Královské ozvěny z Vlčnova

 Když jsem před lety na základní škole ve své rodné obci na severu Moravy zpíval se spolužáky pod vedením paní učitelky píseň Chodíme, chodíme, nenapadlo mě, že jednou přijde čas, kdy zatoužím tu dědinu, jak se v písni zpívá, uvidět na vlastní oči, nechat se okouzlit barevností, půvabem a rozmanitostí zdejších krojů a potěšit se krásou a svěžestí zdejšího mládí.

Jistě nejsem sám, kdo by si tu dědinu, ve které šohaji chodí hore po dědině, aby nejednej maměnce obudili ceru, rád prohlédnul. V tom případě je dobré naplánovat si cestu do Vlčnova, právě o té obci je tu řeč, na květen. To je čas, kdy zde probíhá Jízda králů, a tedy nejpříhodnější okamžik, kdy se návštěvník může potěšit nejen naparáděnou návsí a ulicemi, kdy se ve zdejším kostele sv. Jakuba Staršího může ještě před zahájením samotné Jízdy zúčastnit sváteční bohoslužby, ale kdy se může dokonce stát i přímým účastníkem volby krále, což v současné moderní době je příležitost naprosto výjimečná. Může spatřit na vlastní oči královu družinu, legrúty, jeho osobní strážce s tasenými šavlemi, ztepilé koně, ozdobené záplavou různobarevných krepových květů (sám král jede vždy na bílém koni), poslechnout si cimbálovou muziku, posedět s přáteli u skleničky zdejší slivovice či na svahu nad obcí v bílých vlčnovských búdách ochutnat vínečko.

Budete-li mít špetku štěstí, můžete zde potkat také někoho z významných osobností společenského nebo uměleckého života, nejen domácích, ale třeba i z dalekého Japonska. Tomáš Baťa to samozřejmě nebude, to bychom se museli narodit o něco dřív (toho tu nejvíc zajímaly boty patřící ke krojům). Také Joža Úprka, tvůrce velkolepého obrazu Jízda králů (1897), už nežije.  Špičkového francouzského impresionistického sochaře Auguste Rodina okouzlil Vlčnov před více než sto lety (1902) a Jízdu králů nemohl pominout ani Alfons Mucha. Ztepilí vlčnovští šohaji a děvčata v suknici rudé učarovali i Petru Bezručovi a Leoši Janáčkovi a bretaňský malíř Moarch (Miško) Even byl krásou vlčnovských krojů, vesnicí a osobitou povahou lidí na Slovácku tak uchvácen, že se sem dokonce přestěhoval a žil tu potom přes dvacet let.

A pokud podlehnete kouzlu tohoto barevného hemžení, jemuž dominuje červená barva, pokud vás uchvátí půvab a rozmanité kulturní bohatství obce a historie tohoto dávného obřadu, pokud se o tom všem budete chtít dozvědět nějaké zajímavé podrobnosti, nabízí se Vám kniha Královské ozvěny z Vlčnova aneb Vzpomínky na Jízdy králů. Dozvíte se např., jak probíhala vlčnovská Jízda králů na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, jak to bylo v listopadu 2011 na Bali, když se tam projednávalo zapsání Jízdy králů do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO) apod. Autorem této knihy je předseda Společnosti Jízdy králů Antonín Pavelčík, který tímto obřadem, Jízdou králů, žije od svých mladých let, ba přímo od dětství. Sám byl v roce 1954 členem družiny legrútů.

Kniha vyšla loňského roku (2017), má 340 stran, je vytištěna na kvalitním křídovém papíře. Obsahuje množství černobílých, ale hlavně barevných fotografií (snad nejkrásnější je hned na vstupní desce knihy), Je vyzdobena několika lehce načrtnutými, ale svéráznými a výstižnými kresbami vlčnovského rodáka Karla Beneše. Zahrnuje i řadu přehledů, např. seznam králů, jejich jména, kam až se dala zpětně zjistit (jsou to chlapci ve věku  10 až 13 let, výjimečně i osm), ale hlavně vzpomínky jednotlivých aktivních účastníků Jízdy z dávných let i ze současnosti, a to samotných králů, jejich rodičů i jiných členů rodiny.

V tomto roce proběhnou vlčnovské slavnosti Jízdy králů ve dnech 25. – 27. května.

Závěrem poznámka: Vlčnov má ve znaku i vlajce moravské barvy červenou a žlutou

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa