Kasační stížnost: My jsme Moravané, nejsme Češi

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který popírá existenci moravského národa, podal spolek Moravské srdce v zastoupení advokáta Doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D.  kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V rámci důkazního řízení je také navrženo k předvolání 25 občanů ČR, kteří se hlásí k moravské národnosti, nikoliv k národnosti české, ani k žádné jiné. Ti se včera během několika hodin přihlásili na naši výzvu. Pokud budou předvoláni, budou reprezentovat statisíce nás, kteří se k moravské národnosti hlásíme také.

Pavel Dohnal, předseda spolku Moravské srdce

Advokát Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.

Adresa: Optátova 46, 637 00 Brno

mobil: 774 915 919, e-mail: advokat@zdenekkoudelka.cz, www.zdenekkoudelka.cz

IČO: 63389096, evidenční číslo advokátní komory 04176, ID sjic8ry

————————————————————————————————————————————–

Nejvyšší správní soud

Moravské n. 6,   657 00  Brno

Brno, 28. 10. 2020

                                                                                                    

  Přílohy:

  1. Usnesení ustavujícího zasedání Zastupitelstva MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora z 19. 11. 2018.
  2. Usnesení ustavujícího zasedání Zastupitelstva MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora z 6. 11. 2014.
  3. Fotodokumentace z moravských demonstrací jaro 1991.
  4. Vysvědčení z 30. 5. 1996 s uvedením moravské národnosti.
  5. Složení Výboru pro národnosti Rady vlády Slovenské republiky.
  6. Plná moc.

 Správní poplatek 5000 Kč zaplacen na účet soudu 3703-46127621/0710, v.s.2620103520.

 

  Kasační stížnost

 

Žalobce (stěžovatel):        Moravské srdce, z.s.

Čtvrtě 1177, 687 25  Hluk

IČ 27054098, Rejstřík Krajského soudu v Brně L12158

                                                 Zástupce: Advokát Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka Ph.D., Optátova 46, 637 00  Brno

 

Žalovaný:                           1. Zastupitelstvo městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora 

                                               2.  Starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora

Oba sídlem Palackého nám. 11, 621 00 Brno

 

  1. Rozsah kasační stížnosti

Žalobcejako kasační stěžovatel podává kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 8. 10. 2020, 62 A 35/2020-186, který byl doručen 16. 10. 2020. Kasační stížnost se podává vůči celému rozhodnutí, kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele. Důvodem kasační stížnosti je:

  1. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky,
  2. skutková podstata nemá oporu ve spisech správního orgánu a v dokazování, včetně jeho nepřezkoumatelnosti, ve věci nejednal příslušný správní orgán,
  3. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu a nedostatku důvodu jeho rozhodnutí.

 

  1. O žádosti žalobce nerozhodl příslušný správní úřad, postup žalovaných správních orgánů nemá oporu v proběhlém dokazování a písemnostech – § 103 odst. 1 b) s.ř.s.

Již v replice žalobce z 10. 5. 2020 na vyjádření žalovaného starosty poukázal žalobce na to, že starosta jeho žádost vůbec nepředložil zastupitelstvu, což potvrzuje i odůvodnění napadeného rozsudku v bodu 16. V žalovaném případě je zřizování výborů pravomoc zastupitelstva a starostovou povinností, jako řídícího a předsedajícího orgánu zastupitelstva, je předložení žádosti spolku na zřízení výboru pro národnostní menšiny zastupitelstvu. Nepředložit by ji snad mohl jen, pokud je zcela zřejmé, že ve věci nemá být činné zastupitelstvo. Vzhledem k podstatě sporu, kdy posouzení, zda jsou příslušníci moravské národnosti oprávněni požívat práva na zřízení a zastoupení ve výboru pro národnostní menšiny, není skutkově a právně jednoduchou a zřejmou záležitostí a týká se ústavně chráněných základních práva (práva příslušníků národních menšin), proto o ní mělo rozhodnout zastupitelstvo jako věcně příslušný orgán po řádné diskuzi a projednání. To, že se tak nestalo a napadený rozsudek to akceptoval, je zásadní vadou. I když se rozhodování o zřízení výboru zastupitelstva neřídí správním řádem, je nutné trvat na řádném projednání příslušným orgánem – zastupitelstvem. Protože na jednání zastupitelstva by mohly zaznít argumenty odůvodňující následně přijaté usnesení, případně to, proč žádné usnesení přijato nebylo. Takto však je absence rozhodnutí zastupitelstva nepřezkoumatelná. Důvody, které uvedl starosta, nejsou důvody zastupitelstva, starosta zastupitelstvu jen předsedá a řídí, ale nemůže tvořit jeho vůli.

Věc nemůže být zhojena ani tím, že o zřízení výboru dle slov starosty jednalo zastupitelstvo na svém ustavujícím zasedání 19. 11. 2018. Z textu schválených usnesení nevyplývá, že by tomu tak skutečně bylo. Pokud by ve věci zastupitelstvo rozhodovalo, muselo by tak učinit usnesením, že se nezřizuje výbor pro národnostní menšiny. To, že daná věc není vůbec v usnesení z ustavujícího zasedání obsažena, dokazuje, že ve věci samotné zastupitelstvo v tomto volebním období nerozhodlo.

I kdyby však zastupitelstvo učinilo nějaké rozhodnutí na svém ustavujícím zasedání, šlo by o odlišnou situaci, protože tehdy bylo na jeho uvážení, zda výbor zřídí či ne. Šlo o rozhodnutí fakultativní, čistě v rámci politické úvahy. Jiná situace je, pakliže se rozhoduje na základě žádosti spolku, kdy je dáno veřejné subjektivní právo za určitých podmínek tento výbor zřídit.

Důkaz: Usnesení ustavujícího zasedání Zastupitelstva MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora z 19. 11. 2018, http://www.reckovice.brno.cz/pdf/20181203092021830.pdf

 

  1. Porušení zaužívané správní praxe a právní zvyklosti

Zaužívaná správní praxe je hodnota chráněná právní řádem. Tedy správní orgány se nemají bezdůvodně odchylovat od své vlastní dlouhodobé praxe. Jde o ochranu právní jistoty a předvídatelnosti práva.

I když kontinentální systém práva není založen na právním obyčeji a precedentu, přesto lze právní zvyklost označit za určitý „měkký“ pramen práva. Ústavní soud uznal zvyklost za pramen práva, včetně práva ústavního.[1]Přičemž zvyklost přímo použil i pro aplikaci práva v případě výkonu pravomoci orgánu veřejné moci (jmenování guvernéra ČNB ze strany prezidenta ve sporné otázce jeho kontrasignace).

Z tohoto pohledu se žalované zastupitelstvo odchýlilo bezdůvodně od své předešlé praxe. Výbor pro národnostní menšiny se zastoupením příslušníků moravské národnosti zřídilo v předešlých volebních obdobích. Například zřídilo tento výbor na ustavujícím zasedání 6. 11. 2014, bod 7.

Tuto praxi opustilo, aniž by např. ve formě usnesení zastupitelstvo zdůvodnilo změnu své mnohaleté správní praxe a správní zvyklosti.

Důkaz: Usnesení ustavujícího zasedání Zastupitelstva MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora z 6. 11. 2014, http://www.reckovice.brno.cz/pdf/01_Ustavujici-6_11_2014.pdf

 

  1. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, nedostatek důvodů rozhodnutí soudu, absence dokazování – § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s.

Krajský soud se v napadeném rozsudku opírá o některé dokumenty např. posudek Mezinárodního soudního dvora v bodě 39 odůvodnění – a arbitrárně popírá existenci moravského národa a přiřazuje jejich příslušníky mezi Čechy, přestože se k moravské národnosti hlásí dlouhodobě a trvale statisíce občanů, kteří trvale vyjadřují vůli, že nebyli a nejsou Čechy. Navíc sám krajský soud uvádí s odkazem na odbornou literaturu, že původně byla po první světové válce ochrana národních menšin chápána jako prostředek předcházení konfliktům, zatímco dnes je vnímána především jako součást lidských práv. Je tedy sporné, nakolik lze použít prameny z doby, kdy bylo jiné chápání ochrany národních menšin než dnes. Navíc i v této době Československá republika požila argumentaci moravskou menšinou, když se jí to hodilo, byť jinak vycházela z existence československého národa a neuznávala ani národ český. Při jednání o připojení německého Hlučínska roku 1920, což bylo původně území Opavského vévodství, jež bylo původně součásti Moravy (nikoliv však moravského markrabství) a k slezským knížectvím počítáno až od 17. století, uvedla jako důvod připojení k Československu, že značná část obyvatel se hlásila za Moravany – v místním jazykovém označení Moravci.

Přitom krajský soud vůbec v této věci na ústním jednání nevedl dokazování. Rozhodnutí krajského soudu je pro žalobce překvapivé, soud jej na směr svých právních úvah měl upozornit. Žalobce své dokazování směřoval na to, aby prokázal, že splňuje podmínky pro zřízení výboru pro národnostní menšiny tak, jak je stanoví zákon o obcích – tedy příslušné procentní zastoupení lidí hlásící se k jiné národnosti než české dle sčítání lidu. Přitom zákon o obcích stanoví tyto důvody taxativně.

  • 117 odst. 3 zákon o obcích stanoví taxativně tyto podmínky – 1. žádost spolku, 2. alespoň 10% občanů hlásících se k národnosti jiné než české dle posledního sčítání lidu. Tyto podmínky jsou splněny. Zákon o obcích nestanoví žádnou další podmínku. Jen jako poznámka pod čarou je odkaz na zákon o právech příslušníků národnostních menšin. Samotná poznámka pod čarou však není závaznou součástí právního předpisu, je jen legislativní pomůckou.

Ovšem samotný § 2 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin má definici národnostní menšiny jen jako definici příkladmou uvedenou slovem zpravidla. Nejde o pevně určený výčet prvků, které musí národnostní menšina splňovat. Rozhodující je pak ustanovení „zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu“. Toto ustanovení v zásadě stanoví, že projev příslušnosti k národnostní menšině je projevem svobodné vůle člověka, která nepodléhá státnímu schválení. Pakliže se tedy trvale hlásí statisíce občanů k moravské národnosti, pak tato menšina objektivně existuje, byť se to velkočeským nacionalistům nelíbí.

Soud však k zákonným podmínkám, které vyžaduje zákon o obcích, přidal novou podmínku – že to musí být národnost, která je českou státní mocí uznávána (že podle české státní moci tzv. objektivně je). Na tuto skutečnost však soud žalobce nijak neupozornil a sám ve věci existence moravské národnosti neprováděl soud žádné dokazování. Tedy jeho rozhodnutí, že příslušníci moravské národnosti jsou součástí českého národa, byť se tak necítí a nedeklarují, nemá žádnou oporu v proběhlém dokazování. Nelze ani toto skutkové tvrzení považovat za notorietu, která se nedokazuje.

Žalobce má za to, že rozhodující pro existenci určitého národa je ochota a touha lidí se k němu trvale a hromadně hlásit a právě jen tato skutečnost je skrze sčítání lidu objektivně zjistitelná a ověřitelná. Ostatní znaky mohou být naplněny v různé míře a nejsou naplněny vždy u všech národů (jazyk). Z žádného zákona neplyne, že by snad práva příslušníků určité národnosti byla vázána na státní uznání, tedy není třeba ani uznání ze strany soudu. Pro vznik výboru pro národnostní menšiny je určující počet obyvatel, kteří se k jiné, než české národnosti hlásí ve sčítání lidu. Stát může ověřit jen tento fakt. Nemá pravomoc uznávat či neuznávat národnosti.

Žalobce odmítá jako právem nepodložené tvrzení krajského soudu: „Zdejší soud nikterak nezpochybňuje historické kulturní a etnografické dědictví, jež je s regiony Moravy spjato a je dále rozvíjeno, nicméně to v sobě neobsahuje ani odlišný etnický původ ani odlišný jazyk, coby atribut menšiny…“[2]. Náš právní řád nikde pevně nestanoví, že lze uznat jen národní menšinu s odlišným jazykem nebo odlišným etnickým původem. Krajský soud zde v zásadě má na národ obdobné hledisko jako německý nacionální socialismus – ten jen místo slova etnický užíval pojem rasový. Přitom si však soud v tomto výroku vnitřně odporuje, když uznává moravské kulturní a etnografické dědictví, tedy uznává moravskou odlišnost, ale není pro něj dost dobrá, aby uznal moravskou národnost. Ovšem již samotný přístup soudu jako státního orgánu, že je rozhodující jeho uznání národnosti, nemá oporu v platném právním řádu.

 

  1. Moravská národnost – § 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Podle zdrojů posledního sčítání lidu v roce 2011, které jsou veřejně dostupné na webu Českého statistického úřadu, žilo na území městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora celkem 15 486 obyvatel, z toho 3 657 příslušníků moravské národnosti, což je 23,6%. Podle posledního úředního sčítání lidu organizovaného státem je zřejmé, že více než 10% obyvatel se hlásí k jiné, než české národnosti, a že největší národností po národnosti české je národnost moravská.

Po pádu komunismu v roce 1989 získali lidé na území Čech, Moravy a Slezska právo se svobodně hlásit ke své národnosti. Této svobody využili příslušníci národa moravského. K moravské národnosti se podle statistik Českého statistického úřadu při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo 1 360 000 obyvatel, roku 2001 asi 380 000 obyvatel a roku 2011 pak cca 600 000 lidí. Je to největší národní skupina vedle většinového národa českého a přihlášení k moravské národnosti je trvalým jevem.

Napadený rozsudek odmítá respektovat důsledky svobodného přihlášení občanů tohoto státu k moravské národnosti. To v situaci, kdy evropské reálie dokreslují, že staré definice národa, které byly určovány především jazykem, nejsou platné. Jak by se asi na jazykové definice národa dívali Belgičané a Rakušané? Rovněž Židé jsou příkladem národa a náboženství, přičemž někdy hraje určující roli příslušnost náboženská, z jiných pohledů národní. Demokratický právní stát není od toho, aby vrchnostensky uznával, který národ je ten pravý a který ne. Veřejná moc, včetně Krajského soudu v Brně, musí vzít svobodné vyjádření občanů o své národnosti na vědomí.

Sociologických, jazykových, náboženských definic národa je mnoho a mohou se i vzájemně vylučovat. Konečně i u nás nebyl v období první Československé republiky uznáván český a slovenský národ jako samostatné národy, ale jako dvě větve jednoho národa československého.[3] Tento přístup historie zhodnotila jako nesprávný. V Černé Hoře se obyvatelstvo svobodně hlásí k národnosti srbské nebo černohorské, přičemž je neodlišuje ani jazyk, ani náboženství. Ve Skotsku se většina obyvatel hlásí ke skotskému národu, přestože hovoří anglicky a jsou většinově protestanté stejně jako Angličané.

Krajský soud v Brně projevil krajní velkočeský nacionalismus, když odmítá svobodné přihlášení se k tradiční národnosti na území Moravy jako relevantní z pohledu národnostních práv. Krajský soud v Brně má obdobné přístupy k řešení svobodného přihlášení se k národu jako nacistické Německo, které neuznávalo slezskou národnost a přiřazovalo Slezany k Němcům (Krajský soud v Brně by je asi nyní přiřadil proti jejich vůli k Čechům). Komunisticky režim zase zařazoval Rusíny mezi Ukrajince, byť se tak sami necítí. Obdobně Slováky úřady Uherského království až do roku 1918 přiřazovali do jednoho maďarského politického národa. Při tomto přístupu Krajského soudu v Brně, který pro národ vyžaduje např. znak jazyka, bylo zajímavé, zda by ne-uznal existenci švýcarského národa nebo černohorského národa (mluví srbsky) apod.

Jako důkaz toho, že se teze Krajského soudu v Brně, který podřazuje občany hlásící se na základě své svobodné vůle k moravské národnosti do českého národa, se nezakládá na pravdě, dokládá žalobce i fotografie demonstrací z Brna a Prahy z jara 1991, které se uskutečnily pod heslem „Nejsme Češi“. Dále navrhovaným výslechem svědků potvrzujících, že jsou příslušníky moravského a ne českého národa. Jde jen o malý vzorek tisíce příslušníků moravského národa, které jejich zařazení krajským soudem mezi Čechy urazilo. Přihlášení se k národnosti je otázkou sebeidentifikace jedince jako člověka, jde o otázku jeho navenek vyjádřeného svědomí, je to výraz jeho lidství, které krajský soud pošlapal.

Rovněž dokládáme, že i na vysvědčeních byla zapisována moravská národnost, než byl daný údaj z formuláře vysvědčení vypuštěn. Tedy školské úřady tuto národnost uznávaly.

Důkazy:

Fotodokumentace z moravských demonstrací jaro 1991 – http://zamoravu.eu/dejiny-moravskeho-hnuti/

Vysvědčení z 30. 5. 1996 s uvedením moravské národnosti.

Výslech svědků:

Jiří Pernes, Doc. PhDr.Ph.D
Jiří Novotný
Daniel Kraus
Vojtěch Říha Ing.
Miroslav Musil
Jiří Procházka
Ondřej Hetmánek Ing. Mgr.
Ondřej Mlejnek Mgr. Ph.D
Šárka Mertová Ing.
Petr Konečný Bc.
Milan Vojta Mgr.
Drahomír Dvouletý
Vítězslav Mach
FrantišekLinhárek
Miloslav Kovář
Vítězslav Dočkal
Bernard Franta
Jan Procházka
Kadlec Lukáš Bc.
Dušan Tejkal Mgr.
Zdeněk Doubek
Pavel Kos Ing.
Čeněk Šmerek
Čermák  Jan
Aleš Macek T

 

  1. Preambule Ústavy – § 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Zcela nepravdivé je tvrzení krajského soudu: „Již z preambuleÚstavy České republiky plyne, že Moravané, Češi a Slezané dohromady tvoří společný národ, vrámci něhož jsou si rovni.“.[4]

Preambule ústavy je totiž v rozporu s tvrzením krajského soudu založena na občanském principu, ne národním. Začátek první věty preambule zní: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…“. Preambule vůbec nepoužívá slovo národ nebo národnost, ale jen pojem občan. Pokud soud zaměňuje pojem občané České republiky s pojmem společný (český) národ, jde o zřejmou nepravdu a zároveň pohrdání nejen příslušníky národa moravského, ale i slovenského, německého nebo polského, kteří mohou být občany České republiky a přitom nejsou příslušníky národa českého. Z preambule žádná státní idea státního českého národa neplyne. Naopak preambule i celá ústava v reakci na národnostní spory v Československu buduje stát na občanském principu, lidem se do jejich národnosti neplete. Za základní personální prvek státu ústava považuje  občana a ne národ, tedy ani ne národ český.

 

  1. Uznání moravské národnosti na Slovensku

Na Slovensku, kde státní orgány nejednají v rámci velkočeského nacionalismu, je moravská národnost uznávána, což dokazuje i jmenování zástupce moravské národnostní menšiny Jána Chlúpka a jeho náhradníčky Jany Muráňové do Výboru pro národnosti menšiny a etnické skupiny Rady vlády Slovenské republiky pro lidská práva a národní menšiny. Slovensko plně respektuje práva národních menšin a neváže jejich přiznání na milost státního uznání. Takto uznává Slovensko moravskou národnost již od 90. let 20. století.

Důkaz: Složení Výboru pro národnosti Rady vlády Slovenské republiky.https://www.narodnostnemensiny.gov.sk//vybor-pre-narodnostne-mensiny-a-etnicke-skupiny/

 

  1. Náklady kasačního řízení

Soudní poplatek: 5000 Kč.

Úkon právní: 3.100 Kč + 300 Kč režijní paušál. Advokát je plátce DPH.

Účtované úkony:kasační stížnost

Celkem právní zastoupení 3.400 Kč + 21%DPH714Kč = 4114 Kč

 

  1. Petit

S ohledem na výše uvedené navrhujeme vydání tohotorozsudku:

Rozsudek Krajského soudu v Brně z 8. 10. 2020, 62 A 35/2020-186,se zrušuje.

 

Advokát Zdeněk Koudelka

 

 

 

 

 

[1] Nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. a 285/2001 Sb.

[2] Bod 41 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.

[3] Preambule zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Preambule zákona č. 121/1920 Sb., uvozující Ústavní listinu. Deklarace Národní rady slovenské větve československého národa z 30. 10. 1918.

[4] Bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku.