k ustájení koní. František byl třetím ze sedmi sourozenců, všichni ale už v dětství zemřeli, zůstali pouze on a jeho sestra Josefina. Otec byl pověstný svým humorem a vlídností, i když od života hodně zkusil. Trpěl celoživotně dávivým kašlem, často musel ulehnout. Rodinu těžce postihl finanční bankrot rakouského mocnářství z roku 1811, v němž přišli o všechny úspory. O pár let později, když se znovu „postavili na nohy“, vnikli do jejich domu lupiči a do posledního talíře všechno ukradli.

Otec dětem pravidelně předčítal z bible a ze života světců. Patřil také k zapáleným vlastencům, jako člen obecního výboru se zasadil, aby se v Rousínově úřadovalo česky. Přesto, že byl hostinským, stal se široko daleko známým svým odporem k alkoholismu. Nikdy nenaléval opilým zákazníkům, i když si tím znepřátelil a odradil mnohé štamgasty. Tato pevná charakterová a mravní zásadovost, v níž etické principy stály na prvním místě i za cenu finanční újmy, měla na formování mladého Sušila značný vliv.

Něco podobného lze říci i o jeho matce Terezii, která mu byla ráznou, ale zároveň citlivou a něžnou vychovatelkou. František Sušil s oblibou vzpomínal na jednu výchovnou lekci, která ho pak provázela celý život. Když jako chlapec navštěvoval povinnou školní výuku, zašel si jednou s kamarády „za školu“. Matka se to dozvěděla, uvázala ho na provázek a takto ho s hanbou přivedla do třídy. Právě tato scéna vyvolala u mladého Sušila kategorický doživotní odpor k jakýmkoli podvodům a k lajdácky vykonané práci.

Již v útlém dětství přitahoval Františka Sušila místní rokokový farní chrám sv. Maří Magdaleny, dílo architektů Martinelliho a Pieterheula. Tady kaplanoval jeho strýc z matčiny strany P. František Pospíšil, jemuž Sušil jako chlapec ministroval. Právě P. Pospíšil, vzdělaný a vlastenecky smýšlející kněz, probudil u mladého Františka zájem o povolání k duchovenskému stavu.

Mladý František byl spíše uzavřené povahy. Hodně četl – příležitost mu k tomu poskytovala hojně zásobená strýcova knihovna. Lákalo ho studium, otec by ale viděl raději, aby po něm převzal hospodskou živnost. Krom toho zde hrálo roli též chatrné otcovo zdraví. Potřeboval synovu pomoc v hostinci, proto nechtěl, aby odešel z domu na gymnaziální studia, neboť v Rousínově střední škola nebyla.

Kaplan Pospíšil nakonec nalezl kompromisní řešení. Rakouský gymnaziální zákon z r. 1808 umožňoval studentům, kteří z vážných důvodů nemohli navštěvovat výuku, soukromé domácí studium s tím, že museli přistoupit každého půl roku ke zkouškám. Páter Pospíšil, Sušilův strýc, jej tedy vyučoval doma, kde on byl přitom k dispozici svému otci v hostinci. Při všech zkouškách, které skládal v Kroměříži, vynikal. To nakonec přesvědčilo otce i matku o jeho povolání ke kněžství, proto jej sami vyzvali, aby nastoupil hned r. 1819 do vyšších tříd piaristického gymnázia v Kroměříži.

Tam na něj měl velký vliv piarista František Kinský ze známého šlechtického rodu. I on byl zapálený český vlastenec. Poslední ročníky dokončil Sušil na Filozofickém institutu v Brně, kde jej nadchl pro české vlastenectví benediktin z kláštera v Rajhradě Řehoř Volný, pozdější autor známé Topografie, čili místopisu Moravy. Po maturitě nastoupil do kněžského semináře v Brně, kde na něho hluboce zapůsobil profesor Nového zákona Cyril František Napp, opat augustiniánského kláštera na Starém Brně, jenž se stal předmětem neustálých útoků ze strany německého šovinistického tisku. Obviňovali jej, že prý chce „násilím čechizovat“ německé vesnice a šíří nenávist vůči Němcům.

Napp zdůrazňoval především úctu k českým katolickým světcům jakožto k symbolům českého patriotismu: Václava, Vojtěcha, Prokopa, Cyrila s Metodějem a Jana Nepomuckého. V mladém Sušilovi probudil lásku k Velké Moravě a cyrilometodějství, ale stejně tak i ke studiu Nového zákona, jehož katedru později převzal. Po vysvěcení roku 1827 byl ustanoven kaplanem v německé obci Olbramovice u Moravského Krumlova. Jeho české vlastenectví nebylo tamním farníkům po chuti, setkal se s pohrdáním, někdy až nepřátelstvím. Velkostatkář Josef Seydl, německý nacionalista, jednou po nedělní mši za ním přiběhl do sakristie a vlepil mu pořádnou facku. Důvod? Prý na něho nepočkal se začátkem mše, když se on opozdil. Sušil se projevil jako křesťan, ihned zareagoval, že Seydlovi tuto urážku odpouští. Velkostatkář se zastyděl a pár dní nato se Sušilovi omluvil, a dokonce s ním navázal přátelské vztahy.

Více než k pastoraci inklinoval mladý kněz k vědecké práci. Publikoval v různých odborných časopisech erudované články z biblistiky. Toho si všiml vnímavý brněnský biskup Franz Gindel a nabídl Sušilovi roku 1837 účast v konkursu na uvolněné místo profesora Nového zákona v brněnském kněžském semináři. Sušil konkurs vyhrál a v mladém věku 33 let se ujal výuky Nového zákona v ústavu, kde sám nedlouho předtím studoval. K vítězství v konkursu mu významně pomohlo, že ovládal plynně krom své mateřštiny ještě pět dalších živých jazyků: němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a polštinu, přičemž samozřejmostí byla jeho perfektní znalost latiny, řečtiny a hebrejštiny.

Brzy si získal u studentů nejen autoritu a respekt díky svým úžasným vědomostem, ale díky lidskému přístupu, vlídnosti a skromnosti i nemalé sympatie. Byl pro ně nejen profesorem, ale i vpravdě starším bratrem. Uměl poradit, pomoci s řešením problému, v případě finančních potíží přispět i nějakou částkou.

Jakkoli byl v roli přednášejícího a v úloze rádce mladých bohoslovců oblíbený, dokázal být na druhé straně, zvláště pak u zkoušek, dosti přísný. Studenti u něj museli velmi často zkoušku opakovat, neboť Sušil chtěl po nich dokonalou orientaci v novozákonních textech a přesnou interpretaci v duchu katolické nauky. Jeho někteří žáci v korespondenci vzpomínají, jak se před zkouškou u něho „klepali strachem“. Pověstnou se stala Sušilova otázka, když student projevil nedostatečné znalosti: „Víte-li pak, milý pane, kdo to byl svatý Servulus? Nevíte? Byl to svatý žebrák ve čtvrtém století, který na rozdíl od vás neuměl číst ani psát, ale Písmo svaté ovládal podstatně lépe než vy. Jděte tedy, pilně studujte a nechoďte ke mně dřív, dokud nebudete znát Nový zákon alespoň tak, jako svatý Servulus.“

Sušilovým celoživotním dílem je překlad Nového zákona do češtiny, opatřený přesně podle církevních požadavků vysvětlivkami a komentářem. Jeho stanovisko bylo katolicky ortodoxní, což v té době zdaleka nebylo samozřejmostí. V rakouské katolické církvi převládal již od dob Marie Terezie duch osvícenství, pronikající mezi klérus zejména z německých bohosloveckých fakult a seminářů. Tam se popíraly i zázraky Kristovy, snahou bylo vysvětlit všechno „racionalisticky“. Předmětem jeho zájmu byly také spisy starověkých církevních otců a apologetů, především sv. Justina a sv. Jana Zlatoústého. Napsal na toto téma knihu Spisy svatých otců apoštolských a Justina mučedníka. U sv. Jana Zlatoústého odhalil duchovní krásu křesťanského Východu s celou mystickou tradicí, což jej posunulo ke zvýšenému zájmu o cyrilometodějství.

V době dusného Metternichova absolutismu se Sušil nevyhnul pronásledování. Časté kontakty s jeho učitelem P. Nappem, kterého policie vyšetřovala kvůli „českému šovinismu“ a zdůrazňování cyrilometodějského kultu, což rakouské úřady chápaly jako propagaci nepřátelského rusofilství a panslavismu, způsobily, že se musel zodpovídat na policejních stanicích v Brně. Metternichově tajné policii rovněž neuniklo, že se v kázáních v brněnském minoritském kostele vyjadřoval o současném režimu kriticky a protestoval proti germanizační politice vlády. Policejní prezidium v Brně žádalo po biskupu Gindelovi, aby Sušila odstranil ze semináře a aby ho potrestal, ten však, ačkoliv sám Němec, nad ním držel ochrannou ruku a státním orgánům nevyhověl.

Sušil u biskupa Gindela prosadil, aby se v semináři povinně vyučovala čeština i pro německé bohoslovce s odůvodněním, že v českých farnostech budou muset česky kázat. Když ale roku 1842 nastoupil do Brna nový biskup Anthon Ernst Schaffgotsche, přední rakouský šlechtic, výuku češtiny zakázal. Na rozdíl od svého předchůdce Gindela byl Schaffgotsche typický provládní byrokrat prosazující Metternichovu germanizační politiku a potlačování jakýchkoliv národně obrozeneckých snah. Toho využili Sušilovi nepřátelé z politických i kněžských kruhů, kteří zintenzívnili nátlak na biskupa, aby Sušila ze semináře propustil. K Schaffgotschově cti budiž ale řečeno, že tak neučinil – snad i proto, že byli spolužáky ze semináře.

Sušilovi rovněž přitížilo, že v revolučním roce 1848 podepsal provolání k volbám do Národního výboru v Praze a udržoval styky s předními osobnostmi české politické reprezentace a inteligence F. Palackým, F. L. Riegrem, F. L. Čelakovským a dalšími. Nicméně po revoluci r. 1848 už nebylo možno český vlastenecký proud na Moravě zastavit, což pochopil i biskup Schaffgotsche, takže opět povolil výuky češtiny v brněnském semináři.

Názory tohoto seminárního profesora byly v době, kdy se čím dál více prosazoval politický liberalismus a v myšlení triumfovala Hegelova filozofie zdůrazňující individualitu osobnosti, zcela nekonformní. Proto také často narážel – a to jak v občanském, tak i v kněžském prostředí. Středobodem Sušilových postojů byl takzvaně „ultramontánní“ katolicismus. Jinak řečeno podpora papeže Pia IX. v jeho zápase o uchování suverenity Papežského státu proti italským liberálům Mazzinimu a Garibaldimu, a také katolickou pravověrnost v pastoraci a ve výuce. To bylo tenkrát nejen u liberálů, ale i u většiny duchovenstva považováno – dnešní terminologií – za „extrémistické“.

Sušil z tohoto úhlu pohledu považoval jak Metternichův, tak i Bachův absolutismus za „bezbožné“ režimy. Když Bachova vláda zlikvidovala německý brněnský katolický list Katholisches Blatt pro jeho údajný „extrémní ultramontanismus“, Sušil psal na všechna možná místa protestní dopisy.

Současně mu zpočátku nedělalo žádný problém přátelsky spolupracovat v národně buditelských aktivitách i s liberály. Spolupráci ukončil, teprve když se u nich začaly projevovat výrazně protikatolické tendence. R. 1849 byla za spoluúčasti Sušila založena Moravská národní jednota za účelem šíření českých knih. Sušil z ní ale hned rok nato vystoupil, neboť liberálové F. M. Klácel (odpadlý augustinián), Jan Ohéral a jiní chtěli vydávat Voltairovy spisy. Stejně tak stál u redakčního zrodu Riegrova naučného slovníku. Jakmile se tam však objevila protikatolická hesla, okamžitě spolupráci ukončil. V novinových článcích i v korespondenci se ostře stavěl – kvůli jejich antiklerikalismu – i proti J. K. Tylovi a Karlu Havlíčku Borovskému.

Spolu se žáky, které v semináři vychoval (Jan Bílý, Beneš Metoděj Kulda, Jan Pojmon aj.), ale i s jinými duchovními (rajhradský opat Guenther Kalivoda, katecheta Matěj Procházka aj.) založil v roce 1850 ryze české nakladatelství Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Po určitých průtazích získal souhlas i biskupa Schaffgotsche. Dědictví vydávalo v češtině především životopisy světců a mučedníků, ale též různé lidovým jazykem psané kapitoly z dějin církve a českého národa. V tom vynikal především Sušilův žák P. Jan Bílý.

Dědictví vydávalo také kalendáře s mravoučnou četbou pro lid, zejména proti tenkrát rozšířenému alkoholismu. Kalendáře obsahovaly i cenné praktické rady pro rolníky, jak zvelebovat hospodářství, jakož i články na obranu chudých proti násilí bohatých. Posléze začal vydávat i vlastní časopis Hlas. Vydavatelská činnost by ale byla nemyslitelná bez skromné postavy katolického laika Šebestiána Kubínka, sedláka z Blažovic u Brna, který prodal svůj statek, peníze věnoval na dobročinnost a dal se zcela do služeb Dědictví. Procházel v létě i v zimě moravské vesnice se svou typickou „almárkou“ plnou knih, jež nabízel, když předtím upoutal na návsi pozornost harmonikou a náboženskými nebo vlasteneckými písněmi.

Sušil a jeho žáci hojně šířili cyrilometodějský kult a postarali se o zvelebení Velehradu, kde zorganizovali r. 1863 velkolepé oslavy milénia příchodu soluňských misionářů na Velkou Moravu. Pro „sušilovce“ znamenala cyrilometodějská idea sepětí českého vlastenectví s katolicismem, doklad toho, že být dobrým Čechem a dobrým katolíkem je jedno a totéž. Sušil to vyjádřil známou básnickou strofou: „Církev a vlast – ty v mojích milují sestersky se ňadrech. Každá půl, každá má moje srdce celé.“

Sušilovo cyrilometodějství mělo ale ještě širší politicko-kulturní konotace. Rakouská vláda se na kult soluňských bratří dívala nepřátelsky (Sušil byl opětovně policejně vyšetřován), neboť v něm viděla politicky motivovaný panslavismus ve prospěch Ruska. A skutečně – car Alexander II. udělil roku 1863 Sušilovi řád sv. Anny, jedno z nejvyšších vyznamenání v oblasti vědy a literatury – paradoxně i navzdory tomu, že Sušil publicisticky tepal carský režim za krvavé potlačení polského povstání téhož roku.

Jako profesor měl sice slušný plat, krom toho disponoval i nějakým dědictvím z rodného hostince v Rousínově, přitom ale žil asketicky: jedl pouze dvakrát denně, maso a alkohol téměř vůbec. Peníze dával do Dědictví nebo na charitativní účely. V osobním styku byl skromný a milý, ale nesnášel pomluvy. Matěj Procházka uvádí, jak v jedné společnosti v Sušilově přítomnosti vyprávěl pro zábavu o chybách lidí, kteří byli jeho dobrodinci. Sušil ihned zareagoval: „Styďte se stavět na pranýř lidi, jimž k díkům povinen jste.“

Zemřel 31. května r. 1868 v Bystřici pod Hostýnem, kam se jezdil léčit s vážnou plicní chorobou. Ještě krátce před smrtí chtěl vyjet povozem na známé poutní místo Sv. Hostýn, ale pro slabost organismu to již nebylo možné. Pohřeb se konal v Brně z minoritského kostela za účasti více než 300 kněží.

Dodnes není jeho osobnost náležitě doceněna, ačkoliv pro povznesení českého národa toho svou organizační prací v 19. století tolik udělal. Je tragédií současného doby, že tito skromní dělníci dobré myšlenky a nenápadné mravenčí práce jsou méně ceněni než osoby na politickém výsluní. Přestože dějiny – ty skutečné – píší právě oni.

Zdroj: https://www.mesicnikmy.cz/post/dvoj%C3%AD-srdce-v-jednom-t%C4%9Ble?fbclid=IwAR1nNf6E54BF2AAGygH9KtndV_MrYu99t2YLcNla72lLPSm6a-nA6R4SqrU