Když dva dělají totéž, není to totéž

Použije -li Moravan v řeči nebo textu přívlastek „moravský“, vyjadřuje tím jisté specifikum, které dělá danou věc jedinečnou, aniž by tímto vyjádřením dával najevo nějaký odmítavý vztah k čemukoliv jinému, např. českému. Pokud se z úst Čecha, zvláště českého politika nebo českého žurnalisty ozve přívlastek „český“, je nutno se mít na pozoru. Zřídkakdy je tím v dnešní době míněno pouhé vyjádření odlišnosti od jiných obdobných věcí, jež nejsou specificky české. Častěji je takovéto vyjádření použito k politickému záměru zadusit v mysli Moravanů i jiných obyvatel tohoto státu vědomí, že nějaká Morava vůbec ještě existuje, Že je tu země, která má svou vlastní kulturu, svou vlastní historii, a v minulosti vždy měla i svou politickou a právní svébytnost. Všechno, co připomíná moravskou specifičnost, musí být v zájmu vytvoření jednoho národa (dříve uměle vykonstruovaného národa československého, nyní stejně lstivě vytvářeného národa českého) počeštěno, tedy v prvé řadě odmoravštěno.

A nyní konkrétně. Moravská vína už nejsou moravská, jsou to česká vína z východu republiky, stejně tak i moravské národní písně už jsou české. Moravské uzené ještě zůstává moravské stejně jako cikánská pečeně je dosud cikánská, ale moravské vysoké školy už nejsou moravské, nýbrž české, a mnohdy dokonce leží přímo v Čechách, v Bohemii, někdy dokonce přímo v České kotlině (sic!). Jedinečnost už je upřena už i moravské arcidiecézi, která byla včleněna do České biskupské konference, tedy nikoliv Biskupské konference Česko-Moravské, české jsou i brambory, vypěstované na Moravě. Český je dnes i předseda klubu moravských skladatelů Leoš Janáček, český je učitel národů Komenský, čeští jsou už i velkomoravští panovníci, všechno je dnes české, nic už není moravského.

Tedy pardon, český dosud není Moravan G. F. Mendel. A těžko také může být, když Mendel byl dle svých vlastních slov Moravan jazyka německého. A český dost dobře nemůže být ani slezský bard Petr Bezruč, když se tak zřetelně hlásí ke Slezsku. Ostatně myslím, že o něj z české strany není až tak velký zájem, když z jeho básní k nám promlouvá jeho odpor k české pýše, k „pánům z Čech“ (Dombrová I), k „falešné Praze“ (Kalina II), a když v básni Praga caput regni nazývá Prahu, tu Marinu nad Vltavou, lehkou ženou (puella publica). Rozhlas ovšem je český, ryze česká je i televize, pošta, dráhy, statistický úřad, české jsou i moravské hory a řeky, podle českého dvouocasého lva jsou české i mnohé stromy rostoucí na Moravě, atd. atd. atd. Čeští politikové, v poslední době např. premiér nebo současný ministr pro lidská práva, žonglují ve svých oficiálních vyjádřeních se statistickými údaji tak, aby se počet občanů hlásících se k národnosti moravské jevil co nejnižší a pokud možno zcela zanedbatelný.

Aby se slovo český co nejvíce vklínilo do našeho podvědomí, čeští  žurnalisté a televizní komentátoři vymazali ze svého slovníku (patrně dle příslušných pokynů shora) přivlastňovací zájmeno náš, naši. Tak se můžeme setkat s tím, že na olympiádě nesoutěží naši sportovci, ale Češi, v Novém Městě na Moravě se v biatlonu neucházely o titul naše závodnice, ale „české ženy“, v Afghánistánu zachraňují zdraví a lidské životy nikoliv naši lékaři, ale čeští lékaři etc. Je to česká lavina, která se valí z Čech na Moravu, aby překryla všechno svébytné a jedinečně moravské a vytvořila živočišnou množinu – český národ, úzkostně sledující, co se děje v Praze, a tomu se pak důsledně, či rovnou tupě přizpůsobovala. I do obchodní sféry proniká čechizace. Supermarkety nabízejí nejrůznější zboží s názvem Bohemia, takže zase ty Čechy, ať už se jedná o nejrůznější bílé, červené či růžové sekty, jemně či výrazněji solené delikátní chipsy s paprikou, slaninou či rajčaty, masné výrobky, sýry … toaletní papír.

Na závěr citát z knihy britské historičky žijící v Glasgow ve Skotsku, členky Královské historické společnosti, Mary Heimannové (*1962) Czechoslovakia, the state that failed  (Československo, stát, který selhal, 2009): Všechny nesnáze, které Čechy v průběhu historie potkaly, si Češi způsobili sami svým vypjatým, netolerantním nacionalizmem. „V Československu vládl nacionalismus, který se přizpůsobil každé ideologii, demokratické, autoritářské, komunistické, socialistické i fašistické. I po pádu komunismu zůstává nacionalismus ve střední Evropě nezreformovanou a zatvrzelou silou. Dvakrát nacionalismus Československo zničil. Milionům lidí způsobil zbytečné utrpení. Je načase, aby byl opuštěn“.

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa