Epidemie na Moravě zabíjely v minulosti více než války.

Šířící se epidemie děsily lidi od pradávna. Ve středověku vinou moru vymřela přibližně polovina tehdejších obyvatel Evropy a ani 19. století neposkytlo lidem úlevu. Ať již vinou válek, nebo následných epidemií, které decimovaly stavy obyvatelstva mnohdy víc, než války samotné. Pomineme-li tedy děsivé morové rány se statisíci až miliony obětí, tak je to třeba cholerová epidemie v roku 1866, kdy se rakouské vojsko po prohrané bitvě s Prusy u Hradce Králové stahovalo na Moravu směrem k Vídni.

Bylo to právě postupující pruské vojsko, které do těchto končin zatáhlo choleru. Na celé Moravě cholera toho roku připravila o život přibližně padesát tisíc lidí a třeba v tehdejším jihlavském kraji to bylo přes dva tisíce obyvatel, ve Znojmě přes sto obyvatel.

Samotné pruské vojsko přišlo vinou cholery asi o šest a půl tisíce vojáků, o tisíc víc, než jich zemřelo v boji. Ještě dnes jsou po moravských hřbitovech rozesety hroby pruských vojáků, jako třeba mladého střelce Franze Klennera na tom doubravickém, který nechala zřídit jeho matka.

Epidemie samozřejmě kosila lidi nejrůznějšího věku i společenského postavení, smrt si vybírala svoji daň padni komu padni. Kam vkročila noha pruského vojáka, tam se nezadržitelně začala šířit infekce, která se nevyhnula žádné vesnici nebo městu. Například v Okříškách za jeden měsíc zemřelo na třicet osob včetně dětí. Pokud už kapacita hřbitova nestačila, muselo se pohřbívat v jiných, méně postižených vesnicích.

A právě na příkladu jedné z nich, Viničných Šumic, lze docela dobře dokumentovat rozsah cholerové pohromy, zvlášť když se situace prozkoumá z pohledu osudů jednotlivců nebo i celých rodin. Ve Viničných Šumicích stálo v té době bezmála 150 domů a cholera natáhla své smrtící spáry do 47 z nich. Úmrtní matrika pozořické farnosti se začínala plnit jmény sousedů, nikdo si nemohl být jistý, že druhý den neonemocní a smrtka si nezačne brousit kosu i na něho. Jedním z nešťastníků, kterému cholera obrátila život vzhůru nohama, byl i čtvrtláník Josef Šmerda z č.p. 68, kdy mu v jednom dni zemřela manželka Margareta, která měla bez pár měsíců padesát let, dva synové třináct a patnáct let a aby toho nebylo málo, tak nakonec i šestiletá dcera. Josef přežívá na světě se sedmnáctiletým synem, který ovšem o týden později také umírá. Během několika málo dní zůstal úplně sám.

Podobně řádila smrt i nedaleké obci Pozořice u Mikuláše Trunečka z č.p. 55, kterému zemřela manželka Uršula, dva synové a dvě dcery. Smrt se nezastavila ani před domem čtvrtláníka Jarolíma Luži z č.p. 37, kterému postupně zemřela osmadvacetiletá manželka Eleonora, dva synové, devítiletý Jarolím a šestiměsíční František a úplně poslední šestiletá dcera Terezie. V obci Jezery Peregrinovi Svobodovi z č.p. 49 zemřela žena Veronika a tři dcery, v Kovalovicích Jarolímovi Blahákovi z č.p. 79 zemřela manželka Agnes a dva synové. V Sivicích se jednalo o rodinu čtvrtláníka Františka Tomance z č.p. 89, kterému během několika málo dní zemřela jednatřicetiletá manželka Marie a čtyři děti, osmiletá Florentina, šestiletý Jan, čtyřletý František a tříměsíční dcera Marie.

Cholera vybíjela celé rodiny a kdo mohl, tak se klidil z dosahu její moci. Bývaly to kruté chvíle, ze kterých se lidé jen těžko psychicky vzpamatovávali. Válka v roce 1866 a následná rozsáhlá epidemie přinesla pro obyvatelstvo postižených oblastí nezměrné utrpení, kopaly se tisíce nových hrobů. Svědectví farních matrik a kronik obcí hovoří jasnou řečí …

https://zpravyzmoravy.cz/epidemie-zabijely-v-minulosti-vice-nez-valky-v-19-stoleti-se-moravou-spolu-s-pruskym-vojskem-prehnala-cholera/