Morava je ideálním typem historické země

Dodnes je Evropa kontinentem nejen států, ale i „zemí“, a bude tomu tak i po jejím sjednocení. V dějinách Evropy se osvědčily země jako nejtrvanlivější a nejpevnější útvar politické a správní organizace. Jejich velkou dobou je středověk a raný novověk, kdy přejímaly řadu funkcí, vykonávaných dnes státem. Některé země se staly základem moderních států a národů, jiné byly do říší a států začleněny. Trvalé místo zemí v dějinách Evropy je zřejmě dáno jejich teritoriální vhodností pro střední stupeň společenské a politické organizace mezi dominiem a městem, a dynastickými středověkými říšemi a korunami. Klasickou oblastí „zemí“ je střední Evropa, kde se moderní říše a státy vyvíjely jako konglomeráty z jednoho centra ovládaných zemí, (Česká koruna, Habsburská monarchie, Německá říše, Osmanské impérium). Země vznikaly většinou jako přirozený přírodní celek, povodím řek nebo pohořími chráněný prostor, žijí svým vlastním životem a jejich obyvatelstvo si vytvoří své právo a instituce, jež přežívají všechny změny a katastrofy monarchií a říší. Ve středověkých a raně novověkých státech byl podrobný výčet panovníkových zemí s jejich tituly a znaky důkazem jeho moci a důstojnosti. Ve většině evropských zemí se během staletí jejich existence vytvářel v obyvatelstvu pevný zemský „my-pocit“ a zemský patriotismus, který trval až do vzniku moderních národů a nacionalismu a v mnoha zemích trvá dodnes. Země jsou realizací jedné z historických pluralit, jež dává evropské civilizaci a kultuře její jedinečný historický ráz a půvab.

Nám však nejde o udržování a oživování, respektive zneužívání zemského patriotismu v současné době, i když pokládáme zemské vědomí za cennou historickou a kulturní hodnotu. Země jsou ve střední Evropě ideálním prostorem pro historické bádání. Platí to stejně pro středověk i pro moderní dobu. Od stabilizace zemí jako politicko-administrativních útvarů, tj. vymezení jejich území, vytvoření zemských institucí a zemského práva a od vzniku písemné kultury, mají evropské země své archivy s nepřetržitou a narůstající písemnou agendou. Výrazem zemského vědomí a patriotismu je zemská historiografie od svých středověkých počátků do velkého rozmachu v době humanismu a baroka. Prostor země se zaplňuje historickými archivy měst, panství klášterů a krajů a vytváří zvládnutelnou základnu komplexního historického studia dějin země i obecných problémů. Ve dvacátém století prošla historie zemí „vědeckou revolucí“, tj. přechodem od tradiční, zčásti amatérské „vlastivědy“ v moderní „novou historii“. Pro tuto historiografii se stalo teritorium historické země jedním z východisek studia historické demografie, dějin společnosti, ekonomiky, a kultury. Historický prostor země není ovšem v moderní historii jediným cílem studia. Je prostorem uchopitelné konkretizace evropských demografických, ekonomicko-společenských a kulturních tendencí, procesů a situací.

Morava je přímo ideálním typem historické země. Nachází se v geografickém středu Evropy, evropském rozvodí, a je to země otevřená. Spojuje střed Evropy s evropským severovýchodem a jihovýchodem, zejména s dunajskou evropskou magistrálou. Od prehistorie je křižovatkou evropských etnik a kultur a od politické stabilizace země v 8.-9. století mostem, po kterém procházely nejen armády, ale i trasy všech středověkých a novověkých kulturních vln. Od l0. století, kdy ztroskotal pokus vytvořit raně středověkou říši, je Morava spojena politicky, etnicky, jazykově a kulturně s Čechami a je konstitutivní součástí českého státu a české nacionality. Od roku 1526 je zemí habsburské říše a jejího česko-rakouského jádra. Na rozdíl od Čech nemá výrazné politické a kulturní centrum, její jižní část je spojena s  Vídní a Itálií, severní část se Slezskem a  Polskem. V době vzniku moderních národů zde dlouho přežívá nacionálně neutrální zemské „moravanství“ slovanského a německého etnika. Ve druhé polovině l9. století se obyvatelstvo podle jazyka rozdělí na české a německé a prožívá pak katastrofy dvacátého století. Moderní historiografie znovu podrobila zkoumání celý komplex zemské historie a věnovala se také (v duchu velkého historika střední a východní Evropy prof. Josefa Macůrka) studiu politických, hospodářských a kulturních kontaktů s okolními zeměmi a věnovala se srovnávacímu studiu společenské struktury a politické kultury. Vzhledem k výsledku těchto studií (shrnutých v dosud nedokončené řadě tématických svazků Vlastivědy moravské) a možnostem, která nabízí poloha Moravy, její vědecké instituce a rozvoj mezinárodní vědecké spolupráce je náš projekt pokusem zkoumat zemský fenomén v dějinách střední Evropy v obecných historických souvislostech a na základě paradigmat současné vědy.

Historické země jsou dnes, nebo by měly být, kromě objektu bádání pevnou součástí historické paměti a společenské a lidské identity a kulturního dědictví. Nejen národního, ale také evropského. Historie může být v době globalizace a sjednocování Evropy nástrojem vykořenění, ale také zakotvenosti a stability. Může se stát součástí pokleslé masové kultury i osvícenosti. Zájem o minulost trvá a je jedním z velkých kulturních fenoménů současnosti. Historie zemí může z tohoto zájmu těžit a dávat mu rozumnou a racionální dimenzi. Tato historie je stále plodným polem historiografické práce a spolupráce. Chceme v této tradici pokračovat.

Josef Válka

zdroj: https://www.phil.muni.cz/dsebrno/profil/?r=morava-esej