Eště jeden moravský silvestrovský

Moravský národní strom

Jak z kraja po Rysovem zmizli Kelti, dohasíl si to sem ze svojú tlupú praotec Morava. Hledál místo, kde by sa jeho rodu dobře žilo a moc sa při tom nenadřeli. Co ti chudáci už zlézli kopcú ale dobré místo né a né nájít. Ľudé z toho věčného chodění byli otrávení jak sněhurčino jabko. Morava sa vydrápál na jeden kopec, rozhlédl sa po okolí a povidá: „Ostaneme tady. Krajina za moc nestojí. Mlékem a strdím neoplývá, ale dál nejdu, protože mňa tlačíja boty. Paty mám samý pliskýř a su tak unavený, že už neudělám ani kroka.“ „Hej, švagře Baťo,“ zakřičál vrchní stařešina na jednoho výrostka. „Pomož náčelníkovi. Ty máš fajnové boty, udělané enom z kožených páskú. Ty by šéfa snáť tlačit nemosely.“ Morava ich obúl a v ten moment měl hubu jak měsíček v úplňku. „Sakra to je příjemné,“ uščuřovál sa. „Kdes k ním přišél?“ „To mňa naučíl tata,“ pochválíl sa ogara. „Toš tohoto řemesla sa drž.. Sakra, tá vaša rodina to určitě nekam dotahne.“

„Švagře, poslúchaj,“ Naklóníl sa k Moravovi praotec Slez. „Pokáď si chceš, po dlúhéj cestě, s nejaků robú odpočinút a udělat ogaru, nekřti ho Krok. Přeca sa nebudeš opičit po tom nafúkaném čecháčkovi. Co je mu platné, že postavíl Vyšehrad. Dobře víš, že na syna sa Krok nezmohl. Má enom na tři céry a ty také nic moc. Zaškňúřená Kazi si sláva bohu už kanca našla. Teda pardón né kanca, ale kanco-nosiča Bivoja. O téj pánbíčkářskéj Tetě haňba mluvit. Akorát Liba by stála za hřích. Ale s tú opartno. Že prý sa na svojém koni jezdí muchlovat až kamsi do Stadic. My potřebujeme následníka. Daj si záležat dokáť ešče možeš, dyť už máš roky!“

„Pokáď rozhodls, že tu ostanem, toš bysme to tu měli nejak pomenovat. Navrhuju, ať kraj kolem nese tvoje méno – Morava. No a včíl, jak budem říkat tomto kopci na kerém stójíme? Roste tu řepa, toš což tak Říp?“ „Neotravuj s Řípem,“ vyletěl Morava. Sám si říkál, že po tych čecháčkoch sa opičit nebudeme. Podiv sa hore, jaké pěkně hvězdičky tu večer svítíja. Tomto kopci navěky budem říkat Hvězdák. Ľudé, z tych chatrčí v dolině, by nám mohli chodit pro vodu, toš tú dědinu pomenujme Provodov. Tom světlém kopci nalevo budem říkat Světlov. No a ten veličajzný kopec nalevo, to je ešče naša Morava, nebo už Uhry? Kom on enom patří? Neva, bude to Komonec a basta. A tem kopec před nama, jak tam na nás vyskočíl rys, ať sa menuje Rysov. Henkaj ty chatrče v dálce, jak rostú ty bílé březe, toš tým chatrčám budem říkat Březúvky. A tam uplně na obzoru, ty tři kopečky, tam bude tolik zvěře, že by tam aj búh Perun mohl lovit, toš tým kopečkom budem říkat Buchlov. Jasně to vidím,“ zasníl sa Morava, „ty kopce budú jednúc tak slavné, že si ich Slováci dajú aj na erb.“

Pro nové osadníky nastál požehnaný věk. Zem moc úrodná nebyla, ale zvěře tu bylo plno. Toš naco orat a set? „Račí veliký kus masa, než malý kúsek chleba,“ říkali Moravané. Zhnilé chlapy brzo přestalo bavit hónit sa lukem za zvěřú. Račí zehnali divoké zubry a koze doprostředka lúky a začali sa věnovat živočišnéj výrobě. Aby si ušetřili dřinu stavjáním ohrad, vysadili husto vedle sebe akáty a iné stromy s trnama. Ostré haluze bránily, aby dobytek ohradu nerozbíl. „To křáčí by mělo dávat aj nejaký užitek,“ mudrovali. Chvíĺu to trvalo, ale staromoravščí botanici nakonec vyšlechtili dřevinu, kerá splňovala všecky náročné požadavky. Strom s černým kmenem, měl haluze samú jehlicu a navíc, na něm rústlo modré ovoce, veliké akorát do huby. Táto jednohubka měla všestranné využití. Dyž sa zabalila do těsta, toš sladký chleba – po moravsky „pagáč“ měl hneť inší šmak. Škoda, že sa toto nové zpestřéné stravy sa velice rychlo kazilo. Ale po uvařéní ostál v kotle hustý malvaz, kerý vydržál, dál sa mazat na chleba a mohli ho dávat do pagáčkú aj v zímě. Šla z něho vařit aj polévka, nebo máčka. Chlapi, pro nové ovoce, také hledali využití, enomže byli pomalí a roby ím dycky nejlepší úrodu vyzbíraly. Nasraní chlapi naházali zbytky, keré na ně ostaly, do vydlabaných špalkú. Ovoce sa ale nezkazilo. Ve špalku to za čas začalo bublat a na vrchu sa udělál smradlavý škarlúp. Už to chtěli vyhodit, dyž místní šaman „Tranka“ tekutinu pod škarlúpem ochutnál. Najprv sa zašklébíl, že sa mu brada optúlala s nosem, lokl si ale po druhéj a při třetím hltu měl hubu od ucha k uchu a ruka mu vyletěla navrch. Za chvíľu zpívat na celú osadu a k večeru mrkotál, jak koza dyž ju vedú k capovi.

Aj Morava, sa stál milovníkem tohoto truňku. Každý večér s rohem naplněným až po vrch vylézál na kopec, dlaňú si clóňíl oči, proti zapadajícím slunku a zpěvem chválíl „věrt, kerý od tych třech kopečkú věje.“ Do erbu nechál namalovat moravský, posvátný strom. Néni to lipa, ale TRNKA.

Zdroj: Lechtivé pověsti Valašského království