Krása moravského folkloru

Pronikají k nám různé prvky z jiných zemí. Některé se u nás zabydlí a vnímáme je jako vlastní, jiné mnozí z nás cítí jako cizí a i když se s nimi mladá generace sžívá, pro střední a starší generaci zůstávají cizí a často je nevnímají ani přátelsky. Ať už jde o halloween, nebo jen o „Valentýna“.

Asi by reakce byla mnohem příznivější, kdyby k nám tyto prvky nebyly vnášeny s určitou agresivitou a kdyby naší vlastní kultuře byla věnována větší pozornost. Potěšující je jistě samovolná renesance krojů na Moravě. Tím myslím především tam, kde tato tradice již zanikla a přesto se najdou skupiny mladých lidí v obcích, kteří si dají tu práci a zjišťují si jaké byly typické kroje „právě u nich“ a následně si je pořizují. Dochází tak sice poté na obnovovaných hodech, dožínkách a těch dalších místních akcích, ke kterým kroje neodmyslitelně patří často k tomu, že vedle „místních tradičních krojů“ se objevují dříve často používané slovácké kroje, třeba kyjovský či vlčnovský. Ale nikomu to nevadí. Barevné kráse a pestrosti to každý rád odpustí. Navíc jsou to kroje z míst, kde nebylo žádné „renesance“ krojů třeba. Jejich užívání při slavnostních příležitostech zůstalo živé. O moravských národních písních ani nemluvě.

Ale víme něco například o moravské lidové keramice? Učí se o ní něco naše děti třeba v hodinách kreslení či výtvarné výchovy? Asi mnoho ne. A to je právě velká škoda. A přitom máme u nás na Moravě krásnou tupeskou keramiku. Ta se vyznačuje především stylizovanými květinovými motivy s ustálenou podobou. Nebo keramiku habánskou. Habáni přišli k nám na Moravu roku 1526. Říkalo se jim také novokřtěnci. Přinesli sebou tajemství keramiky fajáns, která u nás zlidověla.

Ze slovácké lidové keramiky vychází i modernější forma keramiky točené z volné ruky na hrnčířském kruhu, která vychází z keramické dílny rodiny Kaňovských z Dubňan.

Tradiční prvky našeho moravského národního folklóru svědčí každému interiéru. Ať jde o beton, sklo, či kuchyň s vysokým leskem. Tyto prvky se ale musí vybírat citlivě a interiér se jimi musí dotvořit, nikoli přeplácat.

Myslím si, že tady máme ještě volné pole působnosti. Možná většina obcí na Moravě, a tím rozhodně nemyslím jen jih Moravy, by „své“ tradiční lidové umění mohla najít. Ať už by se jednalo o různé zapomenuté „truhly“ na půdě, obrázek na skle, místní tisk látek, figurky či doma vyráběné dřevěné hračky pro dětí. Píšťalky či řehtačky. Tradiční „figury“ když se slaví fašank. Píšu co mě zrovna napadá. Osobně si pamatuji i krojované panenky, byly moc pěkné. Pamatujete si na módu francouzské hořčice? Která byla ve sklenicích a na všech byl namalován tradiční kroj toho kterého francouzského kraje? Čím bychom měli vítat turisty? A co bychom měli o našich tradicích učit naše vlastní děti?

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa