Jak to vidí Češi – Ukrajinci jsou samostatný národ, Moravané nikoli!

Štenkroval mě kdysi kamarád z Chebu: „Morava? Nic takového neexistuje, Morava je jenom východní provincie Čech.“

Před několika týdny jsem tuto větu zmínil v korespondenci se svým někdejším VŠ profesorem, Kanaďanem žijícím už půl století v Brně. Odepsal: „Šokoval mě Vladimírův komentář: ,Morava? Nic takového neexistuje, Morava je jenom východní provincie Čech.‘ Jako kdybych slyšel Putina mluvit o Ukrajině. I když nám tady samozřejmě žádná invaze z Prahy nehrozí. Nicméně, nežertoval bych o těchto věcech.“

V článku s názvem Teorie jednoho národa je nesmysl. Mýtus o bratrství mezi Rusy a Ukrajinci byl pohřben (Lidovky, 25. dubna 2022) píše Lucie Víchová:

„Putinovým cílem, který byl mnohokrát zmiňován jím samotným i jeho nohsledy jak v projevech, tak i v pseudohistorických článcích, bylo dokázat neexistenci Ukrajiny a neexistenci ukrajinského národa a prokázat teorii ,jednoho národa‘ i za cenu fyzické likvidace Ukrajinců. Ne Ukrajinců jako etnika, ale Ukrajinců jako politického národa.“

Válka na Ukrajině mě tedy nutí zamýšlet se i nad takzvanou moravskou otázkou, k níž se na počátku 20. století vyslovil i prezident Masaryk ve spise Problém malého národa (1907): „Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“

Přijde mi jako historický paradox, že zatímco Ukrajina coby území vytvořené z darů ruských carů (dříve Okrajina, tj. okrajové, pohraniční území – ponechme stranou spory o Kyjevskou Rus) je novodobým, ale suverénním, ve světě uznávaným státem (o jehož identitu nezávislou na Rusku dnes Ukrajinci bojují), Morava jako země je i není. Morava, která se zformovala jako „první slovanský stát“ ještě před vznikem Kyjevské Rusi i přemyslovskými Čechami, dnes nemá svůj zemský znak ani na dresech „českých“ hokejistů.

Moravané jsou trpělivý a mírný národ, neumím si představit, že by vzali pušku do ruky a šli válčit s Čechy za svoji nezávislost jako separatisté na Donbasu. Čeští propagandisté stavící na Palackého teorii jednoho národa (v němž jsme si všichni rovni, někteří však rovnější) jim nicméně takové úmysly podsouvají.

Myslím si a cítím, že požadavek na obnovu Moravy v jejich historických hranicích (víme, že části jejího území jsou dnes rozděleny mezi české kraje), požadavek na politickou, kulturní a ekonomickou samosprávu, požadavek na důstojnou existenci v rámci jednoho státu, který by se však netvářil jako ryze český, nýbrž by se prezentoval jako federativní trojstátí Čech, Moravy a Slezska, je opodstatněný a legitimní.

Chtěl bych se dožít toho, že se naši hokejisté budou po ledě prohánět v dresu s českým lvem (stačí jeden) a dvěma orlicemi – moravskou a slezskou. Že za hezkým českým, ovšem poněkud ospalým „Kde domov můj?“ zazní temperamentnější moravský dovětek (na kterém se, chci tomu věřit, moravisté časem dohodnou). Že naši fanoušci přestanou křičet ušišlané „Češi! Češi!“ a vrátí se ke starému dobrému „Do toho! Do toho!“. (My Valaši můžeme skandovat „Do teho, ogaři!“)

Dokud k tomu všemu nedojde, bude mi vcelku jedno, jestli Češi porazili Slováky, nebo Slováci porazili Čechy: v mém vidění věcí prostě jednou západní Morava porazí Moravu východní a jindy zase naopak – podle momentální formy. Jednoduše bude vždy platit, že „vítězem je, tak či tak, nepřítomný Moravák.“ 

„Věčný národ, tito Moravané!“ Mikuláš Ludvík, hrabě ze Zinzedorfu a z Pottendorfu

Autor článku – Pavel Hub, 26. dubna 2022