Kuriozita krajských voleb, občané Moravské Třebové volí do českého, konkrétně Pardubického kraje

Přiložený článek je do značné míry znehodnocen neustálým označováním „moravistické strany“ a „moravisté“, přesto je, myslím, vhodného dát ho na stránky.

TSK

_____________________________________________________________________________________________________________________

To, že vůbec existuje něco jako moravistické strany, znají nyní jen skalní fanoušci české politiky. Pokud se nezmění volební systém České republiky na podobný, jako mají v Nizozemí, nemají téměř žádnou šanci uspět.

Možná se to bude někomu zdát jako výmysl, ale ještě relativně nedávno měly moravistické strany své zastoupení v českém parlamentu. V prvních svobodných volbách po sametové revoluci v roce 1990 získalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko 10 procent všech hlasů ve volbách do České národní rady a vyhrálo dokonce v několika okresech na jižní Moravě.

Moravané? V jednotě je síla, ale jednota chybí

Hnutí však narazilo na později typický problém všech moravistických uskupení, tedy že se jeho představitelé totálně rozhádali. Hnutí se pak propadlo do bezvýznamnosti. Ze svých politických cílů za celé své parlamentní působení prosadila jediný, a to umístění Ústavního soudu do Brna.

Postupně vznikala celá plejáda podobně smýšlejících hnutí, která byla poháněna jediným cílem, a to navrátit do Česka zemské uspořádání a zrušit znovuobnovené kraje. Každé parlamentní volby pak strany obdržely maximálně nízké tisíce hlasů, úspěch neslavily ani na Moravě. 

Dnes proti sobě stojí dvě znepřátelené strany. Moravané, kteří kandidovali na listinách SPD ve sněmovních volbách v roce 2017 a Moravské zemské hnutí, které se právě kvůli nesouhlasu spolupráce s Tomio Okamurou od Moravanů odštěpilo. 

Česká republika není Nizozemsko

I přes velké akce, kterými na sebe dokázali například členové Moravského zemského hnutí docela dobře upozornit, úspěch se ne a ne dostavit. Proč? Zkusili se zamyslet a podívat se na celou věc pohledem průměrného voliče.

Mám jen jeden hlas, a i kdyby mi byla moravská otázka blízká, tak se logicky zajímá i množství jiných témat, která bych chtěl ve své socioekonomické situaci řešit přednostněji. Hlas tedy dají raději někomu jinému, u koho mají alespoň šanci, že tento hlas takzvaně nepropadne.

A tady se dostáváme k jádru pudla. Strany jednoho problému, známěji nazývané anglickým pojmem single-issue party, nemohou v České republice dosáhnout dobrých volebních výsledků. Od roku 1992 žádná taková neuspěla. Důchodci za životní jistoty k tomu byli relativně blízko v roce 1998, ale do Sněmovny se nakonec nedostali, a tak jejich předseda Eduard Kremlička musel podle dřívější sázky sníst v živém vysílání brouka.

Existuje místo, kde může strana jednoho problému uspět. Tím je Nizozemsko, kde pro získání místa v parlamentu stačí jen necelé procento hlasů. V nizozemské dolní komoře tak zasedají i strany, jejichž hlavním programem je například podpora důchodců, zvířat nebo imigrantů. České politické strany ale musí počítat s pětiprocentní klauzulí. Pokud se k ní alespoň nepřiblíží v průzkumech, nemají prakticky šanci.

Úspěch Pirátů? Začali řešit více témat

Pokud jsem výše psal, že žádná strana jednoho problému neuspěla, lze namítnout, že máme v Poslanecké sněmovně Piráty, kteří se původně zajímali pouze o svobodu na internetu. A to je právě ono.

Piráti neuspěli, dokud nezačali rozšiřovat pole své působnosti a postupně přibírat další a další témata. Dnes je z nich největší pirátská strana v Evropě, a to hlavně proto, že se nechovají jako jiní piráti.

Stala se z nich typická liberální strana západoevropského střihu, možná trochu s prvky sociální demokracie. Pokud by moravistické strany zkusily třeba něco podobného, začaly by mít alespoň teoretickou šanci na nějaký úspěch.

Člověk sledující tyto moravistické strany si nemůže odpustit otázku, zda to není všechno úplně zbytečné. Na stejnou věc jsem se ptal i bývalého předsedy Moravského zemského hnutí Ondřeje Hýska.

Možná to byla otázka zbytečná, přece jenom z jeho nadšení pro Moravu a z jeho boje se zažitým krajským systémem bylo jasné, co mi odpoví. Přesto mi ale Ondřej Hýsek přiznal, že jistou únavu někdy jistě cítí všichni členové tohoto moravistického hnutí.

„Lidé nás nechápou, my přece nechceme žádné odtržení od zbytku republiky ani nic podobného, ale jenom systém, který tu byl už za první republiky,“ podotkl.      

Provokatér ve mně pak přemýšlí, zda takové strany nejsou jen parta lidí s okrajovými názory, kteří se párkrát do roka sejdou a u piva pokecají nad tím, jak je jejich jeden problém ten nejdůležitější na světě a jak je česká společnost slepá.  Nicméně i ten největší odpůrce stran jednoho problému musí uznat jednu věc. Občas se stane, že takové téma vystřelí a samo se přetransformuje v něco mnohem většího.

Vzpomínám si na odboráře v Gdaňských loděnicích, kteří původně chtěli jen, ať se vyhozená jeřábnice může vrátit do práce. A jak to nakonec skončilo, víme, doufám, všichni. „Máme to slovo i v názvu, tak nemůžeme být v Čechách.“ O krizi identity lidí žijících na východě Pardubického kraje.

Podle zemských hranic sice žijí na Moravě, ale zároveň jsou součástí Pardubického kraje

V programu každé moravistické strany či hnutí se objevují fráze o tom, že není možné, aby tato část Moravy byla v „českém“ kraji. Sami obyvatelé však tak jasno nemají. Rozhodl jsem se, že celou věc prozkoumám sám a zjistím, co si o problematice moravských hranic myslí ti, kteří u nich žijí.

Vyjíždím z Letovic směrem do Jevíčka, malého městečka, které se nachází jen kilometr od hranice Jihomoravského kraje. Jevíčko se řadí mezi nejstarší města na Moravě, Přemysl Otakar II. dokonce povýšil město na královské. Jakmile parkuji auto na místním náměstí, které se svou velikostí vymyká podobně velkým městům, potkávám spolužáka z gymnázia. V Jevíčku jsem totiž studoval, a tak mě místní docela dobře znají. Ptám se ho, zda je podle něj Jevíčko na Moravě a zda mu vadí, že to má do krajského města dál, než do Olomouce nebo Brna.

„Jevíčko samozřejmě na Moravě je, ale tady je to lidem vcelku jedno. Spíš nám vadí katastrofální stav silnic v okolí a otřesné dopravní spojení. Vedlejší Velké Opatovice, které jsou už v Jihomoravském kraji, mají dopravní spojení dobré. Tady se bez auta nedá nikam dostat, “ vysvětluje mi.

Začíná mi být zima, proto se jdu ohřát do restaurace na náměstí. Sedí tu pouze pár lidí, na oběd je ještě brzo a většina bude nejspíš ještě v práci nebo ve škole.

Zemské hranice? Nikoliv, pouze moravské vlajky

Ptám se proto obsluhy, jestli jí vadí, že Jevíčko je v Pardubickém kraji. Odpovídá mi, že vadí, protože v Pardubicích byla v životě jen jednou, zatímco do Brna nebo Olomouce jezdí často. Politici podle ní rozhodli špatně a vůbec to nedává smysl. 

Dopíjím kávu, koukám na hodinky a zjišťuji, že bych už měl vyrazit. Nasedám do auta a cestou do Moravské Třebové, kam mířím, se stavuji ještě na benzince. Obsluhující dámy se také ptám, co si myslí o Jevíčku a Moravě. „Mně to je úplně, ale úplně jedno,“ odsekává mi. 

Moravská Třebová je o poznání větší než Jevíčko, žije zde téměř deset tisíc lidí. Město je známé svým zámkem, jedinou vojenskou střední školou v republice nebo svým historickým památkovým centrem. Podle indexu kvality života z roku 2022 je to také nejhorší město k žití v naší zemi mimo Ústecký a Moravskoslezský kraj.

Auto nechávám přímo na náměstí, házím do automatu deset korun a jdu se podívat po okolí. Před renesanční radnicí si hned všímám vyvěšeného znaku města. Jedná se totiž o moravskou orlici se zlatým písmenem T ve středu. 

Hned vedle radnice se nachází informační centrum, napadá mě se někoho zeptat na pár otázek právě tam. Pracovnici můj dotaz, zda je podle ní Moravská Třebová skutečně na Moravě, pobaví: „No jasně že je. Máme to přece v názvu, tak logicky nemůžeme být v Čechách.“ Vysvětluje mi také, že se na to ptají turisté často, ale fakt, že krajské město jsou Pardubice, nic nemění na ryze moravské identitě města. 

Po návštěvě informačního centra mě napadá, že autentické názory místních jistě zachytím na sídlišti. Po krátké pojížďce zastavuji na ulici Západní, kde se nachází šestipatrové paneláky obvyklé pro celou zemi. Na rozdíl od mnoha jsou ale tyhle neopravené, s typickým béžovým vzhledem 80. let. To už se dnes moc nevidí, často jsou paneláková sídliště již barevná a domy v nich zateplené. 

Před sídlištní hospodou odchytávám pár místních štamgastů. Jeden z nich, který se mi představuje a popisuje mi, že dědeček jeho známého byl poslanec v Moravské sněmovně za první republiky.

Další účastník naší rozmluvy, Honza, dodává, že to všechno zrušili komunisti, kteří pak vymysleli kraje. Zeptal jsem se tedy pánů, zda by chtěli zemské zřízení zpátky. Odpověď byla jednoznačná: „My tady máme mnohem větší problémy. Pracuji 30 let v místní fabrice u pásu a platí mi devatenáct tisíc čistého. Na Moravskotřebovsko všichni zapomněli a politici pro něj nic nedělají. Jediný, který sem za ty léta přijel, byl Zeman,“ dodává Karel.

Názor Karla není ojedinělý. Za celý den strávený v tomto kraji na pomezí Čech a Moravy se v člověku opravdu vytvoří pocit, že je v zapomenutém kraji. Lidí na ulici není mnoho, fasády budov jsou oprýskané, výlohy mnohých obchodů jsou vybledlé natolik, až se stávají téměř nečitelnými. Moravistické strany se i na tomto snaží vystavit svoji kampaň.

Ovšem v regionu ani lidé neví, že „Moravané“ existují, natož aby je volili. V Moravské Třebové byli historicky velmi úspěšní komunisté, dnes je město baštou hnutí ANO. I prezidentské volby zde v druhém kole vyhrál Andrej Babiš.

Jevíčko je možná i díky svému venkovskému charakteru více lidovecké, místní starosta tady za lidovce vládne už třetí volební období. Stejně jako v Moravské Třebové se tu vyvěšuje moravská vlajka, ale to je všechno. Region má podle všech lidí, co jsem potkal větší problémy a na otázky Moravy a Čech už nezbývá podle lidí čas, ani chuť.

Václav Prokůpek