Historie města Olomouc

Statutární město Olomouc, dnes sídlo stejnojmenného kraje, je dávným regionálním střediskem střední a severní Moravy. Leží na březích středního toku řeky Moravy při soutoku s Bystřicí v centru Hané, tradiční zemědělské a potravinářské oblasti. Jeho poloha, vyjádřena v zeměpisných souřadnicích, je zhruba 49°45´ severní šířky a 17°15´ východní délky. Nadmořská výška se pohybuje v rozpětí 208–420 m n. m., město má zhruba 100 000 obyvatel. Svůj znak, který je takřka totožný se znakem Moravy, užívá Olomouc od konce 13. století.

Mírný kopec se třemi návršími vypínající se nad údolní nivou řeky Moravy byl příznivým místem k osídlení již od pravěku. Na jeho svatomichalském návrší kdysi existovalo staré pohanské kultovní místo, na svatováclavském a svatopetrském návrší vznikla velkomoravská hradiště. První z hradišť se stalo v 11. století základem olomouckého knížecího hradu, druhé sídlem olomouckého biskupství. Mezi těmito návršími vzniklo spojením několika samostatných řemeslnických a tržních osad, rozkládajících se u staré obchodní stezky, středověké královské město. Podle staré pověsti bylo založeno římským císařem, jak je uvedeno už roku 1459 v listině vydané českým králem Jiřím z Poděbrad. „Ačkoliv mnohá velká a významná města tak jako vzácné drahokamy mnohonásobně zdobí a ozařují naše Markrabství moravské, přece však slavné, starobylé a proslulé město Juliův vrch neboli Olomouc všechny předstihuje mimořádnou vznešeností a jako růže skví se na Moravě. Toto město zajisté bylo kdysi založeno Juliem Caesarem a nazváno jeho jménem a naši předchůdci, slavní markrabí, toto přední z měst velkolepě obdarovali výsadami a svobodami, papežové je poctili biskupskou mitrou, aby jako matka kostelů, která nám poskytla základy víry, diecézním právem ovládalo a spravovalo sobě podřízená města. Uváženě nikterak nepochybujíce, že toto vše mu právem náleží pro mimořádné a chvályhodné zásluhy a za jeho stálé ctnosti a velkou věrnost“.

Až do třicetileté války si královské město Olomouc udržovalo postavení hlavního města Moravy. Trvale o ně ale soupeřilo s Brnem. Za hlavní město Markrabství moravského byla Olomouc oficiálně označena v listině českého krále Jana Lucemburského z roku 1314. Její prestižní výhodu znamenalo sídlo moravského biskupství a později i univerzity, nevýhodu větší vzdálenost od metropolitní císařské Vídně. Město bylo sídlem řady zemských úřadů i zemských řemeslnických cechů. Své dominantní postavení ztratilo po dobytí Švédy, před nimiž se naopak Brno dokázalo ubránit. Mimořádný význam románské a gotické Olomouce dokládala její výstavnost i ekonomická síla.

Dějiny Olomouce sahají nejméně do 7. století, kdy se krajina kolem Olomouckého kopce a v blízkosti příhodného brodu přes řeku Moravu stala domovem prvních slovanských osadníků. Jak ale dosvědčují četné archeologické nálezy, bylo území města obydleno už dávno předtím – v římské době zde sídlilo germánské obyvatelstvo, jemuž ještě předcházela sídliště starších pravěkých kultur. Na počátku 9. století se zdejší slovanská opevněná osada stala jedním z hraničních opěrných bodů Velké Moravy. Po zániku Velkomoravské říše v 10. století a následujícím připojení Moravy k českému knížectví význam Olomouce dále vzrostl. Nejstarší zmínka o zdejším raně středověkém hradu, který byl po dvě následující staletí sídlem údělných knížat z rodu Přemyslovců, se váže k letopočtu 1055. Roku 1063 bylo v Olomouci oficiálně obnoveno moravské biskupství, ale předpokládá se, že jeho skutečné působení zde má svůj původ snad až v 10. století. Samo středověké královské město bylo založeno před polovinou 13. století na základech starší řemeslnicko-kupecké osady v podhradí. Jeho příští vývoj byl již tehdy předurčen staršími funkcemi správního, církevního, obchodního a vojenského střediska, které město naplňuje až do dnešní doby. Ve středověku hrála Olomouc společně s Brnem významnou roli jednoho z hlavních měst Moravského markrabství. Prvního rozkvětu v této úloze dosáhla za vlády Lucemburků, z jejichž doby pochází stavební jádro zdejší radnice. V průběhu husitských válek byla pevnou baštou katolické strany, o což se velkým dílem přičinil tehdejší olomoucký biskup Jan Železný s pověstí úspěšného válečného stratéga. Pravý hospodářský a kulturní rozkvět přinesla městu moravská vláda Matyáše Korvína, kdy byl vystavěn městský farní chrám sv. Mořice, a potom jagellonská éra přelomu 15. a 16. století. Olomouc se v té době stala střediskem humanistické vzdělanosti, spravovala městskou latinskou školu vysoké úrovně a vedle množství bohatých měšťanských domů se mohla pyšnit i ojedinělým radničním orlojem. Po zlaté epoše hospodářského rozkvětu v 16. století, kdy město také získalo jezuitskou univerzitu, po Praze druhou v českých zemích, přišel strmý pád. Třicetiletá válka a osmiletá švédská okupace Olomouc těžce zasáhly. Barokní obnova města, zahájená po polovině 17. století, mu však záhy vtiskla novou, tentokrát velkoryse monumentální podobu. Vyrostla nejen řada výstavných paláců, klášterů a kostelů, ale i dodnes obdivovaný soubor městských kašen nebo Sloup Nejsvětější Trojice, v současnosti takřka erbovní olomoucká památka. Pohnuté osudy země v 18. století Olomouci přinesly proměnu v rakouskou pohraniční pevnost, jejíž sevření nadlouho paradoxně uchránilo historický střed města před překotnou modernizací průmyslového věku.