Hranice Moravy

Jedním ze základních atributů každé země je území, které musí být jasně vymezeno zemskou hranicí. Stanovení moravské hranice bude patrně nejobtížnějším úkolem, který budou muset moravští představitelé vyřešit. Obecně se má za to, že se pouze obnoví historická zemská hranice a staré křivdy budou rázem odčiněny. Jenže se nabízí otázky: Která historická hranice je ta správná? Doba se posunula, nemůže návrat do starých hranic způsobit nová příkoří?

Pohlédneme-li na území, jež zbylo po zániku Velkomoravské říše, zjistíme, že Morava sice ztratila kontrolu nad Nitranskem a přidruženými zeměmi jako byly Čechy, Panonie nebo Vislansko, nadále si však udržela poměrně velkou rozlohu, na první pohled větší než má v současnosti.

Hranice na počátku 11. století ještě neměly podobu jakou známe dnes. Byly neustálené a opíraly se o pevné body jako byly řeky, hory, neprostupné hvozdy, případně pevná pohraniční hradiska. Na jihu se moravská hranice táhla severně od řeky Dunaj, u Bratislavy tvořila pomezní čáru řeka samotná. Dále se hranice stáčela na sever podél hřebenů Malých Karpat a pokračovala korytem řeky Váh. Na západě procházela zhruba středem neprostupného hvozdu, který v té době pokrýval českomoravskou vrchovinu. Na severovýchodě Morava sahala až po Jeseníky, Beskydy a Moravskou bránu. Takto tedy vypadala Morava okolo roku 1004, kdy byla spojencem polského krále Boleslava Chrabrého.

Další výrazný pohyb nastal po obsazení Moravy českým knížetem Oldřichem v roce 1019 (nebo 1029?). Přemyslovci opanovali moravské území jen z části. Na východě se jejich postup zastavil na úbočích Karpat. Území na opačné straně hor zabrali Maďaři. Zároveň vzniklo mezi Moravou a Uhrami jakési území nikoho označované jako Lucké pole. Na jihu musel český stát čelit rozpínavosti rakouských vévodů, kteří svými výboji neustále ukrajovali z moravského území mezi Dyjí a Dunajem. K úplnému zhroucení jižní hranice však došlo až v důsledku vítězství císaře Jindřicha III. nad knížetem Břetislavem I. roku 1041, kdy se český kníže musel vzdát veškerého území na jih od řeky Dyje. V následujících letech proto Břetislav věnoval značnou péči výstavbě nových pohraničních pevnosti jako byla Břeclav, Znojmo, Bítov či Vranov.

Alespoň malý úspěch se po roce 1082 podařil knížeti Vratislavu II. a moravským údělným knížatům. Díky vítězství v bitvě u Mailbergu získali Přemyslovci dočasnou kontrolu nad Rakousy. Český kníže musel později území vrátil, ale oblast Pavlovských vrchů se stala součástí Moravy. O poznání větších úspěchů dosáhli Přemyslovci na severu, kde se jejich moc střetávala s Polskem. Již za vlády knížete Břetislava I. se podařilo na Holasicku (později známém jako Opavsko) vybudovat skromné předpolí s centrem v Hradci nad Moravicí. Zbytek Holasicka dobyl v letech 1179 – 1182 tehdejší správce Olomouce a pozdější český král Přemysl Otakar. Poslední významnější územní zisk si připsal roku 1260 král Přemysl Otakar II. Po bitvě u Kressenbrunnu, v níž porazil uherského krále Bélu IV., definitivně připojil k Moravě velkou část dosud sporného Luckého pole. Tentýž král ale zadělal na velké a několik staletí trvající problémy, když roku 1269 udělil Opavsko svému levobočkovi Mikulášovi. Od té doby se neustále Moravané přeli se Slezany, ke které zemi vlastně Opavsko náleží. Spor trval až do 17. století, kdy císař rozhodl ve prospěch Slezska.

Naopak jako poměrně stálá se ukázala hranice s Čechami. K většímu posunu v neprospěch Moravy došlo pouze v oblasti Svitav. Zdá se, že osídlování probíhalo z české strany rychleji než z moravské. Kolonizaci těchto neobydlených končin vedli od poloviny 12. století litomyšlští Premonstráti. Díky tomu vznikl tzv. poličský výběžek. Následnou druhou vlnu kolonizace už ale provádělo olomoucké biskupství, což vedlo ke sporům o příslušnost Svitav, v nichž nakonec zvítězila silnější pozice olomouckého biskupa. Dále bychom mohli jmenovat desítky menších změn vyvolaných majetkovými či administrativními převody na panstvích přiléhajících k zemské hranici. Přechodnou dobu patřil k Moravě například Landštejn nebo Polná, naopak Žďár nějaký čas ležel v Čechách. K drobným změnám docházelo i na Slezské hranici, kde přešel pod moravskou správu Fulnek či Místek. Nesmíme opomenout ani reparace po skončení 1. světové války. Československu byla na rakousko-moravské hranici přiznána dvě malá území, a to Valticko o rozloze 87 km2 a neobydlený Dyjský trojúhelník o rozloze 30 km2.

Z výše psaného textu je zřejmé, že moravské hranice se v průběhu let docela měnily, ale předpokládejme, že jako podklad pro obnovenou zemskou hranici bude vzata poslední platná hranice z roku 1948. Jenže od té doby uplynulo hodně vody v řece Moravě… Jsou případy, kdy byly spojeny dvě obce z nichž jedna ležela v Čechách a druhá na Moravě. Častý je rovněž případ, kdy se celá obec nebo její část stala součástí jiné obce z druhé strany zemské hranice. Nejvíce je tento problém patrný v Jihlavě, Ostravě a Frýdku-Místku. O tom, jaký zmatek do celé problematiky vnáší současné krajské zřízení, netřeba dlouze hovořit. Přesné obnovení moravských hranic je proto nereálné. Nedovedu si představit, jak roztrháváme v zájmu nějakého vyššího dobra fungující města a vesnice. A co když ani samotní obyvatelé dotčených obcí nebudou chtít zůstat na Moravě?

Jako rozumnější a schůdnější se proto jeví varianta, podle které by moravská hranice nevycházela jen čistě z historie. Německé spolkové země také nekopírují hranice historických zemí. V případě problémů z hlediska spádovosti či odporu místních, lze uvažovat o menší výměně území při zachování rozlohy země, třeba i pomocí místního referenda. Na česko-moravské hranici by mělo být prioritou zachování čáry Slavonice, Dačice, Telč, Třešť, Jihlava, Žďár nad Sázavou, Svitavy, Štíty a Králický Sněžník. Také lze uvažovat o zmenšení poličského výběžku. U menších obcí v blízkosti zemské hranice by měl spíše než nějaký fundamentalismus rozhodovat zájem místních a přirozená spádovost regionu.

Pokud jde o hranici se Slezskem, je třeba si na rovinu přiznat, že jak Opavsko, tak bývalé moravské enklávy jsou pro Moravu nenávratně ztraceny a přizpůsobit se současnému stavu. Aby mělo vytvoření Slezska vůbec nějaký smysl, je na místě určitá velkorysost ze strany Moravanů. Prioritní by mělo být udržení linie Staré Město, Praděd, Rýmařov, Moravský Beroun, Nový Jičín a Frenštát. Ostrava je dle mého názoru natolik vzdálená zbytku Moravy a naopak tak úzce provázaná se Slezskem, že není nutné trvat na jejím setrvání na Moravě. Polovina města se stejně nachází ve Slezsku a Slezané alespoň získají odpovídající metropoli.

Dříve než mě případní diskutující obviní ze svévolného překreslování hranic, tak zdůrazňuji, že jde o pouhou úvahu, jež má přispět do diskuze o podobě budoucích moravských hranic.

http://promoravia.blog.cz/1504/hranice-moravy