Jste Moravané, nebo „taky Češi“

Měli jste idealistický pohled na 1. republiku? Ano, leccos dokázala. Třeba to, že Čechoslováci byli uznáváni v Evropě jako velmi šikovní a chytří lidé. A nejen v Evropě. To nám dnes, po hloupé devastaci hospodářství a jeho výprodeji do cizích rukou po Listopadu, chybí. V montovně těžko dokážete jak jste chytří, technicky nadaní, jaký je váš osobní potenciál. Ale jako každý režim měla i 1. republika oblasti politického života, které nás svou nedemokratičností, nespravedlností a kořistnictvím ještě dnes, i téměř po stu letech zarážejí. Je to její chování k dalším územně správním celkům mimo Čechy. A protože jsem Moravanka a píšu především pro obyvatele Moravy, i když nejen, zaměřuji se na Moravu.

Příspěvek z 23. ledna, (shodou okolností světového dne patriotismu) „Rozpuštění zemských výborů 1919“, jakož i mnoho dalších materiálů z tehdejšího dění vypovídá o tom, jak velmi brzy po vzniku Československa začal útok na práva Moravy, se kterými jako korunní země Rakouska-Uherska do společného soustátí s Čechami, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí vstupovala.  Jak se něco takového mohlo stát? Počátek hledejme v nacionálních pohybech 19. století, které postupně zachvátilo mnoho evropských států. Z přirozených zemských národů se pod novou ideologií, jejíž myšlenku původní autor přednesl jako zcela nevinný osobní názor, staly postupem strany znesvářené až na život a na smrt. Vzrostl potenciál zloby a nenávisti, který lze dobře využít i v uchvatitelské válce. Byl to dnes již překonaný názor, že jazyk je určujícím prvkem národa. Přes to, že tento pohled je již dávno dobově mrtvou reálií, proti emancipačním snahám Moravanů je mocenským pražským centrem zneužíván dodnes. Podle pravidla „Kdo drží v rukou moc, vlastní i pravdu“.

Původní zemské národy téměř jazykové půtky neznaly. Zemské, tedy státní celky, ze kterých se skládalo císařství, měly své hranice, svůj zemský život, tedy svou kulturu a společnou obranu proti nepříteli. To vše stmelovalo společnost jako jedno společenství – národ. U nás na Moravě se mluvilo moravsky, což bylo nejblíže českému jazyku, ale dobře jsme si rozuměli i se Slováky a Poláky. Druhou nejužívanější řečí byla beze sporu němčina, kterou mluvili také lidé i v nám nejen kulturně, ale i de facto blízkém Rakousku a také v německých zemích.

Právě v 19. století se rozhořel v Čechách a především Praze národnostní boj mezi německy a česky  mluvícím obyvatelstvem. Ten měl na české straně původně především kulturní podobu ve snaze povznést český jazyk a následně i českou kulturu. Ale později dostal podobu otevřeného nepřátelství kdy nechyběly ani otevřené půtky mezi oběma jazykovými skupinami obyvatelstva.  Na Moravě tento radikální prvek zpočátku chyběl. Ale mnozí Moravané, kteří byli v Čechách na práci, či na studiích posléze tento prvek přenesli i na Moravu. A právě tato radikální skupina tlačila na moravské osobnosti, aby se i Moravané prohlásili za Čechy. Tlak k témuž byl i ze strany českých obrozenců. Prý je to nutné pro záchranu společného slovanského jazyka. Tedy češtiny a moravštiny. Obrozenci na obavy moravských osobností, zda to nemůže v budoucnu směřovat ke ztrátám moravské samostatnosti a práv, tyto obavy bagatelizovali jako bezdůvodné. A také po dlouhou dobu, v monarchii, která zaručovala práva Moravy, bezdůvodné byly. Po vzniku Československa však nastala jiná situace. To, že Moravané jsou „taky Čechy“ bylo mocenským pražským centrem stále více zneužíváno k umlčování Moravy, když se snažila umenšování svých práv bránit.

Nicméně Moravané se dál cítili být především Moravany a byli tak i chápáni z české strany. I když jsme měli již i na Moravě úředně českou národnost. Pokud se podíváme na mediální scénu, nacházíme v dobovém tisku ještě v 50. letech 20. století, že jsou zvlášť uváděni Češi, Moravané i Slováci. To vše se začalo lámat později. Snad někdy v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a tento proces pokračuje dodnes. Pokud má Morava uhájit svá práva, vidím jako jedinou možnost návrat jejích obyvatel od umělého češství opět k přirozenému moravanství. To musí být náš cíl, protože každý jiný prostředek k uhájení našich práv se dosud ukázal jako nedostatečný. Neprosazuji žádné nepřátelství k Čechům. Jednak by to bylo hloupé, jednak Moravané nemají a neměli nic takového ve své přirozené povaze. Ale je důležité, abychom opět stáli s Čechy, třeba v jednom státě, ale jako rovný s rovným. Jinak naše rodná zem a vlast Morava zůstane dál opomíjeným a nedostatečně se rozvíjejícím územím, skrytou českou (pražskou) kolonií a my, co na Moravě žijeme, druhořadými, neprávem chudšími občany společného státu.

Tedy právě nyní stojíme před velkým zlomem, kdy může moravský národ skutečně zahynout díky pokračující české asimilaci, anebo se může opět zařadit mezi vyspělé evropské národy, jak to odpovídá jeho minulosti, charakteru i potenciálu. Blíží se další sčítání lidu. NEZAPOMÍNEJME NA TO! Národ může zahynout, když si přestane uvědomovat, že je obětí odnárodňování – etnocidy, a přestane se bránit ! Vše ostatní je v životě národa jen epizodou na jeho cestě dějinami …!

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa