Když chybí odvaha a předvídavost

Můžeme si my, na Moravě, stěžovat na své předky? Ano, můžeme a právem.

V 19. století přistoupili na odklon od naší přirozené moravské národnosti, k čemuž se nyní jen těžko a s obtížemi vracíme. Nepřistoupili k němu sice bez obav ze ztráty moravských práv a ani rádi, ale pod velkým tlakem – ale přece jen přistoupili! Jako mnohdy předtím, sliby tehdejších českých národovců, že na práva Moravy nebude následkem toho nikdy sáhnuto, nebyly následně dodrženy. Potomci Čechů z Čech se tím v budoucnu již necítili být vázáni.

V roce 1918 naši předkové nepředvídavě netrvali na sepsání mezistátní smlouvy mezi nově vznikající Republikou Československou a Moravou, aby byla zachována moravská práva, přinejmenším v takové šíři, v jaké je požívala Morava jako Markrabství moravské, korunní země Rakouska-Uherska v zanikajícím soustátí. Byly sice dány „závazné“ ústní sliby v tom smyslu, záhy ale byly zapomenuty a opět nedodrženy.

Mohli naši předkové takový vývoj očekávat? Mohli. Příkladů věrolomnosti najdeme v historii dost. A to i v té naší. Dnes z těch mnoha našich špatných zkušeností zveřejníme jednu z těch nejstarších:

K roku 1055 víme, že

„I poslal vévoda Spytihněv napřed k velmožům té země (Moravy) list, v němž jmenovitě vyzýval ze všech sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a nařizoval jim pod ztrátou hrdla, aby mu přijeli naproti do města Chrudimi. Mužové vyplnili rozkaz a již za strážní branou u Hrutova přišli vévodovi vstříc. Vévoda rozhněvav se, že nepřišli na stanovené místo, rozkázal je ihned zajmout a dal je v poutech uvrhnout do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a táhl dále na Moravu.“ Zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, II., Kap. 15

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa