Když zabíjíte národ, jako byste zabíjeli živého tvora, bojují

I tak si lze vysvětlit současný stav na Moravě. Kdy po 170 letech odnárodňování Moravanů se stále nemalý počet obyvatel Moravy hlásí ke svému moravskému národu a ke svému jazyku – moravštině. Snaha „vzít“ Moravanům jejich zemi je tu od vzniku Republiky Československé, když pomineme některé dřívější snahy o něco podobného, které se však nesetkaly s trvalejším výsledkem.

Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (tedy země Česká, země Moravská, země Slezská) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. Župy rušily hranice slezsko-moravské, ale kopírovaly hranice moravsko-české i (bývalé) moravsko-uherské (slovenské). Vůči tomuto členění byl však takový lidový odpor, že župy nakonec vstoupily v platnost jen na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla proti některým důležitým prvkům zemského zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.Tak se dostala Morava i se Slezskem do područí Čech a Prahy, které jako větší a početnější lehce přehlasovaly poslance z Moravy a našeho Slezska. I díky tomu, že při vstupu Moravy a našeho Slezska do společného státu nebyly podepsané řádné smlouvy ve kterých by nemohl chybět zákaz majorizace ve věcech týkajících se výlučně jednotlivých zemí a nikoli celku. Byly v tomto smyslu sice dány sliby, ale ty nebyly dodrženy.

Nedobrý osud původních historických zemí co jejich práv týče započal vznikem Československa a postupně se naplňoval zesilováním a prohlubováním tohoto trendu. Rok 1920 byl byl dalším posunem k horšímu. K dalšímu došlo po převzetí moci komunisty, kdy byly zrušeny s platností k 1.1.1949 poslední atributy zemského zřízení.

Důsledky této politiky „Prahy“ známe. Jsou kulturní, politické i hospodářské. Nejlépe se dají dokladovat ty hospodářské, protože čísla nelžou. Životní úroveň obyvatel Moravy a našeho Slezska se od doby, kdy Morava a naše Slezsko ztratily svou autonomii, neustále propadá oproti Čechám a Praze. Morava se ze severu dokonce začala vylidňovat ! Přitom obyvatelé Moravy a našeho Slezska jsou pracovití, vzdělaní a kreativní a dříve byly tyto země stejně rozvinuté, v něčem i více, než Čechy.

Jsem přesvědčena, že se musíme podívat na počátek vzniku této situace. Ta začala odnárodňováním a ztráta zemských práv byla tím umožněna. O právo na sebeurčení národa se lze opřít, opřít se o územní celistvost vnitřní jednotky státu, byť s historickým zemským právem, nemá z pohledu mezinárodního práva stejnou váhu.

Moravanství v našich lidech stále je, i když ne každý si uvědomuje, že se vlastně jedná o někdejší, dlouhodobě potlačované, moravské národní cítění.

BLÍŽÍ SE DALŠÍ SČÍTÁNÍ LIDU. VYUŽIJME JEJ JAKO REFERENDA. JAKO PROJEV VŮLE LIDU MORAVY A SLEZSKA BÝT OPĚT PLNOPRÁVNÝMI OBČANY NAŠEHO STÁTU, KTEŘÍ ŽÁDAJÍ ZPĚT AUTONOMII SVÝCH ZEMÍ. MŮŽEME DOSÁHNOUT SVÉHO CÍLE – SPRAVEDLNOSTI !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace Moravského národa