Jsem Moravanka

Jsem Moravanka a nikdy ze mne neudělají Češku, Polku, Němku, atd. Jsem Moravanka a proto nám v úctě Čechy, Poláky, Němce a další národnosti.

Morava je dávná a slavná země, její dějiny se významně zapsaly do historie Evropy. Ale už tisíc roků je odsouzena k zapomenutí. Jsou vedeny snahy o její vymazání, odstranění. Nezasluhuje si to žádná země a její lid. Nezaslouží si to ani naše země Morava. V době mého dětství a mládí jsem ještě navštěvovala moravskou základní školu s moravským vyučovacím jazykem. Dnes se ve školách na Moravě moravské děti o své zemi neučí. A proto píši knihy.

Před léty na mne zapůsobil Vladimír Megre, který propaguje ideu návratu k přírodě, k respektování přírodních a vesmírných zákonů, obrací pozornost k zemi jako k naší živitelce, vyzývá ke spojení s přírodou, k zakládání rodových statků a sídel jako původní, svobodné organizaci života našich předků. Vyzývá k takovému společenskému uspořádání, které už kdysi bylo a bylo šťastnější než je to, které poskytují vlády moci a peněz. Totéž tvrdí před ním více moravských a slovenských historiků (Horák, Gallaš, Středovský, Šafařík, Kolár, Růžička, atd.) a já jsem si uvědomila, že se v dnešní době neděje nic nového. Před tisícem roků byla nastoupena cesta ke zničení všeho Slovanstva. Dnes pokračuje ještě snaha o naprosté vymazání jedné z důležitých, slavných, slovanských zemí, která má v dějinách doložené a potvrzené skutečně existující kořeny i uznávané osobnosti národa velmi slavného, svobodného, neporazitelného a úspěšně prosperujícího.

Abych to mohla tvrdit, musela jsem se seznámit nejen s českou historií, ale i evropskou literaturou a potvrdila jsem si, že existují dvojí dějiny země Moravy. Jedny české, falšované, odvolávající se převážně na germánské kronikáře a druhé evropské, které jsou daleko objektivnější. I když i zde je třeba opatrnosti, protože je píší neslovanští historikové (kupř. Mauro Orbini v úvodu své knihy „Historiografie, původ názvu, slávy a rozšíření národa slovanského“ pokládá téměř všechny země v Evropě za slovanské, aby později dokumentoval boji, které mezi sebou vedly, že tomu tak není. A na několika místech opakuje, že Slované nesmí vystupovat a bojovat proti Slovanům.) Také moravští a slovenští spisovatelé z minulých staletí psali shodně a opakovaně o slovanských zemích, včetně moravské jinak, než historikové čeští. Odvolávali se na evropské prameny. Naše moravské a slovenské dějepisce česká historie převážně ignorovala. Nepřipomíná je.

Nemohu se tady rozepsat o všem, co jsem se dověděla během studia naší i cizojazyčné literatury. Ať ze spisů moravských a slovenských vlastenců, ale také z dnes už dostupných nových poznatků o Slovanech, o jejich dávné existenci a významu v Evropě .a také z informací krajových kronikářů i místopisných zápisků na poutačích, zase rozmisťovaných na předky uctívaných místech. Je to vědění uchované v rodové paměti lidu. A o tom všem ve svých knihách píši. Nyní krátce zopakuji, k jakému poznání jsem za léta hledání dospěla.

Slované byli v Evropě usídleni tisíce let před našim letopočtem. Ani Moravané se v naší zemi neobjevili někdy v pátém a šestém stol. n.l. jako negramotní a nekulturní barbaři, jak se nám tuto myšlenku snaží vnutit germánští a čeští historikové. Lze si to ověřit studiem evropské literatury, na kterou se po staletí odvolávali i neuznávaní moravští a slovenští dějepisci. Evropská historie je přeplněna výčtem bitev, které vedly slovanské národy s národy neslovanskými. Byly to nejen nájezdy nějakých kočovných kmenů, ale velké boje, kdy proti sobě stálo na obou stranách mnohatisícové vojsko. Jsou popsány boje z doby dávno před Kristem s Řeky, Římany, později s Franky a Germány a dalšími neslovanskými zeměmi. Tento početný výčet bojů v literatuře najdete. A vyvrací mnohé teorie o tom, že v Evropě byli všichni Slované. I Mauro Orbini to potvrzuje, když přiznává, že Slované nesměli vystupovat a bojovat proti Slovanům. A jestliže bojovali s Chazary, Řeky, Římany, Angličany, Franky, Germány, Dány a dalšími, tak bojovali s neslovanskými zeměmi. Nejvíce o bojích, vedených proti Slovanům, vypovídají od desátého století n.l. vypalovaná celá slovanská sídla a národy.

Mezi tyto slovanské země patřila od počátku i naše země, dnes jménem Morava, dříve nazývaná Dunajští Slované. Je potvrzeno a v evropské literatuře známo území rodových sídel našich předků, včetně jejich kořenů. Usazení Dunajští Slované byla země, která se rozkládala mezi řekami: Váhem, Dunajem, Moravou, Dyjí, vrchovinou a řekou Odrou. Lid této země měl své kořeny v silném, mohutném kmeni národa Venedů, jehož država sahala od řeky Odry k Baltu a k řece Visle. Z evropské literatury se dovídáme, že se naše země, Dunajští Slované-Morava v době krutých, Slovany vyhlazujících bojů (v devátém a desátém stol.) sjednotila se zemí Venedů, včetně Podkarpatské Rusi a pod názvem Velká Morava, v čele s knížetem Svatoplukem, bojovala proti evropské přesile zvenčí i náboženskému rozkladu země uvnitř.

Proč bylo tolik bojů mezi slovanskými a neslovanskými zeměmi? Šlo nejen o staroslovanský jazyk, který měly všechny slovanské národy (vedle jazyků románských, germánských, anglosaských a dalších) dávno před našim letopočtem, což přiznávají historikové řečtí, římští, i cirkevní hodnostář Mauro Orbini. A také nešlo jen o staroslovanskou víru, VÉDY (vedle Budhismu, Koránu, pozdějšího křesťanství a dalších náboženství) podle které žili naši předkové v JEDNOTĚ se zákony přírody a vesmíru. Co zejména neslovanským zemím vadilo, a to velmi,, byl způsob života slovanského lidu. (Zatracením jazyka a víry působili rozklad uvnitř slovanských zemí). Neslovanským zemím životně vadilo rodové zřízení Slovanů, spravující život lidu v jejich národech. Slované nežili v otrokářských systémech jako Řekové a Římané, kde vládli krutě otrokáři. Nežili ve feudálních řádech, kde vládli krutě feudálové. Život slovanského lidu byl organizován do svobodných rodových sídel a držav s možností svobodného tvůrčího rozvoje lidu, svobodného výběru činností každého člena společnosti. Svoboda byla omezována jen morálkou, což znamenalo přísné respektování přírodních vesmírných zákonů, vztahujících se i na vzájemné chování členů společnosti. Z tohoto hlediska se slovanství jeví jako významná filosofická kategorie, která vypovídá o smyslu života vůbec, ukázkou života slovanského lidu. Pro nás se jeví jako idea naprosto nejlepšího uspořádání společenského života lidu. Snad právě proto se z dnešního společenského bahna tolik volá po slovanství. Nádherně charakterizoval slovanskou ideu života lidu světoznámý umělec, malíř, Auguste Rodin. Cituji: „Lidstvo nebude šťastné do té doby, dokud všichni lidé nebudou mít uměleckou duši, t.j. dokud všichni nebudou mít radost z práce.“ Bylo to právě slovanství, svobodný, tvůrčí způsob života lidu, který dokázal umělecké duše v lidech probouzet a poskytovat jim možnosti tvůrčí realizace. Vybavuje si to zřejmě náš rodový smysl, cit a stesk a proto se obracíme ke kořenům života našich předků. Ožívá v nás tušení, že tudy vede cesta za štěstím. A máme vysvětlení, proč dříve, v dávných dobách, čím více nabývaly na síle a moci státy s vykořisťovatelskými systémy, tím méně bylo pro ně žádoucí mít v blízkosti slovanské národy. Využívali všech prostředků k tomu, aby se Slovanů zbavili.

Dnes se ozývá dost hlasů, které po slovanství volají. Existující morální rozklad společnosti si žádá řešení. Hledá se nový systém pro uspořádání života lidu. Ruku v ruce se slovanstvím se objevuje termín, kterému se říká globalizace, či sjednocování kultury a morálky národů. Co očekáváme od toho, když sglobalizujeme odlišnou krásu národních kultur? Výsledkem má být nějaká násobená krása, morálnější způsob života? Nebude!!! Krása nás oslovuje právě z té nádherné odlišnosti, která svou jedinečností vzbuzuje obdiv, pozornost, respekt, úctu. Globalizace znamená uniformitu, ztrátu jedinečnosti, obdivu i respektu. Denně ji máme na všech kanálech televize, kde provokuje odpuzujícími, nekultivovanými a nemorálními pořady, přímo navádějícími k násilí a nemravnosti. O to více musíme usilovat o uchování krásy naší národní kultury. Neglobalizujme, ale respektujme se, mějme v úctě jedinečnost kultury každého národa, obdivujme ji a obohacujme se jí.

O globalizaci národů by se dalo uvažovat nadnárodním (i státním)spojením, na základě uznání a respektu národní svobody a rovnoprávnosti každé ze spojených zemí. Na základě vzájemného respektu a úcty k národním dějinám každé země a každé jejich jedinečné, třeba odlišné, národní kultuře. Jen tak se může mezi národy zrodit a udržet přátelství, vzájemná úcta a pochopení. Účelová globalizace (spojení) kupř. v zájmu obrany a jiných nadnárodních dohod. Nemůže vést k dobru sjednocování, které je podněcováno národním egoismem, který vystupuje proti druhému národu z pozice nadřazenosti, bez úcty a rádoby s ponižováním, jak to lze vycítit z článku českého publicisty Karla Funka, cituji: „Naši slovanští bratři jižní a východní Evropy se rádi nechávají unést nadšenými city, které se však často mění v impulzivní hněv, věrolomnost a bezpáteřnost. Chybí jim dosud, zejména Rusům, nadhled a krystalizace rozumu a rozmyslu, kterou právě západní Slované získali z germánského vlivu“.

Nejsem politik. A z občanského hlediska si nejsem vědoma vlastní věrolomnosti a bezpáteřnosti, do které by mne mohl vmanipulovat pan Funk proto, že jsem se, a ráda, nechala unášet svými city, když jsem psala o slavných dějinách mé země, obdivovala způsob života našich předků, který si dnes můžeme brát jako příklad pro vlastní život. Ráda jsem se nechávala unášet svými city i na besedách, kde jsem vyprávěla o našich kořenech. Nadchlo mě vyznání lásky k rodné zemi, Slovensku, vyslovené Jozefem Banášem a v jeho duchu se i já, se vší vroucností vyznávám: Jsem Moravanka a proto nikdy ze mne neudělají Češku, Slovenku, Němku nebo Polku a pod. Jsem Moravanka a proto mám v úctě a vážím si Čechů, Slováků, Němců, Poláků a všech ostatních národností. Tento cit nevychází ani z věrolomnosti, ani z bezpáteřnosti. Je to cit lásky, vybuzený kořeny a rodovou pamětí k ohrožené rodné zemi. Protože nejsem politik zvolila jsem jinou cestu, kterou mohu pomáhat ve spravedlivém boji za navrácení práv svému národu. Dějiny mého národa jsou už několika generacím neznámé, protože se je děti našeho moravského národa ve školách neučí. Já i moji přátelé jsme se dali přímou cestou k lidu umlčovaného národa. K jeho srdcím a k jeho rodové paměti. Věříme, že lid dokáže v sobě probudit po léta potlačovanou lásku, obdiv a úctu ke své dříve tak slavné, hrdinné a tolik mučené rodné zemi, k zemi svých předků. Procitne, když se seznámí se zamlčovanými slavnými dějinami. Najde a nabere v sobě sílu a odhodlání k boji o nápravu a vydobytí zcizených a upíraných národních práv. Věřím, že rodová paměť i národní sebeuvědomění lidu se vzchopí a svá národní práva uhájí,

PhDr. Jaroslava Grobcová, signatářka Deklarace moravského národa