Krása moravského folklóru

Pronikají k nám různé prvky z jiných zemí. Některé se u nás zabydlí a vnímáme je jako vlastní, jiné mnozí z nás cítí jako cizí a i když se s nimi mladá generace sžívá, střední a starší generaci zůstávají cizí a často je nevnímají ani přátelsky. Ať už jde o halloween, nebo jen o „Valentýna“.

Asi by reakce byla mnohem příznivější, kdyby k nám tyto prvky nebyly vnášeny s určitou agresivitou a kdyby naší vlastní kultuře byla věnována větší pozornost. Potěšující je jistě samovolná renesance krojů na Moravě. Tím myslím především tam, kde tato tradice již zanikla a přesto se najdou skupiny mladých lidí v obcích, kteří si dají tu práci a zjišťují si jaké byly typické kroje „právě u nich“ a následně si je pořizují. Dochází tak sice poté na obnovovaných hodech, dožínkách a těch dalších místních akcích, ke kterým kroje neodmyslitelně patří často k tomu, že vedle „místních tradičních krojů“ se objevují dříve často používané slovácké kroje, třeba kyjovský či vlčnovský. Ale nikomu to nevadí. Barevné kráse a pestrosti to každý rád odpustí. Navíc jsou to kroje z míst, kde nebylo žádné „renesance“ krojů třeba. Jejich užívání při slavnostních příležitostech zůstalo živé. O moravských národních písničkách ani nemluvě.

Ale víme něco například o moravské lidové keramice? Učí se o ní něco naše děti třeba v hodinách kreslení či výtvarné výchovy? Asi mnoho ne. A to je právě velká škoda. A přitom máme u nás na Moravě krásnou tupeskou keramiku. Ta se vyznačuje především stylizovanými květinovými motivy s ustálenou podobou. Nebo keramiku habánskou. Habáni přišli k nám na Moravu roku 1526. Říkalo se jim také novokřtěnci. Přinesli sebou tajemství keramiky fajáns, která u nás zlidověla.

Ze slovácké lidové keramiky vychází i modernější forma keramiky točené z volné ruky na hrnčířském kruhu, která vychází z keramické dílny rodiny Kaňovských z Dubňan.

Tradiční prvky našeho moravského národního folklóru svědčí každému interiéru. Ať jde o beton, sklo, či kuchyň s vysokým leskem. Tyto prvky se ale musí vybírat citlivě a interiér se jimi musí dotvořit, nikoli přeplácat.

Myslím si, že tady máme ještě volné pole působnosti. Možná většina obcí na Moravě, a tím rozhodně nemyslím jen jih Moravy, by „své“ tradiční lidové umění mohla najít. Ať už by se jednalo o různé zapomenuté „truhly“ na půdě, obrázek na skle, místní tisk látek, figurky či doma vyráběné dřevěné hračky pro dětí. Píšťalky či řehtačky. Tradiční „figury“ když se slaví fašank. Píšu co mě zrovna napadá. Osobně si pamatuji i krojované panenky, byly moc pěkné. Pamatujete si na módu francouzské hořčice? Která byla ve sklenicích a na všech byl namalován tradiční kroj toho kterého francouzského kraje? Čím bychom měli vítat turisty? A nemám na mysli zrovna chléb a sůl. Ale aby si u nás návštěvník z cizí země mohl koupit upomínkový předmět, který si nekoupí nikde jinde. Něco, co je jen „naše“. Třeba tu krojovanou panenku i když u ní jde o určité zjednodušení kroje, přesto zachovává jeho základní prvky. Další důležitá věc je učit o našich tradicích naše vlastní děti. Alespoň to základní a charakteristické. Lidové školy umění by v tom měly sehrát důležitou roli. Protože tam často nejdeme skutečné odborníky, spolupracující i s místními tradičními soubory. Je dobré vzpomenout i Moravskou ústřednu, která má dlouhou tradici a jistě by se našlo mnoho dalšího.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa